Článek
ON
4:12
Stáli proti sobě v nočním šeru pokoje, který ještě před několika minutami vypadal jako tisíce jiných studentských pokojů ve městě. Teď v tom prostoru bylo ticho, jaké patří místům, kde se stalo něco, co nikdo nebude chtít vyslovit. Zlověstná tíha, která člověku sedne na hrudník a nedovolí mu pořádně se nadechnout.
Ona u dveří, bosá, s dlouhými rozpuštěnými vlasy spadajícími přes ramena a s výrazem člověka, který se zoufale snaží pochopit, na co se právě dívá, protože mozek odmítá spolupracovat. V očích měla strach, který se neprojevuje křikem ani pláčem, ale naprostou neschopností pohnout se. On stál uprostřed pokoje celý v černém. Tvář zakrytou vlněnou kuklou, zpod které vystupovaly jen chladné, soustředěné oči zaměřené přímo na ni.
Několik vteřin na sebe jen mlčky hleděli. Svět kolem nich se zastavil a čas ztratil veškerý význam. V takových okamžicích přestávají pravidla platit a člověk si uvědomí, jak křehká je hranice mezi životem a smrtí, jak málo stačí k tomu, aby se všechno změnilo. Věděl, že obraz, který se jí právě vtiskl do paměti, tam zůstane navždy. Ta myšlenka ho naplnila zvláštním, zvráceným uspokojením, protože nechtěl být zapomenut. A ona si v tu samou chvíli uvědomila, se strašlivou jistotou, která přichází vždycky příliš pozdě, že její rozhodnutí zkontrolovat, co se nahoře děje, bylo chybou.Možná tou poslední, kterou kdy v životě udělala.
Když vykročil směrem k ní, dubové parkety tiše zapraskaly a ten obyčejný, a přitom tak děsivý zvuk se rozlil celým pokojem. Probral ji z ochromení a přiměl ustoupit k jediné možné cestě z téhle noční můry. Rychle se otočila a rozběhla se po schodech dolů. Dlaně jí klouzaly po hladkém dřevěném zábradlí a vzduch v hrudníku se zadrhával někde v polovině cesty mezi plícemi a ústy, ale nezastavila. Měla ten zvláštní pocit, který znají jen oběti, že běží pomaleji, než by měla, a tělo odmítá poslouchat, zatímco za sebou slyšela těžké kroky, rychlejší než její. Dohonil ji u dveří jejího pokoje, pouhé dva metry od života, který mohl pokračovat. Zachytila jen krátký pohyb vzduchu za svými zády, a pak ostrou bolest pod levou lopatkou, která přerušila všechno ostatní.
O několik minut později stál nad jejím tělem, z něhož ještě sálalo teplo. Vzduch byl těžký, nasáklý potem a tím nezaměnitelným kovovým pachem čerstvé krve. V ruce držel nůž a sledoval, jak po čepeli pomalu stékají tmavé kapky a dopadají na podlahu, kde vytvářejí malé nepravidelné skvrny. Nečekal, že mu dá tak zabrat. Když ji poprvé uviděl, neřekl by to do ní. Drobná, sotva dospělá dívka, o dvě hlavy menší než on, a přitom bojovala se zoufalou zuřivostí.
Nebyla jeho cílem, ale na tom nezáleží. Prostě je mrtvá. Objevila se ve špatnou chvíli na nesprávném místě. Myslel si, že ztuhne strachy jako beruška, když do ní cvrnkneš prstem. Ale ona dokonce zkoušela chytit čepel, jako by mohla zastavit dvacet centimetrů chirurgické oceli. Naivka. Necítil nic, co by připomínalo lítost nebo paniku, žádný záchvěv svědomí. Jen vztek, že se celá ta věc zvrtla v něco, co neplánoval.
Sundal si vlhké rukavice. Připadaly mu těsné, jako by mu ruce pod tou tenkou vrstvou kůže otékaly. Strčil je hluboko do kapsy bundy a posadil se do křesla v rohu pokoje. Dovnitř skrz žaluzie pronikalo tlumené světlo pouliční lampy a pomalu klouzalo po nahrnutém prostěradle postele, kde se v šeru rýsovaly nejasné tvary a odhrnuté peřiny. Všude panoval klid. Slyšel jen vlastní dech a srdce, které mu tepalo v uších a ve spáncích, jako by se jeho tělo změnilo v jeden velký buben.
Na stole ležel otevřený notebook s tmavou obrazovkou, jež čekala na heslo, a vedle mobil, jehož displej se v pravidelných intervalech rozsvěcel a zhasínal. Přes opěradlo kolečkové židle visela mikina s kapucí, u zdi byl pohozený batoh s nášivkami vlajek různých zemí. A tolik kytek. To bych chtěl zalejvat. Na místě, kde už nic živého nezůstalo, působily ty rostliny nepatřičně, skoro obscénně, jako dekorace na pohřbu. Na poličce kousek od jeho hlavy stálo v bílých rámečcích několik fotografií, typické studentské momentky. Z jedné se usmívaly tři dívky. Pomalu zvedl ruku a prstem ukázal na tu s velkýma hnědýma očima, které teď, o metr níž, zíraly do stropu. Ty už ses dosmála.
Ležela u jeho nohou jako pohozená hadrová panenka. Jen v kalhotkách a tričku vyhrnutém do půli břicha, nasáklém krví rozpíjející se na světlé látce do nepravidelné skvrny a na podlaze kolem rozlité do tvaru připomínajícího srdce. Ironie, pomyslel si. Dlouze ji pozoroval. Je po ní.
Čekal, kdy mu dojde plný rozsah toho, co právě udělal. Kdy přijde ta vlna paniky nebo lítosti, o níž četl v knihách a viděl ve filmech. Ruce měl položené na opěrkách křesla, dlaněmi pomalu přejížděl po jemném semiši a sledoval, jak se mu prsty začínají lehce chvět. Z těla odcházel adrenalin a zanechával za sebou prázdnotu. Zaklonil hlavu a zavřel oči. Pak přešel ke dveřím a ještě se ohlédl na scénu, jež za sebou zanechával. Většinu lidí by ten pohled přiměl odvrátit zrak. On si prohlížel pokoj, který už nikomu nepatřil, a cítil spokojenost. Možná dokonce hrdost, i když věděl, že tohle slovo by v této souvislosti rozhodně používat neměl.
Když procházel kuchyní, přejel pohledem přes linku – papírové krabice od pizzy s přilepenými zbytky sýra, otevřená plechovka coly a mastný pytlík od popcornu, z něhož se vysypalo pár pukanců. Ve vzduchu se pořád držel těžký pach jídla a oleje. Prasata. Když míjel další pokoj na konci chodby, dveře se o pár centimetrů pootevřely a koutkem oka zahlédl ženskou postavu v bílém tričku. Prošel kolem a vyšel z domu jako další návštěvník po večírku. Později, když se k té chvíli v myšlenkách vracel, nedokázal říct, proč tu blondýnu ušetřil. Nejdřív si to vyčítal, nakonec to v sobě uzavřel s prostým vysvětlením, že měla štěstí. Někteří lidé ho prostě mají.
Na ulici se důkladně rozhlédl. Nikde nikdo, jen řada aut zaparkovaných podél obrubníku. Mrazivý vítr ho štípal do tváře a přinášel s sebou vůni mokrého listí. Normální vůně obyčejné noci, která pro spoustu lidí už nikdy obyčejná nebude. Zasunul ruce do kapes bundy a prsty narazily na hladkou kůži rukavic. Připomnělo mu to něco, na co teď nechtěl myslet. Máma mu je dala loni k Vánocům, v modrém balicím papíru s vločkami, který používala každý rok. Měly ladit ke kabátu, který si koupil na začátku zimního semestru jen proto, aby si ho konečně všimla a podívala se na něj jinak než na všechny ostatní. Zbytečně. Kabát visel ve skříni jako připomínka jeho naivity.
Rukavice byly lepkavé a studené, a tak ruce rychle vytáhl a automaticky je otřel do kalhot, i když věděl, že tím jen rozmazává problém z jednoho místa na druhé. Neutíkal, to by bylo podezřelé, ale zrychlil krok. Nasedl do auta a jedním plynulým pohybem nastartoval. Rutina, nic víc. Motor zněl v tiché ulici hlasitěji než obvykle, nebo se mu to možná jen zdálo. Byl přecitlivělý na každý zvuk, pohyb, stín za oknem. Ruce položil na volant, prsty sevřel kolem studeného plastu, ale nerozjel se, protože něco na okraji zorného pole přitáhlo jeho pozornost.
Všiml si asi centimetrové rozšklebené rány na hřbetu levé ruky, kde se kůže roztrhla a odhalila syrové maso. Kurva. Díval se do prázdné ulice a cítil, jak ho pohlcuje vztek. Na tu holku ne, už byla pryč, ale na sebe, na tu stopu, kterou na sobě nese jako cejch. Křečovitě sevřel volant, až mu zbělely klouby a rána na ruce zapulzovala tupou bolestí. Pak dlouze vydechl, což ho mělo uklidnit, a sešlápl plyn. Po několika desítkách metrů si uvědomil, že ručička tachometru stoupá tam, kam nemá. Zpomal, idiote, hned by tě vyhmátli. Za oknem se míhaly domy s tmavými okny, patníky odrážející světlo reflektorů, stíny holých stromů vypadající jako kostlivci natahující se k obloze. Občas zahlédl měsíc, který se na chvíli prodral skrz těžké mraky, bledý a lhostejný jako vždycky. Všechno se slévalo do tmavě šedého tunelu s přerušovanou bílou čárou uprostřed, jež ho vedla domů.
Tento text je autorskou ukázkou.
