Článek
Dnes jsem jela na schůzku žlutým vlakem. Pořád mají ten skvělý drobenkový koláč se švestkami! Víte, že se švestky doporučují při zácpě? To teda není můj problém, ale něčí třeba jo, tak jsem to musela zmínit. A taky sushi, hummus a gulášovku. To jsou věci.
Brno miluju. Studovala jsem tu vejšku. Široký ulice vídeňskýho stylu, spousta mladých lidí, dobré jídlo, bary, všechno má takovou příjemnou energii. Jen ten hlavák… pořád stejně děsivej. Normálně jsem se bála.
S hlavou jako střep jsem zamířila do lékárny hned naproti nádraží, abych si koupila Ibalgin. Na dveřích cedule: Jehly ani injekční stříkačky nemáme. To je teda pěkný přivítání.
Aby bylo jasno, nemám nic proti bezdomovcům. Ráda si od nich koupím Nový prostor, nebo jim dám pár drobných, stejně jako tentokrát. Ale pak jsem co nejrychleji naskočila do Uberu.
V jedné známé asijské restauraci jsem se sešla s majitelem resortu na Bali. Známej kamaráda mýho kamaráda. Nad celou noc táhlým rámenem se mi svěřil, že hledá někoho, kdo by mu tam pár měsíců dohlídl na provoz. Anglicky umím, lidi mám ráda, s klidnou hlavou zvládám konflikty.
„Jste ideální kandidát,“ zaculil se na mě.
Cítila jsem se polichocena.
Jenže… je to práce zadarmo. Bydlíte tam zadarmo, jíte zadarmo, ale pracujete taky zadarmo. Taková zvláštní rovnice, která vychází z toho, že byste měli být rádi, že budete na Bali.
Matematika mi nikdy nešla. Tak jsme si plácli. A v lednu vyrážím.
Zítra zase kolem sedmé. Řeknu vám, jak jsem byla s učitelem autoškoly na kávě. To budete koukat.
Mějte se famfárově!
V.
