Článek
Nikdy jsem neměla pocit, že jsem stará. Dokud mi neodbyla čtyřicítka. Nejde o to, že bych přes noc zestárla. Vypadala jsem samozřejmě pořád stejně (skvěle). Ale začalo to úplně nenápadně. Větou, která mě zasáhla víc než první vráska nebo šedivej vlas. Fakt.
Bylo to při mistrovství světa v hokeji. Sedím si tak v klidu pod dekou, s miskou popcornu na klíně, když komentátor pronese:
„A máme tu kontakt se stářím. Čtyřicetiletý útočník…“
Můžu vám říct, že tohle byl spouštěč mojí první depky z věku. Kdybych žila v Americe, určitě bych uspěla s žalobou a těch pár milionů dolarů by to trauma trochu vyrovnalo.
Od té doby to na mě začalo vyskakovat odevšad. Všechno jako by mi připomínalo, že čtyřicítkou svět končí. Že teď už mám blíž ke smrti než k mládí. Že za chvíli nebudu potřebná v práci, protože zkušenosti už se dneska necení tolik jako dřív. Na mou práci z domova čeká dav dvacátníků, kterým nevadí dělat ji za třetinu peněz. Mám se zlobit? Ne. Chápu to. Absolutně.
Ale představa, že jednou budu nepotřebná pro společnost, bolí už teď. Vzpomínám na babičku, jak si připadala na obtíž, třeba nechtěla chodit k doktorům, protože jí říkali: „To víte, když je vám tolik, co byste čekala?“ Třeba pár milých slov?
„Se na mě ani nepodívá, jen ťuká do počítače,“ drmolila cestou z nemocnice. Bylo to tak. Seděla jsem vedle ní. Ani bonboniéra nepomohla. Že je to dnes už jinak jsem si nechala pro sebe. S potutelným výrazem by jí doktorce šoupla i tak.
Nedávno na mě v knihkupectví vykoukla knížka „Uvnitř jsme stále mladí“ od Sissel Gran (nakladatelství Portál). Nemohla jsem jí tam nechat. Samozřejmě. Je plná krásných myšlenek, tak sem jednu nasdílím:
„Když se náš vnitřní obraz v paměti dostane do vážné kolize se stavem zevnějšku, dostáváme se na rozcestí: Můžeme naproti zmaru a úpadku bojovat všemi prostředky a odmítat veškeré známky stárnutí, dokud to půjde. Nebo můžeme nechat stáří přicházet a nebránit se mu, buď tak, že rezignujeme a vzdáme se, či protože si myslíme, že stárnout je zcela v pořádku. Anebo můžeme proces stárnutí přijmout a současně si někde v koutku duše dopřávat pocit, že naše já, ukryté pod vráskami, se nemění.
Já se snažím o to poslední. Můj osmašedesátiletý kolega je na tom stejně, když říká: „Uvnitř jsem pořád štíhlý a mám tmavé vlasy. Když se dívám do zrcadla, vidím postaršího, prošedivělého muže, který se podobá mému otci. Dřív jsem míval pocit, že s ním nemám nic společného. Teď už vidím, že jo. A je to v pohodě. Smířil jsem se s tím.“
Nikdy jsem se necítila na svůj věk, ať byl jakýkoliv. Občas se chovám bláznivě. Ale teď si začínám klást otázku: do kdy to bude roztomilé a kdy už trapné?
Pamatuju si, jak mi bylo dvacet. Kroužil kolem mě čtyřicátník, snažící se o vtípky a já si říkala, jak je trapnej. Vypadám teď stejně? Možná. Ale je mi to jedno.
Ta bláznivá, vysmátá holka, ve mně bude napořád. A budu ji v sobě hýčkat mnohem radši než tu naprdlou čtyřicítku. Ta ať se jde vycpat.
Ozvu se zase zítra.
Mějte se famfárově!
V.
