Článek
Když se člověk zastaví před bránou Osvětimi, často ho přepadne zvláštní napětí. Ne kvůli tomu známému nápisu, ten už dnes známe všichni. Spíš kvůli vědomí, že tudy prošly obrovské zástupy lidí, z nichž většině právě na tomto místě skončil jejich vlastní život. Místo působí obyčejně, skoro nenápadně, a právě to je na tom možná nejmrazivější. Člověk si uvědomí, že hrůza nemusí mít dramatickou kulisu, aby byla skutečná.
Na začátku přitom Auschwitz vypadal jinak. V roce 1940 sem Němci posílali hlavně polské politické vězně. Věděli, že odpor země je silný, a chtěli ho zlomit. Baráky byly přeplněné, dozorce neúprosní a práce vysilující. Ale pořád ještě šlo o tábor, který se dal chápat v rámci nacistické represivní mašinerie, nic z toho samozřejmě není omluvou, spíš vysvětlením, jak rychle se později všechno změnilo.
Rozšíření tábora o Birkenau vneslo do celé oblasti úplně jiný rozměr. Najednou tu stál obludně velký komplex, rozdělený na sektory, které připomínaly jakési ponuré město bez jediného místa, kde by člověk našel bezpečný úkryt. Baráky byly původně určeny pro zvířata, což se odrazilo i na tom, jak v nich lidé žili. Několik desítek osob namačkaných na dřevěných pryčnách, bez hygieny, s minimem času na odpočinek. Vzpomínky přeživších se často shodují. Nejvíc se jim vryl do paměti chlad, pach lidského těla a neustálý strach z toho, že zítra mohou zmizet nadobro.
Hlad a choroby byly všude, ale tím, čeho se vězni báli nejvíc, byla selekce. Probíhala rychle, někdy až chaoticky, ale výsledek byl vždy stejný. Jedni měli pokračovat v práci, druzí šli na smrt. Rozhodovala drobnost: naklonění hlavy, pomalý krok, slabé tělo, věk nebo nemoc. Těžko si dnes představit, jaké to bylo stát na rampě, držet dítě nebo se snažit najít v davu někoho blízkého a přitom vědět, že jediné gesto může všechno rozhodnout.
Plynové komory byly vybudovány tak, aby celý proces působil efektivně. Nacisté používali plyn Zyklon B, který se za normálních okolností používal k hubení hmyzu. V Birkenau se z něj stal nástroj masového zabíjení. Sonderkommanda, tedy speciální pracovní skupiny složené z vězňů, musela po každém plynování těla vynést, prohledat, odstranit z nich cennosti a převézt je do krematorií. Tito lidé žili s vědomím, že i jejich vlastní život brzy skončí, protože nacisté nechtěli, aby kdokoli mohl svědčit o tom, co se v komorách dělo.
Vedle vyhlazovací funkce měl tábor také charakter pracovního lágru. Oblast Auschwitz III, kterou spravovala firma IG Farben, fungovala jako průmyslové centrum využívající vězně jako pracovní sílu. Šlo o nebezpečné práce v extrémních podmínkách, bez jakéhokoli ohledu na zdraví. Vězni, kteří se vysílili, byli jednoduše nahrazeni dalšími z nových transportů. Jednou z nejtemnějších kapitol tábora byly lékařské pokusy. Josef Mengele, známý z mnoha svědectví, se zaměřoval hlavně na dvojčata a děti. Vypadalo to, že si vede pečlivé záznamy a jedná profesionálně, ale jeho experimenty byly ve skutečnosti sadistické a smrtící. Zkoušel věci, které dnes působí až absurdně. Injekce, amputace nebo pokusy s barvivy. Není snadné zapomenout, protože ti, které zkoumal, byli většinou děti.
Když se fronta v roce 1944 přiblížila, nacisté se snažili zahladit důkazy. Některé budovy vyhodili do povětří, dokumenty pálili a tisíce vězňů vyhnali na pochody smrti. Ti, kteří neměli sílu pokračovat, byli popravováni u cesty nebo zahynuli vyčerpáním. Jen menší část vězňů se pochodu dožila. A pak přišlo osvobození, 27. ledna 1945. Rudá armáda našla v táboře několik tisíc lidí, kteří přežili jen proto, že byli příliš slabí na evakuaci. Zůstaly tu také hromady osobních věcí, kufry, vlasy, boty, nádobí nebo dětské hračky. Každý předmět byl tichou připomínkou někoho, kdo měl svůj život, ale už ho nemohl prožít.
Po válce se Auschwitz stal symbolem holocaustu. Ne jen místem, kde se vraždilo, ale také místem, kde se ukázalo, kam může zajít krutá ideologie, když se jí nechá prostor. Soudy probíhaly ještě dlouho po válce, ale mnoho lidí se trestu vyhnulo. Jiní byli dopadeni a souzeni až po desetiletích. Dnes je Auschwitz muzeem, ale nepůsobí jako muzeum v běžném slova smyslu. Je to spíš prostor, kde člověk chodí tiše, protože to ani jinak nejde. Baráky, betonové základy zničených krematorií, studený vítr táhnoucí se mezi ploty. To všechno vytváří zvláštní směs přítomnosti a minulosti. Kdo tam jednou byl, většinou si odnáší pocit, že by se něco podobného nemělo zapomenout.
A možná je právě tohle, to hlavní. Osvětim není jen historie. Je to varování, které ukazuje, že zlo se nerodí najednou, ale pomalu a nastupuje po malých krocích. Že stačí, aby se lidé přestali zajímat, přestali se ptát, a nechali věci plynout. Právě proto má smysl o těchto událostech stále mluvit, aby nezapadly mezi ostatními tragédiemi a další generace věděla, kam může vést obyčejná lhostejnost.
Zdroje:
https://www.historytools.org/stories/auschwitz-birkenau-a-comprehensive-history-of-the-notorious-nazi-concentration-camp#google_vignette
https://www.auschwitz.org/en/
https://www.britannica.com/place/Auschwitz
https://libguides.chapman.edu/concentration_camps/Auschwitz-Birkenau
https://www.theholocaustexplained.org/the-camps/case-study-auschwitz-birkenau/
https://encyclopedia.ushmm.org/content/en/article/auschwitz
