Článek
Solidarita je základním kamenem lidskosti. Když válka zničí domovy, roztrhá rodiny a bere nevinné životy, není to jen problém těch, kteří válku zažívají na vlastní kůži. Je to výzva pro nás všechny, abychom nezůstali lhostejní k utrpení druhých. Ukrajinci, kteří utekli před válkou, přicházejí s příběhy plnými bolesti a ztrát, často bez naděje na návrat domů. A přesto, že to může být pro nás jako zemi výzvou, je důležité si uvědomit, že solidarita není jen o pomoci – je to také o lidskosti, která nás spojuje, když ostatní ztrácejí vše, co milovali. Každý, kdo přišel o rodinu nebo dítě, zaslouží více než jen soucit.
V posledních několika letech jsme byli svědky nezvyklé a tragické situace, která se dotkla milionů lidí na Ukrajině. Válka, která vypukla v roce 2022, přivedla do České republiky tisíce uprchlíků, většinou žen a dětí, kteří hledali bezpečí a nový domov. Ať už se na tuto situaci díváme z jakéhokoli úhlu, nelze popřít, že téma Ukrajinců v Česku vyvolává silné emoce a mnohdy i kontroverze. Poměrně často se v různých diskuzích lidé rozčilují a uprchlíky z Ukrajiny u nás nechtějí.
Mnozí z nás se na uprchlíky dívají se soucitem a pochopením. Vždyť válka je něco, co by nikdo z nás nechtěl zažít. Jenomže jakmile padne otázka, jaký dopad to má na náš vlastní život, na naší ekonomiku a sociální oblast, najednou se soucit začne vytrácet a nastupuje spíše odpor. Není přece naše odpovědnost zachraňovat celý svět,“ říkají někteří lidé, zatímco jiní si stěžují, že uprchlíci „žijí z našich daní.“ Každý má pochopitelně právo na svůj názor. I já mám svůj.
Každý z nás, kdo má alespoň minimální schopnost empatie, by měl chápat, že rozhodnutí opustit domov není jednoduché. Já jako člověk, který miluje svojí rodinu, manžela, svůj domov, svá zvířata, bych měla velký problém se rozhodnout, co v takové situaci udělat. Nicméně jsem přesvědčená, že bych v zemi, kde se válčí zůstat nechtěla. To, že si někdo zvolí útěk, neznamená, že je slabý, nebo že se „vzdává“. Znamená to, že si váží svého života a života svých blízkých natolik, že je ochoten riskovat všechno, aby našel alespoň nějakou šanci na přežití. A nelze zapomínat na to, že mnozí z těchto uprchlíků přicházejí do České republiky, protože jsou přesvědčeni, že tato země bude schopná nabídnout alespoň nějaký základní klid a bezpečí, které ve válkou postižené domovině prostě najít nemohou.
A když se podíváme na náš vlastní život, kdo z nás by se rozhodl jinak, kdyby měl na výběr? Kdyby hrozilo, že zůstane v zemi, která je pohlcována válečným konfliktem, a neměl jinou šanci než bojovat, nebo riskovat smrt. Volila bych stejně. Raději bych utekla a našla způsob, jak přežít. Ať už to znamená hledat útočiště u našim sousedů, nebo bych musela jít s rodinou ještě dál, do zemí, které mají prostředky a zázemí na to, aby poskytly pomoc těm, kteří to nejvíc potřebují.
Velmi citlivým tématem je vnímání uprchlíků a „jejich žití z našich daní“. Právě toto zcela jistě rozděluje českou společnost. Často slýcháme námitky, že Ukrajinci přicházejí do Česka a „žijí z našich daní“. Tato slova se ozývají z úst lidí, kteří mají pocit, že stát by měl primárně myslet na své vlastní občany a že péče o uprchlíky je na úkor našich vlastních potřeb.
Není to ale tak jednoduché. Mnoho Ukrajinců, kteří utekli před válkou, se již dnes podílejí na ekonomice České republiky. Pracují v různých sektorech – ve zdravotnictví, školství, výrobě, službách – a přispívají tak do rozpočtu nejen svou prací, ale i daněmi. Nejde tedy jen o příjemce pomoci, ale také o aktivní účastníky našeho hospodářství. O tom se ovšem příliš nemluví. Mnozí, kteří mluví o Ukrajincích jako o „zátěži“ pro naši ekonomiku, zapomínají na to, že bez pracovní síly z jiných zemí by náš trh práce čelil mnohem větším problémům. Přesto se nelze divit, že mezi lidmi panuje pocit frustrace. Ekonomické problémy, jako jsou rostoucí ceny, drahá energie, nebo zátěž veřejných služeb, mohou vést k tomu, že se uprchlíci začnou vnímat jako „přítěž“. Tento pocit je samozřejmě ovlivněn i politickými a mediálními narativy, které někdy zkreslují realitu.
Na konec si musíme položit otázku: jak bychom měli reagovat na tuto situaci? Jak bychom se měli zachovat, když se náš národ dostane do krizové situace, jako je ta, která se dnes děje na Ukrajině? Z mého pohledu je zásadní, abychom si zachovali lidskost. Ukrajinci, kteří přišli do naší země, nejsou pro nás nějakým břemenem. Jsou to lidé, kteří hledají útočiště. Když se podíváme na naši vlastní historii, vidíme, že i my jsme v minulosti byli svědky odchodu tisíců Čechů do ciziny, kde se museli postavit na vlastní nohy. Dnes bychom měli být solidární, přestože nás to někdy může stát víc, než bychom chtěli.
Pokud bychom se zamysleli nad tím, jak by se rozhodoval každý z nás, kdyby byl v situaci Ukrajinců, možná bychom byli schopni přistupovat k celé situaci s větší empatií a pochopením. Ukrajinci, kteří přišli k nám, si nevybrali válku, nevybrali si život v exilu. Ačkoliv to není snadné pro nás, ani pro ně, měli bychom se snažit vycházet vstříc, protože každý z nás by na jejich místě pravděpodobně učinil stejný krok. Jsem přesvědčená, že kdyby měl každý možnost volby, sám by se války účastnit nechtěl a hledal by cestu a místo, kde je bezpečněji.
Zdroje:
Vlastní názor a úvaha autorky článku.
