Na palubě byla celá rodina. Když loď našli, nebyl na ní nikdo živý

Když kapitán David Morehouse 4. prosince 1872 spatřil na obzoru plachetnici, nevypadalo to na první pohled jako mimořádná událost. Loď plula, držela se na hladině a její stěžně byly neporušené. Přesto se chovala zvláštně. Pomalu měnila kurz, některé plachty byly spuštěné a nikdo nereagoval na signály vysílané z paluby lodi Dei Gratia.

Jak se obě plavidla přibližovala, bylo stále zřejmější, že něco není v pořádku. Když Morehouse přečetl jméno na zádi, musel být překvapený. Šlo o Mary Celeste, loď, kterou dobře znal. Její kapitán Benjamin Spooner Briggs patřil mezi respektované námořníky Nové Anglie a jen několik dní před vyplutím se oba muži setkali v New Yorku. Nic tehdy nenasvědčovalo tomu, že jejich další „setkání“ proběhne za tak podivných okolností.

Morehouse proto vyslal na palubu průzkumnou skupinu vedenou prvním důstojníkem Oliverem Deveauem. Námořníci očekávali ledacos – nemoc, nehodu, možná mrtvé členy posádky. Místo toho však našli loď, která se měla stát legendou.

Benjamin Spooner Briggs nebyl typem kapitána, který by riskoval zbytečně. Ve svých sedmatřiceti letech měl za sebou dlouhou a úspěšnou kariéru obchodního námořníka a mezi kolegy si vybudoval pověst mimořádně spolehlivého člověka. Pocházel z Massachusetts z rodiny, kde bylo moře součástí života po generace. Jeho otec i další příbuzní se živili námořnictvím a Benjamin od mládí směřoval ke stejné profesi.

Dochované záznamy o něm hovoří jako o klidném, disciplinovaném a hluboce věřícím muži. Nepil, nebyl známý konfliktní povahou a zaměstnavatelé mu bez obav svěřovali lodě i cenné náklady. Právě proto se později mnozí historikové pozastavovali nad tím, že by tak zkušený kapitán opustil relativně bezpečné plavidlo uprostřed oceánu bez skutečně vážného důvodu.

Na podzim roku 1872 převzal velení nad lodí Mary Celeste, která měla dopravit náklad průmyslového alkoholu z New Yorku do italského Janova. Šlo o běžnou obchodní plavbu, jakých absolvoval během své kariéry mnoho. Tentokrát však neplul sám.

Na cestu vyrazila také jeho manželka Sarah. Manželé byli známí tím, že spolu trávili maximum času, a Sarah svého muže občas doprovázela i na delších plavbách. Tentokrát se k nim přidala také jejich dvouletá dcera Sophia Matilda.

Dnes by možná přítomnost malé dívky na lodi nepůsobila nijak výjimečně, ve druhé polovině 19. století však šlo o poměrně neobvyklé rozhodnutí. Překonat Atlantik znamenalo strávit několik týdnů na moři, často v náročných podmínkách. Přesto se rodina rozhodla cestovat společně.

Právě dochované dopisy Sarah Briggsové dávají příběhu mimořádně lidský rozměr. Psala v nich o každodenních starostech, rodině i očekáváních spojených s cestou. Neobjevují se v nich žádné známky strachu nebo obav. Naopak působí jako žena, která se těší na čas strávený po boku svého manžela.

Benjamin a Sarah měli také staršího syna Arthura, ten však zůstal u příbuzných v Massachusetts. Rozhodnutí, které mu s největší pravděpodobností zachránilo život. Nikdo z rodiny tehdy netušil, že se jejich jména jednou stanou součástí jedné z nejslavnějších záhad námořní historie.

Mary Celeste vyplula z New Yorku 7. listopadu 1872. V podpalubí vezla 1 701 sudů průmyslového alkoholu určeného pro zákazníka v Janově. Kromě kapitána, jeho manželky a dcery bylo na palubě ještě sedm zkušených námořníků. Loď byla dobře zásobená potravinami, pitnou vodou i vybavením potřebným pro dlouhou cestu. Nic nenasvědčovalo tomu, že by měla být tato plavba jiná než desítky předchozích.

Poslední zápis v lodním deníku pochází z 25. listopadu 1872. Mary Celeste se tehdy nacházela poblíž Azorských ostrovů. Poté se stopa celé posádky náhle ztrácí. O deset dní později byla loď nalezena přibližně 650 kilometrů od Gibraltaru.

Když námořníci z Dei Gratia vstoupili na palubu Mary Celeste, čekal je pohled, který neodpovídal žádné známé námořní katastrofě. Loď nebyla vrakem ani se nepotápěla. Přesto na ní nebyl jediný člověk.

V kajutách zůstaly osobní věci posádky, oblečení, nádobí i další předměty každodenní potřeby. Náklad byl téměř netknutý a zásoby potravin i pitné vody by vystačily ještě na několik měsíců plavby. Nic nenasvědčovalo tomu, že by lidé odcházeli v panice.

Stejně zarážející bylo to, co na lodi chybělo. Námořníci nenašli žádné známky boje, násilí ani vzpoury. Nikde nebyla krev, poškození odpovídající útoku ani těla členů posádky. Vše nasvědčovalo tomu, že lidé loď opustili organizovaně a z vlastního rozhodnutí.

Jedinou významnou stopou byl chybějící záchranný člun a několik navigačních přístrojů včetně sextantu. Tento detail naznačoval, že posádka neodešla bez rozmyslu. Naopak to vypadalo, že očekávala další plavbu mimo hlavní loď. Otázkou však zůstávalo, proč by zkušený kapitán opouštěl plavidlo, které bylo stále schopné bezpečně pokračovat v cestě.

Po doplutí Mary Celeste do Gibraltaru začalo oficiální vyšetřování. Případ převzal generální prokurátor Frederick Solly Flood, zkušený právník, který od samého začátku odmítal uvěřit, že jde o obyčejnou nehodu.

Flood byl přesvědčený, že za zmizením posádky musí stát zločin. Podezření proto padlo na kapitána Morehouse a jeho muže z Dei Gratia. Důvod byl jednoduchý. Podle tehdejšího námořního práva mohla posádka, která zachránila opuštěnou loď, získat významnou finanční odměnu.

Vyšetřování se proto soustředilo na možnost, že Morehouse Mary Celeste přepadl, odstranil její posádku a následně se zmocnil lodi. Následovaly výslechy svědků, znalecké posudky i podrobné prohlídky plavidla.

Problém však spočíval v tom, že žádné důkazy neexistovaly. Nebyla nalezena těla, stopy násilí ani věrohodný motiv, který by podobný čin vysvětloval. Po měsících pátrání musel Flood připustit, že své podezření nemá čím podložit. Posádka Dei Gratia byla nakonec očištěna a získala odměnu za záchranu lodi. Záhada však zůstala nevyřešena.

Za více než sto padesát let vznikly desítky teorií snažících se vysvětlit zmizení posádky Mary Celeste. Některé pracovaly s představou pirátského útoku, jiné hovořily o vzpouře námořníků nebo vraždě. Fantastičtější verze příběhu postupně přidaly mořské příšery, Bermudský trojúhelník nebo dokonce mimozemšťany. Přestože podobné teorie pomohly udržet příběh při životě, většina historiků je dnes považuje spíše za součást legendy než za seriózní vysvětlení.

Nejčastěji přijímaná hypotéza souvisí s nákladem průmyslového alkoholu. Když byly sudy po doplutí do cíle zkontrolovány, ukázalo se, že některé z nich byly prázdné. Je možné, že nebyly dokonale utěsněné a že se v podpalubí hromadily hořlavé výpary.

Pokud Benjamin Briggs zaznamenal neobvyklý zápach nebo se začal obávat výbuchu, mohl nařídit dočasné opuštění lodi. Takové rozhodnutí by vysvětlovalo, proč si posádka vzala navigační přístroje, proč chyběl záchranný člun a proč na palubě nebyly nalezeny známky paniky.

Podle této teorie mohla být posádka ve člunu stále spojena s lodí pomocí lana a očekávat návrat na palubu, jakmile nebezpečí pomine. Pokud se však lano přetrhlo nebo se počasí náhle zhoršilo, mohla Mary Celeste během několika minut zmizet z dohledu. Loď by pak pokračovala v plavbě sama, zatímco deset lidí by zůstalo napospas oceánu. Přímý důkaz pro tuto teorii však neexistuje. Jde pouze o vysvětlení, které nejlépe odpovídá známým faktům.

Benjamin Briggs pravděpodobně odplouval z New Yorku s představou další rutinní obchodní cesty. Po vyložení nákladu v Janově se chtěl vrátit ke své rodině a pokračovat v kariéře, kterou budoval celý život. Sarah se těšila na týdny strávené po boku svého manžela a dvouletá Sophia byla ještě příliš malá na to, aby tušila, že se stane součástí příběhu, o němž budou lidé diskutovat i o více než sto padesát let později.

Právě lidský rozměr dělá z Mary Celeste jednu z nejsilnějších námořních záhad historie. Nejde totiž jen o opuštěnou loď nalezenou uprostřed oceánu. Jde o konkrétní rodinu a sedm námořníků, kteří se vydali na běžnou obchodní cestu a už nikdy nebyli spatřeni.

Navzdory nespočtu vyšetřování, knih a odborných studií stále nevíme, co se během posledních dnů jejich plavby skutečně odehrálo. A možná právě proto nás příběh Mary Celeste fascinuje dodnes.