Togo a Balto: Severští psi, kteří zachránili vesnici před epidemií záškrtu.

Příběh, který dnes známe jako „The 1925 Serum Run to Nome“ nebo také „Great Race of Mercy“, začíná tím, že malé arktické město Nome na Aljašce bylo v chladné zimě roku 1925 postiženo epidemií záškrtu. Město bylo v té době prakticky izolováno. Zimou zamrzlá krajina, nemožnost doručovat zásoby lodí a celkový nedostatek infrastruktury, to vše dohromady znemožňovalo běžný život.

Lékař Curtis Welch, který v Nome působil, zjistil, že stávající sérum je již zastaralé a je zcela nutné co nejrychleji zajistit novou zásobu. Zvolilo se tedy radikální řešení, séra odeslat vlakem co nejblíže k Nome a odtud je doručit pomocí psích spřežení. Trasa činila přibližně 674 mil (pro představu asi 1 085 km), a byla rozdělena do několika etap, v nichž postupovalo přes dvacet musherů (ti, co řídí psí spřežení) a kolem 150 psů. Každý tým nesl antitoxin na záškrt v uzavřených ampulkách. Museli je také dostatečně tepelně izolovat a chránit před rozbitím. Cílem bylo doručit sérum co nejdříve, aby se předešlo katastrofě v Nome. A v tomto drsném a náročném podniku sehrály klíčovou roli dva psi – Togo a Balto. Oba se stali legendami.

Togo byl psí vůdce, patřící musherovi Leonhardu Seppalovi. Toto plemeno psa je někdy označováno jako Seppala Siberian Sleddog - tedy speciální linie vyšlechtěná Seppalem z původního plemene sibiřských husky. Togo měl tmavě šedou až černou srst se světlejšími spodními partiemi. Vážil kolem 48 liber (cca 21,8 kg). Byl vynikající navigátor. Měl mimořádnou fyzickou výdrž, schopnost čelit extrémním podmínkám a přitom vést tým přes laviny, otevřený led a drsné sněhové bouře.

Togo a Seppala převzali jeden z nejkritičtějších úseků trasy. Nejprve vyrazili z Nome směrem na východ. Když už za sebou měli část trasy, narazili na silnou bouři, ale přesto pokračovali dál. Na jednom místě se spojili s protijedoucí částí relay (od Nenany) nedaleko Shaktooliku, odkud pak odjeli zpět směrem ke Golovinu. Celkem ušli asi 261 mil (cca 420 km) nejnáročnějšími částmi trasy. Část jejich trasy zahrnovala přechod otevřeného ledu Norton Sound, což byl přechod, který byl obzvlášť nebezpečný kvůli praskajícímu ledu a příležitostným propadům.

Seppala později tvrdil, že kdyby nebyl Togo tak schopný, nedovedl by jejich tým až tam, kam je dovedl. Během trasy někdy riskovali život. Togo pomáhal navigovat v bílé tmě, vyhýbat se trhlinám a držet kurz i když bylo vše pod sněhem. Seppala a mnozí pozdější historici poukazují, že to byl právě Togo, kdo nesl největší zátěž, běžel nejdelší vzdálenost a čelil nejnebezpečnějším úsekům. V mnoha odborných přehledech se uvádí, že Togo byl pravým hrdinou cesty, i když jeho sláva byla později zastíněna popularitou Balta.

Po skončení akce Seppala a Togo absolvovali turné po východních státech USA, vystupovali v Madison Square Garden a jinde, aby veřejnost uznala, že skutečným tahounem byl Togo. Leonhard Seppala dokonce získal zlatou medaili za zásluhy. Togo zplodil mnoho potomků, kteří ovlivnili plemeno saňových psů. Togo zemřel 5. prosince 1929 ve věku asi 16 let. Jeho tělo bylo zachováno, vystaveno je v muzeu Iditarod v Wasilla na Aljašce. Jeho kostra je zvlášť uchována v Peabody Museum of Natural History.

Dalším důležitým psem byl Balto. Narodil se kolem roku 1919 v Nome, jako jeden z mnoha psů patřících k Seppalově chovatelské skupině. Balto měl černou srst s bíle označenými packami, světlou oblastí na hrudi, bílým břichem a bílou špičkou čenichu, přičemž s přibývajícím věkem se bílé znaky rozšiřovaly. Jeho oči byly tmavě hnědé.

Balto byl ze začátku považován za méně perspektivního psa. Seppala dokonce uváděl, že byl pouze průměrný, vhodný pro snadné úlohy nebo kratší trasy. Nikdy nebyl nasazován jako vůdce v klíčových závodech. Balto je nejvíce spjat s poslední etapou cesty, tedy úsekem, který odváděl Gunnar Kaasen. Po předání antitoxinu týmem vedeným Seppalem/Togem, sérum putovalo dalším musherským týmům, až jej v Bluffu přijal Kaasen. Ten se rozhodl zvolit Balta jako vůdce pro finální etapu, přestože původně nebyl plánován jako vůdčí pes pro tento úsek. Kaasen mu dal šanci, která se opravdu vyplatila.

V bouřlivých podmínkách, kdy sníh snižoval viditelnost, vedl Balto tým bezpečně. Zvládl překonat ztracený směr, zvládnul okamžiky, kdy saně byly převráceny větrem a sám Kaasen ztratil sérum při vývrhu saní. Balto neváhal a pomáhal najít ampulku v závějích. Když tým dorazil do Nome, všechny jednotky antitoxinu byly neporušené a připravené k použití týž den. Ačkoliv Balto vede v popularitě, jeho role byla spíše závěrečná a jeho úsek byl kratší než Togoův podíl. Média poctila Balta velkou pozorností – noviny, rozhlas, socha v New Yorku, veřejné vystoupení i filmové adaptace. V centru Central Parku v New Yorku byla odhalena socha Balta jako pocta nezdolnému duchu psích spřežení, jež přenesl antitoxin přes sto mil ledu a sněhu.

Abychom lépe porozuměli tomu, proč právě psi jako Togo nebo Balto mohli zvládnout tuto extrémní výpravu, je dobré se podívat na plemena a psí vlastnosti, které jim umožnily čelit severní divočině. Sibiřský husky je plemeno původně vyšlechtěné sibiřskými kočovnými národy jako pracovní pes pro tahání saní, s výbornou výdržností, odolností proti chladu, lehkou stavbou těla, hustou podsadou a schopností táhnout lehký náklad dlouhé trasy. Je známý jako přátelský, vytrvalý a pracovitý pes (i když ani Togo či Balto nebyl podle čistokrevných standardů „sibiřský husky“ v dnešní známé podobě).

Na Aljašce a v závodní praxi se rozvinula linie saňových psů, která kombinuje výdrž, odolnost vůči chladu, dobré chody, schopnost nést náklad a zároveň být agilní. V rámci těchto skupin se často mísily linie husky, malamutů a dalších pracovních psů, aby vznikli psi vhodní pro extrémní podmínky. Tito psi mají také velmi dobrý orientační smysl a jsou schopni i v extrémních podmínkách držet stopu.

Díky úsilí musherských týmů, včetně skvělých psů Toga a Balta, bylo sérum doručeno do Nome 2. února 1925, a to v celé neporušené formě. Počet oficiálně potvrzených úmrtí na záškrt v samotném Nome je uveden jako 5 až 7 osob. Lékaři později odhadovali, že v okolních kmenech a kempech mohly být další oběti, které se nestihly nahlásit. Následující rok bylo hlášeno 43 nových případů, ale bylo možné je zvládnout s nově doručeným léčivem. Během této akce zemřelo také několik psů (několik padlo v mrazech nebo během trasy), což ukazuje, že i zvířata čelila extrémnímu riziku.

Příběh Toga a Balta není pouhým příběhem o záchraně města. Je to příběh odvahy, spolupráce, fyzické a psychické odolnosti, v němž každý vůdčí pes i každý musher sehrál svou roli. Togo byl důležitou silou a navigátorem v těch nejtěžších pasážích. Balto zase symbolem poslední etapy, která do Nome přinesla naději. Oba psi, i jejich lidské týmy, ukázali, že v extrémních podmínkách může spolehlivost, oddanost, rozhodnost a psí vytrvalost znamenat rozdíl mezi životem a smrtí.

Zdroje:

https://www.akc.org/expert-advice/news/togo-siberian-husky-sled-dog-hero-of-1925/

https://americacomesalive.com/balto-and-togo-two-great-sled-dogs/

https://allthatsinteresting.com/togo-dog

https://www.smithsonianmag.com/history/this-heroic-dog-raced-across-the-frozen-alaskan-wilderness-to-deliver-life-saving-medicine-but-his-contributions-were-long-overlooked-180985905/

https://www.animalsaroundtheglobe.com/togo-vs-balto-who-was-the-real-hero-of-the-1925-serum-run-2-354219/

https://www.siberianhuskyworld.com/2024/06/togo-balto-heroes-of-1925-serum-run.html

https://en.wikipedia.org/wiki/Togo_(dog)