Článek
Na tomto příběhu je zrádné právě to, jak snadno se dá převyprávět jako dobrodružství. Jenže když se člověk začte do detailů, dojde mu, že nejde o hrdinskou pohádku, ale o pomalý, vyčerpávající zápas o vodu, teplo, zdravý rozum, a o schopnost nezbláznit se, když se kolem vás dny a týdny nemění vůbec nic, jen barva oblohy.
Steven Callahan
Steven Callahan se narodil v roce 1952 a část dětství a dospívání žil v severovýchodním USA – Massachusetts a především Maine, kam se opakovaně vracel. Podle záznamu Maine State Library byl narozen v Needhamu v Massachusetts. Dlouhá léta trávil na pobřeží Maine a v roce 1977 se do Maine také přestěhoval.
V jeho raném životě se propojuje několik věcí, které později rozhodly o tom, že na vodě nejen „byl“, ale že se v krizové situaci uměl chovat jako člověk, který rozumí tomu, co ho obklopuje. Už na střední škole se podle jeho vlastního životopisu začal učit astronomickou (neboli hvězdnou) navigaci a principy návrhu lodí. Začal také podnikat sólové plavby a přičichl k velkým projektům. Pomáhal například stavět čtyřiceti stopovou vícetrupou loď, které se říkalo trimaran.
Schopnost orientovat se podle nebe a chápat, jak se loď (nebo v jeho případě později záchranný raft) chová ve vlnách, je přesně ten typ dovednosti, který se v nouzi mění v rozdíl mezi tím, zda bude mít člověk strach nebo vytvoří plán záchrany. Strach je přirozený. Plán je to, co vás drží naživu.
Po univerzitě Callahan nezůstal u teorie. Maine State Library uvádí, že na Syracuse University získal titul v oboru filozofie a psychologie (1974) a později i odborné vzdělání v malé lodní architektuře. Z jeho vlastního životopisu vyplývá, že několik let pracoval na stavbách a opravách lodí a následně se výrazněji přesunul k navrhování. Kombinace psychologie, filozofie a lodního řemesla může znít zvláštně, do chvíle, než si uvědomíte, že dlouhé přežití na moři není jen o tom mít u sebe nůž či háček. Je to i o schopnosti přemýšlet, regulovat emoce, snášet samotu a dělat malá, správná rozhodnutí ve chvíli, kdy se vám nechce dělat vůbec nic.
Na začátku osmdesátých let se Callahan vydal na sérii plaveb na malé jachtě, kterou navrhl a postavil. Podle dostupných biografických údajů vyplul z Newportu (Rhode Island) v roce 1981, sám doplul na Bermudy a následně pokračoval dál do Evropy. Důležité je, že šlo o malou loď (cca 6,5 metru). Malé lodě jsou v oceánu zvláštní kategorie. Jsou dost velké na to, aby vás odvezly daleko, ale dost malé na to, aby vám oceán kdykoli připomněl, kdo má navrch.
Koncem ledna 1982 odplul Callahan z El Hierro na Kanárských ostrovech směrem k Antigue. Datum odplutí se ve zdrojích uvádí jako 29. ledna 1982. Sedm dní po vyplutí, v noci během zhoršujícího se počasí, došlo k události, kterou později popsal jako zásah neznámým objektem. V knize uvádí podezření na srážku s velrybou. Výsledkem byl vážný průraz trupu a jeho zaplavování. Tady si lidé často představí potopení lodi jako ve filmu. Realita byla ale zákeřnější. Loď se díky vodotěsným oddílům, které do konstrukce zahrnul, prý nějakou dobu držela. Jenže když se vám v noci, ve vlnách a větru loď plní vodou, je to stejně jen otázka času, kdy přestane být místem, kde se dá přežít.
Callahan se dostal do nafukovacího záchranného raftu (uvádí se šestimístný Avon) a opakovaně se ještě vracel na zaplavovanou loď, aby vytáhl věci, které mohou být rozdílem mezi několika hodinami a několika týdny života. Bral co mohl, kusy vybavení, spací pytel, nouzovou sadu, signalizační prostředky, a hlavně zařízení na výrobu vody, což byl v tomto případě solární odsolovač. V jeho nouzové výbavě byla i příručka Sea Survival od Dougal Robertsona, dalšího známého přeživšího z oceánu. Když máte u sebe manuál o tom, co dělat, musí to být zvláštní pocit. na jednu stranu útěcha, na druhou stranu mrazivé potvrzení, že se tohle opravdu děje.
Před úsvitem velká vlna raft oddělila od lodi a Callahan se začal vzdalovat. Ten okamžik je na jeho příběhu jeden z nejhorších. Nejde o strach z vody, ale o vědomí, že ztrácíte poslední pevný bod. Od té chvíle už nemáte kam uniknout. Když se řekne „přežil 76 dní“, lidé si představí hlavně hlad. Jenže v oceánu často zabíjí dřív něco jiného. Dehydratace, podchlazení/přehřátí, infekce a psychický rozpad. A také drobné chyby, které se na souši odpouštějí, ale na vodě se sčítají.
Callahan měl solární odsolovače (solární destilátory) a kombinoval je s improvizovaným zachytáváním deště. Z dostupných shrnutí vyplývá, že v průměru získával zhruba něco přes půl litru denně, což je extrémně málo, ale v nouzi to může udržet člověka v chodu. Oficiální doporučení pro záchranné prostředky počítají s tím, že rafty a čluny mají mít zásoby, ale realita je, že se často ocitnete mimo ideální scénář. I proto se v mezinárodních pokynech (IMO) objevují body jako rozdělení přídělů vody a jídla, organizace hlídek, ochrana před chladem/vedrem, hygiena a morálka, protože bez toho se posádka rozpadne i s vybavením.
Callahanův příklad potvrzuje staré pravidlo. Nikdy nepijte mořskou vodu a nespoléhejte na zaručené finty. Už starší odborné texty rozebírají, že různé metody pití upravené mořské vody končí zhoršením dehydratace a průšvihem. Callahan po spotřebování nouzových zásob lovil a používal mimo jiné krátkou harpunu/spear gun. Chytal ryby, dále létající ryby a občas ptáky. Nešlo jen o to, dostat do sebe kalorie. Jídlo je i psychologická brzda. Když jste úplně prázdní, děláte hloupá rozhodnutí.
Moře umí pálit i rozleptat. Slunce přes den, chlad v noci, sůl ve všem. Callahan měl potíže se saltwater sores neboli typickými bolestivými rankami a podrážděním kůže ze slané vody. V takových podmínkách je každá malá odřenina potenciální vstupní brána pro infekci. Zní to banálně, ale přežití často stojí na banalitách. Měl EPIRB a světlice, ale záchrana nepřišla. V té době satelitní monitoring nouzových majáků nebyl takový jako dnes a navíc driftoval oblastmi, kde je provoz prostě řídký. Zaznamenal několik lodí, ale nedokázal na sebe spolehlivě upozornit. Někdy jste jen tečka na vodě a svět je tak obrovský.
Z různých popisů vyplývá, že Callahan si držel stejný režim. Opravy, lov, improvizace, navigační odhady, cvičení, příprava zásob na horší dny. To je přesně v duchu oficiálních zásad pro přežití. Rozdělit role, udržet morálku, vytvořit systém i kdyby „systém“ znamenal jen to, že každý den uděláte pár věcí, které dávají směr. V jeho vlastních vzpomínkách se objevuje i okamžik úplného pádu, někdy kolem druhé třetiny driftu, kdy bojoval s poškozením raftu a pumpováním. V textu pro The Guardian popisuje moment, kdy se psychicky zlomil, ale pak ho zvedla prostá představa, že za pár hodin bude po všem.
Na konci plavby, 20. dubna 1982, uviděl světla ostrova Marie-Galante (jihovýchodně od Guadeloupu). Následující den 21. dubna 1982, 76. den na raftu ho poblíž pobřeží vyzvedli rybáři, mimo jiné proto, že je k raftu přivedli ptáci kroužící přímo nad ním. Callahan během driftu výrazně zhubl (zdroje zmiňují ztrátu zhruba třetiny hmotnosti), byl vyčerpaný a zraněný od soli a slunce. Zotavoval se týdny, ale přežil, a to bylo nejdůležitější.
Steven Callahan po tom všem moře neopustil. Naopak se dál plavil, navrhoval lodě, psal a přednášel. A to je možná nejpřesnější tečka za jeho 76 dny samoty na moři. Oceán mu vzal jistotu, že svět je bezpečný, ale nevzal mu vztah k tomu, co miloval. Jen ho navždy zbavil iluze, že to bude někdy jen neškodná voda.
Zdroje:
https://www.sailingeurope.com/blog/survival-at-sea-the-thrilling-story-of-steve-callahan
https://people.com/steve-callahan-survives-76-days-on-a-raft-in-the-atlantic-ocean-exclusive-11784615
https://www.theguardian.com/lifeandstyle/2012/mar/23/adrift-in-atlantic-76-days
https://48north.com/featured/steve-callahan-part-one-of-an-interview-with-the-author-of-adrift/
https://www.irishcentral.com/opinion/others/steven-callahan-lost-at-sea
