Gestapo si pro ni přišlo na operační sál. Za rok skončila pod gilotinou

Když si pro ni 18. února 1942 přišlo gestapo, nebyla ukryta v bytě odbojářů, nepřevážela zbraň ani nepřipravovala atentát. Byla v nemocnici v Mödlingu u Vídně, kde téměř polovinu svého života pracovala jako operační sestra. Žena, která ještě krátce předtím pomáhala lékařům zachraňovat lidské životy, najednou sama skončila v rukou nacistické policie. O třináct měsíců později byla ve vídeňském zemském soudu popravena gilotinou.

Její příběh je ale mnohem pestřejší než příběh řeholnice, která se postavila nacistům. Helena Kafková, jak znělo její občanské jméno, byla výrazná osobnost, kterou si lidé pamatovali nejen pro její odvahu, ale také pro její temperament, humor a poněkud svérázný způsob života. A ještě předtím, než se sama stala obětí nacistické justice, pomáhala lidem, které režim označil za méněcenné a nebezpečné.

Helena Kafková se narodila 1. května 1894 v Husovicích u Brna jako šesté dítě v rodině obuvníka. Když jí byly dva roky, rodina se přestěhovala do Vídně. Helena nejprve pracovala jako trafikantka, ale brzy se rozhodla pro povolání zdravotní sestry. V roce 1914 vstoupila do kongregace Sester františkánek křesťanské lásky a při řeholní obláčce přijala jméno Marie Restituta. Po působení v několika nemocnicích nastoupila v roce 1919 do nemocnice v Mödlingu, kde zůstala až do svého zatčení.

Z obyčejné ošetřovatelky se postupně vypracovala mezi nejzkušenější pracovnice operačního sálu. Stala se vedoucí operační sestrou a také narkotizérkou. V nemocnici si získala pověst mimořádně schopné a obětavé ženy, na kterou se mohli lékaři i pacienti spolehnout. Její přímá povaha jí však vynesla také přezdívku „Resoluta“, tedy Rázná. Byla přesně tím typem člověka, který se nedokázal dívat jinam, když měl pocit, že se děje něco nesprávného.

Lidé, kteří ji znali, vzpomínali na její humor, temperament a neformální vystupování. Byla oblíbená mezi pacienty i místními obyvateli a její život se zdaleka neomezoval na modlitby a nemocniční práci. Právě tato lidskost je důležitá pro pochopení jejího pozdějšího příběhu.

Jeden z nejméně známých příběhů jejího života se odehrál ještě před jejím zatčením.

V březnu 1941 přišla do nemocnice v Mödlingu žena, která měla porodit. Nebyl to obyčejný porod. Její rodina žila v obavách z nacistické rasové perzekuce, protože jeden z jejích předků byl Žid. Podle tehdejší nacistické kategorizace byla žena označována jako takzvaný „Mischling druhého stupně“, tedy osoba s jedním židovským prarodičem.

Porod byl těžký a u dítěte byla právě Marie Restituta. Pomohla přivést na svět holčičku, která dostala jméno Monika. Tím ale její role neskončila. Matka musela v nemocnici zůstat několik týdnů a žila v neustálém strachu, že si pro ni nebo její rodinu přijde gestapo.

Restituta ji podle pozdějšího svědectví uklidňovala a dál se o ni starala. Když se rozezněly sirény oznamující letecký poplach, osobně odváděla matku i dítě do protileteckého krytu. Podle vzpomínek, které byly později zveřejněny, navíc po určitou dobu pomáhala matku s novorozenou dcerou v nemocnici ukrývat před gestapem. Ta malá holčička přežila. Jmenovala se Monika Smith.

O mnoho desetiletí později se ukázalo, že tento okamžik nebyl jen dávnou vzpomínkou na ženu, která jí pomáhala přijít na svět. Monika Smith vyrostla, vystudovala medicínu a později žila ve Spojených státech. Na Marii Restitutu nezapomněla ani její matka, která si dobře pamatovala, co pro ni v době největšího strachu udělala.

Po anšlusu Rakouska v březnu 1938 se začala atmosféra v zemi rychle měnit. Nacistická ideologie pronikala do veřejného života, škol, úřadů i nemocnic. Zdravotnictví se mělo podřídit novému režimu a lidé, kteří se jeho požadavkům vzpírali, se dostávali do stále většího nebezpečí.

Marie Restituta se s novou mocí dostala do konfliktu poměrně brzy. Když byla v nemocnici otevřena nová chirurgická stanice, nechala v pokojích zavěsit kříže. Nacisté požadovali jejich odstranění, ona však odmítla. Kříže proto zůstaly na místě.

Sám o sobě by tento spor ještě nemusel znamenat rozsudek smrti. Pro Restitutu však představoval pouze jednu část mnohem hlubšího konfliktu. Byla stále otevřenější ve svém odmítání nacistické ideologie a dostávala se do sporů s lidmi, kteří nový režim podporovali.

Na konci roku 1941 se její situace dramaticky zhoršila. Restituta byla přistižena při diktování textu, který měl protinacistický a pacifistický charakter, a podle dochovaných dokumentů se podílela také na opisování dalších textů namířených proti režimu. Právě tyto aktivity se později staly jednou z hlavních součástí obžaloby.

V prostředí nacistického Rakouska nešlo o nevinný projev nesouhlasu. Lidé byli za podobné jednání zatýkáni, vězněni a posíláni před Lidový soud. Restituta přitom nebyla někým, kdo by své názory šeptal jen doma mezi čtyřmi stěnami. Její odpor se odehrával v prostředí, kde ji dobře znali kolegové, lékaři i další zaměstnanci nemocnice. A nakonec se našel člověk, který ji udal.

Byla Popeleční středa. Marie Restituta pracovala v nemocnici stejně jako kterýkoli jiný den. Pak přišlo gestapo. Zatčena byla přímo na operačním sále. Podle brněnské Encyklopedie dějin Brna sehrálo při jejím zatčení roli udání lékaře, který byl členem SS. V jejím případě však nešlo pouze o jediný incident s kříži. Následné vyšetřování se soustředilo také na její protirežimní činnost a šíření nepřátelských textů.

Žena, která v nemocnici strávila téměř polovinu svého života, byla odvedena přímo ze svého pracoviště. Z nemocnice se už jako svobodná žena nikdy nevrátila.

Marie Restituta strávila ve vazbě třináct měsíců. Pět z nich prožila v cele smrti. Dne 29. října 1942 stanula před nacistickým Lidovým soudem ve Vídni. Byla obžalována z „landesverräterische Feindbegünstigung“ a přípravy velezrady, tedy z jednání, které nacistická justice označovala za podporu nepřítele a přípravu státního převratu. Soud ji odsoudil k trestu smrti a k celoživotní ztrátě občanských práv.

Její obhájci i další lidé se následně snažili dosáhnout zmírnění rozsudku. O milost se přimlouvali také představitelé katolické církve. Marně. Restituta věděla, že může zemřít každým dnem.

Přesto se podle svědectví z vězení snažila udržet klid a pomáhat ostatním vězeňkyním. Vězeňský duchovní Eduard Köck po její smrti zaznamenal, že svým příkladným chováním v cele smrti přivedla několik spoluvězeňkyň zpět ke katolické víře.

Dne 30. března 1943 přišla chvíle, které se třináct měsíců snažila čelit. Marie Restituta Kafková byla ve vídeňském zemském soudu popravena gilotinou. Spolu s ní byli toho dne popraveni i další odsouzenci. Bylo jí 48 let.

Podle Dokumentationsarchivu des österreichischen Widerstandes byla jedinou řeholnicí v nacistické „Třetí říši“, která byla odsouzena k trestu smrti a následně popravena. Právě proto je její případ v dějinách nacistické perzekuce řeholníků tak výjimečný.

Její poslední dopisy přitom neobsahují nenávist ani touhu po pomstě. Krátce před popravou psala o tom, že svou cestu přijímá a věří, že nebude trvat ani o okamžik déle, než je určeno. Její poslední hodiny tak působí úplně jinak než její někdejší temperamentní vystupování na operačním sále. Žena, která se celý život nebála mluvit nahlas, se na konci ocitla v situaci, kdy už jí nezbývalo nic jiného než čekat.

Příběh Marie Restituty však dostal ještě jeden pozoruhodný epilog.

Holčička, které v roce 1941 pomáhala přijít na svět, přežila nacistickou perzekuci a později se stala lékařkou. Jmenovala se Monika Smith a žila ve Spojených státech. Její matka na Restitutu nikdy nezapomněla a vděčnost za její pomoc zůstala součástí rodinného příběhu.

V roce 2013 přijela Monika Smith do Říma na slavnost spojenou s připomínkou Marie Restituty. V průvodu tehdy nesla relikvii – zarámovaný kříž z růžence, který Restituta za života nosila. Byla jediným člověkem v bazilice, který se s Marií Restitutou skutečně osobně setkal.

Pravda, Monika byla v době jejich setkání novorozenětem. Přesto mezi nimi existovalo pouto, které přežilo více než sedm desetiletí. Jedna žena pomáhala druhé přijít na svět v době, kdy její rodina žila ve strachu z nacistického pronásledování. O dva roky později byla sama zatčena a popravena nacistickým režimem. A o mnoho let později nesla její zachráněná holčička v Římě památku ženy, která jí kdysi pomáhala přežít.

Marie Restituta Kafková bývá dnes připomínána především jako blahoslavená řeholnice a oběť nacismu. Její život byl ale mnohem obyčejnější a zároveň mnohem zajímavější, než by se z podobných označení mohlo zdát. Byla dcerou brněnského obuvníka, bývalou trafikantkou, zkušenou zdravotní sestrou, vedoucí operačního sálu a ženou, která měla vlastní názor a nebála se ho vyslovit.

Nebyla dokonalá a nepotřebovala jí být. Byla temperamentní, někdy tvrdohlavá, společenská a svérázná. Měla ráda svou práci, pacienty i obyčejné radosti života. A právě proto její příběh působí tak lidsky.

Nacistický režim ji nezabil kvůli jednomu jedinému kříži na nemocniční zdi. Ten byl pouze viditelným symbolem hlubšího konfliktu. Restituta odmítala přijmout svět, v němž měl lidský život jinou cenu podle původu, přesvědčení nebo toho, zda člověk poslouchá správné příkazy. Pomáhala lidem, které režim pronásledoval, odmítala se podřídit jeho ideologii a nakonec se zapojila i do šíření protinacistických textů.

Když si pro ni proto jednoho únorového dne přišlo gestapo přímo na operační sál, nebyla to náhlá změna jejího života. Byl to konec cesty, na kterou vykročila už dávno předtím. Marie Restituta Kafková zemřela pod gilotinou 30. března 1943. Ale dítě, kterému pomohla v těžké době přijít na svět, přežilo.

ZDROJE: