Článek
Může člověk milovat něco, v čem je úplně marnej?
Já jo. Nejde mi hodně věcí a je mi to jedno. Hlavně když mě to baví. Třeba řízení. To miluju. Dobíjí mě. Sednu si za volant, pustím si oblíbený playlist na Spotify a jsem absolutně nadšená. Okolní řidiči už méně. Proto pořád vozím vzadu nalepené zetko.
A když se mě na něj někdo zeptá, odpovím: „Závodník.“
Co taky jinýho, vzhledem k mým věku, že jo.
Autoškolu jsem si udělala, až když jsem si na ni našetřila. Z brigád v posledním ročníku vysoké školy. Neměla jsem to štěstí, aby mě s řízením někdo předem seznámil, i když auto jsme v rodině samozřejmě měli. Táta měl automat, ale nikdy mi ho nepůjčil. Asi věděl proč.
Můj učitel byl kliďas. Upřímně – tuhle práci může dělat jen člověk se svatou trpělivostí. Křičet na vystresovaného začátečníka za volantem je bláznovství.
Občas si říkám, že bych si ráda přečetla knížku o zážitcích z autoškoly z pohledu učitele. Ty historky musí být k popukání. Jen já bych byla inspirací na půlku knihy.
Nemám ráda řazení. V autě docela zásadní problém, co?
Už v autoškole jsem zjistila, že můj mozek neumí pobrat souhrn pokynů:
sleduj značky, zpomaluj do zatáčky, podřaď, a pak vzápětí zase zařaď.
Tyhle úkony, co se odehrávají během pár vteřin, se v mém mozku prostě nesetkaly. Takže mi to většinou chcíplo. Nebo to řvalo. Nebo jsem minula značku, která nebyla zapíchnutá u silnice, ale napsaná přímo na asfaltu, to už je úplně jiná liga. A rozjíždění v kopci největší nervy.
Jednoho dne se mě pan učitel zeptal:
„Má u vás někdo v rodině automat?“
„Jo. Proč?“
„Protože řídíte jako s automatem.“
Tenkrát jsem nechápala, co tím myslel.
Ale nejlepší historka je tahle. Jeli jsme po Vinohradech.
„Budeme odbočovat doprava,“ řekl klidně s pohledem upřeným před sebe.
Zapnula jsem blinkr, zařadila se za auto vpravo a čekala.
Asi minutu bylo ticho.
„My jdeme na kávu?“ zeptal se mě.
Koutkem oka jsem si ho změřila.
Jakože si myslí, že bych s ním šla na kafe? Pff.
„Ne, proč?“
„Protože v těch autech před váma nesedí lidi.“
Jo. Stála jsem za zaparkovanými auty. Polkla jsem. A chtěla zmizet z povrchu zemského.
Ale co. Stanou se i horší věci.
Ozvu se zase příští týden.
Mějte se famfárově!
V.
