Myslíte, že víte, odkud jsou vaše oblíbená jídla? U některých budete překvapeni

Stačí se podívat do jídelního lístku a člověk má někdy pocit, že se právě ocitl na gastro mapě světa. Dáme si vídeňský řízek, objednáme si španělského ptáčka, doma připravíme holandský řízek a cestou z práce si koupíme hamburger. Názvy nám přitom nenápadně našeptávají, odkud jednotlivá jídla pocházejí. Jenže gastronomie se, stejně jako historie, málokdy drží jednoduchých pravidel. Některá jídla jsou se svým jmenovcem spojena opravdu úzce, jiná pouze volně a u některých se dodnes přesně neví, jak vlastně ke svému názvu přišla.

Začít můžeme u jídla, které je pro českou kuchyni snad stejně typické jako knedlíky nebo smažený sýr. Holandský řízek ale při svém názvu poněkud mate. Kdo by čekal, že jde o tradiční nizozemský recept, mohl by být po příjezdu do Holandska poněkud zklamaný. Mleté vepřové maso se sýrem, obalené ve strouhance a osmažené totiž není pokrmem, který by měl v nizozemské kuchyni nějakou zásadní tradici.

Holandský řízek je naopak především českou záležitostí a jeho přesný původ není spolehlivě doložen. Ve starých československých recepturách se navíc objevoval pod méně atraktivním názvem „smažený vepřový řízek se sýrem“. Označení „holandský“ se zřejmě ujalo později. A protože se do receptu používá sýr, nabízí se souvislost s nizozemskou tradicí výroby sýrů, například s goudou nebo eidamem. Přímý důkaz, že právě proto dostal český řízek své jméno, ale nemáme.

Holandský řízek tedy může být krásným příkladem toho, že název nemusí být úplně přesnou adresou původu. Do Nizozemska se kvůli němu vydávat nemusíme. Stačí zajít do české jídelny.

Ještě větší zmatek dokáže způsobit španělský ptáček. Tradiční české jídlo tvoří hovězí maso naplněné vejcem, kyselou okurkou a slaninou. Když si ho objednáte v české restauraci, rozhodně vám na talíři nepřistane opečený opeřenec.

Ani se Španělskem to není tak jednoduché. O původu názvu existuje několik teorií, ale žádná z nich není natolik přesvědčivá, aby se dala bez výhrad označit za definitivní vysvětlení. Jedna z možností souvisí se španělskými vlivy na kuchyni habsburského dvora, další se staršími způsoby označování masových závitků. Přesný příběh se zkrátka ztrácí někde v historii.

Jisté je alespoň to, že český španělský ptáček je dnes natolik zabydlený v české kuchyni, že už vlastně nikoho nezajímá, jestli má se Španělskem něco společného. A možná je to tak dobře. „Hovězí závitek s vejcem, okurkou a slaninou“ sice popisuje obsah talíře mnohem přesněji, ale na nedělním obědě by zněl poněkud úředně.

U hamburgeru už jsme geograficky mnohem blíž pravdě. Název totiž skutečně souvisí s německým Hamburkem. Ne však s anglickým slovem „ham“, tedy šunka, jak by se mohlo na první pohled zdát.

Výraz „Hamburger“ původně označoval něco nebo někoho pocházejícího z Hamburku. V angličtině se v 19. století objevuje například označení „Hamburg steak“ pro upravené mleté maso a postupně se vyvinul pokrm, který dnes známe jako hamburger. Přesná cesta od německého označení k americkému hamburgeru ale není úplně jednoznačná a o prvenství v jeho vzniku se dodnes vedou debaty.

Jisté tedy je, že hamburger nemá nic společného se šunkou, přestože jeho název k takové úvaze přímo vybízí. A pak se stala ještě jedna zajímavá věc: slovo „burger“ se postupně osamostatnilo a začalo označovat celý typ jídla. Dnes tak máme cheeseburgery, kuřecí burgery, rybí burgery nebo vegetariánské burgery. Hamburk se zkrátka postupně rozebral na jazykové součástky a jedna z nich začala žít vlastním životem.

Po holandském řízku se sluší zmínit jeho slavnějšího rakouského příbuzného. U vídeňského řízku můžeme být podstatně klidnější. Wiener Schnitzel skutečně patří k vídeňské kuchyni a tradičně se připravuje z telecího masa.

Jeho historie je přitom zajímavější, než by se mohlo zdát. Rakouské prameny uvádějí první známou zmínku názvu „Wiener Schnitzel“ v kuchařce z roku 1831. Dlouho se také vyprávěl příběh, podle kterého recept do Vídně přivezl polní maršál Radetzky z Itálie. Tahle historka se ovšem ukázala jako pozdější legenda a historické prameny ji nepotvrzují.

Jen málokterá příloha dokáže vyvolat takovou národní debatu jako obyčejné hranolky. V angličtině se jim říká French fries, tedy francouzské hranolky. Jenže pokud byste jejich původ zmínili před Belgičanem, možná byste rychle zjistili, že jste právě vstoupili na velmi tenký led.

Belgie má totiž k hranolkům mimořádně silný vztah a právě Belgičané považují hranolky za svou gastronomickou specialitu. Existují také historické doklady o konzumaci smažených brambor v belgickém prostředí už v 18. století. Proč se tedy ve světě ujalo označení „French fries“, není úplně jisté. Často se opakuje příběh o amerických vojácích z první světové války, kteří se s hranolky setkali v belgické frankofonní části a spojili si je s francouzštinou. Samotný název „French fried potatoes“ je ale doložen už před válkou, takže vojáci ho pravděpodobně nevymysleli.

Když se řekne Beef Wellington, okamžitě se vybaví britská kuchyně a jméno slavného vojevůdce Arthura Wellesleyho, prvního vévody z Wellingtonu. Hovězí maso obalené v houbové směsi a pečené v těstě zní ostatně dost vznešeně na to, aby neslo jméno vévody.

Jenže ani tady nemáme jistotu, že právě vévoda stojí za vznikem nebo názvem pokrmu. Neexistuje přesvědčivý důkaz, že by si Wellington nechal jídlo připravovat, obzvlášť ho miloval nebo by podle něj bylo přímo pojmenováno. Samotná technika pečení masa v těstě je navíc mnohem starší než slavný britský vojevůdce.

Název tak pravděpodobně vznikl později a jeho přesný původ zůstává trochu zahalený tajemstvím. Což je možná pro Beef Wellington docela příznačné. Jídlo, které vypadá, jako by mělo svůj rodokmen pečlivě uložený v britském archivu, může mít ve skutečnosti historii plnou otazníků.

A potom je tu jídlo, které dokazuje, že gastronomické názvy mohou být opravdu kreativní. Welsh rabbit, tedy velšský králík, je tradiční britský pokrm založený na opečeném chlebu se sýrovou směsí. Králík v něm samozřejmě není.

Označení „Welsh rabbit“ je doloženo už v roce 1725 a později se začal používat název „Welsh rarebit“. Právě vznik tohoto slova není zcela jasný. Může jít o pozdější zkomolení původního názvu, ale přesný důvod změny se dnes nedá s jistotou určit.

Proč vůbec někoho napadlo nazvat sýrový toast králíkem, zůstává jednou z půvabných záhad britské kuchyně. Ať už je pravda jakákoli, objednat si Welsh rabbit a očekávat maso by byla chyba.

Neapolská zmrzlina nás na první pohled zavede rovnou do Itálie. Tři barevné vrstvy vanilkové, čokoládové a jahodové zmrzliny vypadají jako něco, co by mělo vzniknout v horké Neapoli. Jenže ani tady není původ tak přímočarý.

Podobné tříbarevné zmrzlinové dezerty jsou doloženy už v 19. století a některé historické prameny je spojují s Pruskem. Samotný název „Neapolitan“ se později začal používat v angličtině a mohl souviset s tehdejší pověstí Neapole jako významného centra výroby zmrzliny. Existují také teorie, že svou roli sehrála barevná kombinace připomínající italské národní barvy.

Po všech těch gastronomických záhadách přichází na závěr pokrm, u kterého můžeme mapu zase jednou otevřít a ukázat na správné místo. Pražská šunka skutečně souvisí s Prahou a její historie sahá do 19. století.

Výrazně se o její rozšíření zasloužil pražský uzenář Antonín Chmel, který vyráběl pražskou šunku ve svém podniku U Zvonařky. Výrobek si postupně získal oblibu i mimo české země a stal se známým také v zahraničí. Název tedy v tomto případě skutečně odkazuje na místo, s nímž je výrobek historicky spojen.

Po holandském řízku, španělském ptáčkovi, hamburgeru a dalších pokrmech je to vlastně příjemná změna. Pražská šunka nás neposílá na falešnou stopu. Praha je tentokrát opravdu správná adresa.

Když se na všechny tyto pokrmy podíváme společně, ukáže se, že názvy jídel jsou vlastně malou lekcí z historie, jazyka i lidské představivosti. Někdy označují místo skutečného původu, jindy připomínají surovinu, se kterou si lidé dané místo spojovali, a občas vznikly tak trochu náhodou. U některých názvů se navíc historici dodnes přou nebo jednoduše přiznávají, že přesnou odpověď neznají. A právě to je na nich sympatické.

Možná je tedy při čtení jídelního lístku lepší nebrat názvy jako přesnou mapu, ale spíš jako pozvánku k malému historickému pátrání. Protože někdy je příběh ukrytý v názvu jídla mnohem zajímavější než samotný recept.