Jediná chyba ji stála život. Jak bezpečný je ve skutečnosti bungee jumping?

Video, které během několika hodin obletělo svět, vyvolalo stejnou otázku téměř u každého, kdo jej viděl: Jak je možné, že se něco takového vůbec stane? Mladá žena se chystala ke skoku z mostu. Kolem ní stálo několik instruktorů, další lidé vše natáčeli. O několik sekund později bylo jasné, že se stalo něco nepředstavitelného. Skok proběhl bez připojeného bezpečnostního lana. Nešlo o selhání vybavení ani o přetržené lano. Selhal člověk. Právě tato tragédie znovu otevřela debatu o bezpečnosti extrémních sportů.

Přestože většina médií použila označení bungee jumping, ve skutečnosti šlo o rope jumping. Rozdíl není jen ve slovíčkaření. Při klasickém bungee jumpingu je skokan připoután elastickým lanem, jehož délka a pružnost jsou přesně vypočítány podle výšky skoku a hmotnosti účastníka. Celý systém je navržen tak, aby pád bezpečně zastavil a následně skokana několikrát zhoupnul.

Rope jumping využívá statická horolezecká lana. Pád se mění v dlouhý kyvadlový pohyb a celý systém vychází z horolezeckých technik. Bezpečnost zde stojí především na správném sestavení lanového systému a pečlivé práci instruktorů.

Kořeny bungee jumpingu sahají překvapivě daleko od moderních adrenalinových atrakcí. Na tichomořském ostrově Pentecost ve státě Vanuatu se již po staletí provozuje rituál známý jako land diving. Muži skáčou z vysokých dřevěných věží s liánami přivázanými ke kotníkům. Pro místní obyvatele jde o obřad odvahy, dospělosti i úcty k tradicím.

Moderní bungee jumping vznikl až v roce 1979, kdy skupina studentů z Oxfordské univerzity známá jako Oxford Dangerous Sports Club uspořádala první veřejný skok z mostu v Bristolu. Tehdy šlo spíše o recesi než o sport. Skutečný rozmach přišel až o několik let později díky Novozélanďanovi A. J. Hackettovi. Ten nejenže zdokonalil techniku elastických lan, ale také proměnil bungee jumping v komerční atrakci. Jeho skok z Eiffelovy věže v roce 1987 obletěl svět a odstartoval celosvětovou popularitu tohoto sportu.

Při analýze známých nehod se opakuje stále stejný scénář: špatně vypočítaná délka lana, nesprávně připojený postroj, opomenutá kontrola karabiny, chybný pokyn instruktorů, nebo lidská nepozornost. Právě lidský faktor se ukazuje jako největší riziko a není to nic výjimečného. Stejný problém řeší letectví, zdravotnictví i jaderná energetika. Odborníci tento jev označují jako normalizaci odchylky. Když člověk provede stejnou činnost tisíckrát bez jediné chyby, začne podvědomě věřit, že se nic nemůže stát. A právě tehdy bývá zaděláno na katastrofu.

Historie bungee jumpingu má několik případů, které vedly ke zpřísnění bezpečnostních postupů. V roce 2012 přežila Australanka Erin Langworthy pád do řeky Zambezi poté, co se jí během skoku přetrhlo elastické lano. Přestože utrpěla řadu zranění, dokázala se z rozvodněné řeky dostat živá. Událost upozornila na význam pravidelné kontroly materiálu i provozních postupů. V jiných případech sehrála roli špatná komunikace mezi instruktory nebo chybné vyhodnocení parametrů skoku.

Mnoho lidí předpokládá, že bungee jumping podléhá jednotným světovým předpisům podobně jako civilní letectví. Tak tomu ale dlouhá léta nebylo. Každá země měla vlastní pravidla, vlastní požadavky na školení instruktorů i vlastní způsob kontrol.

Teprve v závěru roku 2025 byla přijata první mezinárodní technická norma ASTM F3785, která stanovuje minimální požadavky na konstrukci zařízení, provoz, údržbu i školení personálu. Jedním z jejích základních principů je takzvaná redundance, tedy více nezávislých kontrol stejného úkonu. Jinými slovy: bezpečnost nesmí záviset na jednom člověku.

Extrémní sporty budou vždy spojeny s určitým rizikem. Tragédie, která v posledních dnech obletěla svět, byla připomínkou toho, že ani sebelepší vybavení nedokáže nahradit pečlivost, odpovědnost a důslednou kontrolu, která může rozhodovat o tom, jestli se adrenalinový zážitek stane jednou z nejkrásnějších vzpomínek, nebo tragédií, kterou nelze vzít zpět.

Zdroje: