Kamera v supermarketu odhalila hrůzu. G. Pelicot znásilňovali muži, které zval její manžel

V září 2020 policie zadržela Dominiquea Pelicota poté, co ho v supermarketu přistihla při fotografování žen pod sukněmi. Mohlo jít o jeden z mnoha případů sexuálního obtěžování, který skončí nepříjemným výslechem a pokutou. Jenže policisté mu zabavili elektronická zařízení a začali procházet jejich obsah. To, co v nich našli, změnilo drobný incident v jeden z nejotřesnějších případů sexuálního násilí v novodobé Francii.

Na záznamech byla jeho manželka Gisèle. Spící, bezvládná a obklopená muži, které nikdy předtím neviděla. Vyšetřovatelé postupně identifikovali 72 mužů a napočítali 92 jednotlivých znásilnění zachycených na fotografiích a videích. Padesát z nich bylo spolu s Dominiquem Pelicotem postaveno před soud v Avignonu. V prosinci 2024 byli všichni odsouzeni; Dominique dostal 20 let vězení, ostatní muži tresty od tří do patnácti let.

Pro Gisèle znamenal nález policie konec života, o němž byla přesvědčena, že ho zná. S Dominiquem se seznámila v roce 1971 a o dva roky později se vzali. Strávili spolu téměř půl století, vychovali tři děti a postupně vybudovali obraz obyčejné rodiny, která se po odchodu do důchodu přestěhovala do Mazanu v Provence. Dům se zahradou a bazénem, návštěvy dětí a vnoučat, společné chvíle a běžný rytmus rodinného života nic nenaznačovaly tomu, co se odehrávalo za zavřenými dveřmi. Dominique byl pro okolí přátelský a oblíbený muž. Právě tato propast mezi veřejným obrazem a skutečností se později stala jedním z nejděsivějších aspektů celého případu.

Zneužívání začalo přibližně v roce 2011 a pokračovalo až do roku 2020. Dominique Pelicot své ženě drtil léky na spaní a proti úzkosti a přimíchával je do jídla a nápojů. Gisèle postupně začala trpět výpadky paměti, neobvyklou únavou a gynekologickými obtížemi. Bávala se, že má neurologické onemocnění, dokonce uvažovala o nádoru na mozku nebo Alzheimerově chorobě. Navštěvovala lékaře, kteří však příčinu jejích problémů neodhalili. Dominique ji přitom k vyšetřením doprovázel a působil jako pozorný manžel.

Nešlo o situaci, kdy by se Gisèle po probuzení snažila pochopit nějakou nejasnou vzpomínku. Ona vůbec nevěděla, že se něco stalo. Léky ji uváděly do tak hlubokého bezvědomí, že nebyla schopna vnímat okolí ani reagovat na to, co s ní muži dělali. Dominique navíc po jejich odchodu uklidil ložnici, ženu oblékl a obnovil zdání běžné noci. Když se ráno probudila ve svém pyžamu, neměla žádný důvod předpokládat, že se její tělo několik hodin předtím stalo místem opakovaného násilí.

Dominique Pelicot své jednání nepopisoval jako spontánní sexuální dobrodružství. Muže vyhledával na internetu a organizoval jejich návštěvy. V online prostoru používal chat, jehož název lze přeložit jako „Bez jejího vědomí“, a zájemcům vysvětloval, co od nich očekává. Policie později našla desítky videí a fotografií, které Dominique pečlivě uchovával a třídil do složky označené „Abuse“.

Z dochovaných materiálů vyplynulo, že pravidla byla překvapivě konkrétní. Muži měli zaparkovat dál od domu, nepoužívat parfém, svléknout se ještě před vstupem do ložnice, umýt si ruce, aby Gisèle neprobudil dotek studených prstů, a v případě potřeby si je zahřát na radiátoru. Měli být potichu a nesměli ji probudit. Nešlo tedy o chaos několika opilých mužů, kteří se náhodou ocitli v jednom domě. Šlo o systém, který někdo vytvořil, opakoval a zdokonaloval.

Dominique nakonec u soudu svou vinu nepopíral. „Jsem násilník,“ řekl. Záznamy, které po sobě zanechal, přitom umožnily vyšetřovatelům nejen rekonstruovat jednotlivé útoky, ale také identifikovat muže, kteří do Mazanu přijížděli. Někteří pouze jednou, jiní opakovaně. Padesát z nich nakonec stanulo před soudem společně s mužem, který celý mechanismus vytvořil.

Případ byl otřesný i tím, kdo se mezi obžalovanými objevil. Nebyla to uzavřená skupina mužů žijících na okraji společnosti. Byli mezi nimi řidiči kamionů, voják, zdravotník, hasič, vězeňský dozorce, novinář, dělníci i muži s rodinami. Někteří měli za sebou předchozí odsouzení, jiní nikoli. Jejich společným jmenovatelem nebyla profese ani společenské postavení, ale rozhodnutí vstoupit do ložnice bezvládné ženy a sexuálně ji zneužít.

Před soudem přitom zaznívala řada vysvětlení. Někteří muži tvrdili, že věřili, že Gisèle pouze předstírá spánek a že jde o sexuální hru. Jiní tvrdili, že je Dominique Pelicot oklamal, nebo že se domnívali, že jako manžel může s účastí své ženy nakládat podle vlastního uvážení. Soud jejich výpovědi nepřijal jako omluvu. Všech 51 mužů bylo odsouzeno za znásilnění, pokus o znásilnění nebo sexuální násilí.

Mezi případy, které během procesu zvlášť rezonovaly, byl například Romain Vandevelde, jenž Gisèle znásilnil šestkrát během přibližně šesti měsíců a dostal patnáctiletý trest. Dominique Davies, bývalý voják a řidič kamionu, ji podle obžaloby rovněž navštívil šestkrát a dostal třináct let. Redouan El Farihi, bývalý anesteziologický ošetřovatel, tvrdil, že se Dominiquea bál a myslel si, že Gisèle předstírá, že je mrtvá; soud mu uložil osm let. Jacques Cubeau zase uvedl, že si myslel, že se žena probudí a že jde o hru. Dostal pět let, z toho tři podmíněně.

Ještě děsivější byl případ Jean-Pierra Maréchala. Ten nebyl odsouzen za znásilnění Gisèle, ale za to, že stejný mechanismus použil na vlastní manželku. Také ji omámil, znásilňoval a pozval k ní Dominiquea Pelicota, aby ji sexuálně zneužil. Za svůj čin dostal dvanáct let vězení. Případ ukázal, že Pelicotův způsob jednání nebyl jen individuálním výstřelkem, ale že někteří muži byli schopni stejný model násilí sami převzít.

Pro rodinu nebylo nejhorší jen poznání toho, co Dominique dělal Gisèle. Jejich děti musely přehodnotit celý svůj vztah k otci. David, Caroline a Florian se dozvěděli, že muž, kterého celý život vnímali jako otce a dědečka, byl zároveň člověkem, který systematicky ničil život jejich matky. Rodina podle jejich výpovědí přišla nejen o otce, ale o představu vlastní minulosti. David po zatčení svého otce řekl, že pro něj už jeho otec neexistuje.

Nejstarší dcera Caroline navíc na jednom ze zařízení svého otce nalezla intimní fotografie, které se týkaly jí samotné. Později uvedla, že má obavu, zda také nemohla být omámena a sexuálně zneužita. Tato možnost nebyla v případu prokázána a Dominique ji popírá. Caroline však kvůli celé zkušenosti začala otevřeně mluvit o chemickém podrobení a v roce 2022 vydala knihu o svém vztahu k otci a o tom, co odhalení jeho činů udělalo s její rodinou.

Gisèle se mohla rozhodnout, že zmizí z veřejnosti a pokusí se svůj život poskládat někde v ústraní. Místo toho požádala, aby byl proces veřejný, a vzdala se práva na anonymitu. Věděla, že budou zveřejněny její fotografie, budou se probírat nejintimnější detaily jejího života a že bude muset sedět v jedné soudní síni s muži, kteří ji znásilňovali.

Rozhodla se přesto zůstat viditelná. Nechtěla, aby se pozornost soustředila na to, proč se žena nestřežila, proč nic nepoznala nebo proč si nevšimla změn ve svém vlastním životě. Chtěla, aby se mluvilo o mužích, kteří ji zneužili. „Hanba nepatří nám, ale jim,“ shrnula svůj postoj během procesu. Právě tím obrátila obvyklou logiku podobných případů: obětí nebyla žena, která měla co skrývat, ale lidé, kteří se rozhodli využít její bezvědomí.

Po zatčení manžela Gisèle odešla z domu v Mazanu a začala nový život. Rozvedla se, přestěhovala se a postupně si vytvořila vlastní okruh lidí. V roce 2026 vydala společně s novinářkou Judith Perrignonovou memoáry Et la joie de vivre, v nichž se nevrací pouze k procesu, ale také k vlastnímu dětství, manželství a cestě, která následovala po odhalení zločinů.

Dnes žije na francouzském ostrově Île de Ré. Má nového partnera, znovu se zamilovala a říká, že se po letech dokázala vrátit k věcem, které jí přinášejí obyčejnou radost. Chodí na dlouhé procházky, poslouchá hudbu, setkává se s lidmi a ráno si připravuje snídani tak, že prostírá stůl už večer předtím. Zdánlivě drobný rituál má pro ni zvláštní význam: nový den začíná něčím, co si sama vybrala.

Její příběh proto nakonec není pouze příběhem o devíti letech násilí, 51 odsouzených mužích a manželovi, který svou ženu proměnil v nástroj vlastních představ. Je také příběhem o tom, co může přijít potom. Gisèle Pelicot přišla o manželství, o část své minulosti i o iluzi, že člověk, kterého milovala, byl tím, za koho ho považovala. Nehodlá však připustit, aby jí Dominique Pelicot vzal i zbytek života. Jak sama říká, po všem, co prožila, si konečně dovoluje být šťastná.