Tajný experiment na trojčatech. Spisy budou přístupné až v roce 2066

V létě roku 1980 se devatenáctiletý Robert Shafran vydal na první den studia na Sullivan County Community College ve státě New York. Už při příjezdu ho začali oslovovat cizí lidé, kteří ho vítali jako starého známého. Někteří ho objímali, jiní se ho ptali, proč se přes léto tolik změnil. Robert netušil, o čem mluví. Záhada se vysvětlila ještě téhož dne.

Studenti si totiž mysleli, že je Edward Galland, který na škole studoval rok před ním. Když se oba mladíci setkali, zažili šok. Vypadali naprosto stejně. Měli stejnou výšku, hlas, podobná gesta i způsob smíchu. Krátce poté testy potvrdily to, co bylo zřejmé na první pohled – byli jednovaječná dvojčata, která byla po narození rozdělena.

Příběh už sám o sobě připomínal film. Jenže tím teprve začínal. Když se informace dostala do médií, ozval se třetí mladík jménem David Kellman. Také vypadal stejně. I on byl adoptovaný. A také se narodil ve stejný den. Z dvojčat se rázem stala trojčata.

Robert, Edward i David přišli na svět 12. července 1961 v New Yorku. Jejich biologickou matkou byla mladá žena, která se ocitla v obtížné životní situaci a děti dala k adopci prostřednictvím židovské adopční agentury Louise Wise Services. Právě zde se příběh začíná měnit v něco mnohem temnějšího.

Chlapci nebyli adoptováni společně. Každý byl umístěn do jiné rodiny. A nešlo o náhodu. Adoptivní rodiče později zjistili, že agentura záměrně vybírala rodiny s rozdílným sociálním a ekonomickým zázemím.

Robert vyrůstal v poměrně zámožné rodině. Edward v domácnosti střední třídy. David pocházel ze skromnějších poměrů. Všichni tři byli vychováváni jako jedináčci a žádná z rodin netušila, že existují další sourozenci. Později se ukázalo, že agentura ani odborníci, kteří adopce organizovali, rodičům nikdy neřekli celou pravdu.

Od útlého dětství docházeli do rodin psychologové a výzkumní pracovníci. Pravidelně děti natáčeli, testovali a vedli si podrobné záznamy o jejich vývoji. Rodiče dostávali vysvětlení, že jde o běžný výzkum zaměřený na adaptaci adoptovaných dětí. Nikdo netušil, že ve skutečnosti sledují mnohem větší experiment.

Za projektem stál rakousko-americký psychiatr a psychoanalytik Peter B. Neubauer, odborník, který patřil mezi respektované osobnosti dětské psychiatrie. Výzkum měl zkoumat jednu z nejstarších otázek psychologie: co formuje člověka více – genetika, nebo prostředí? Problém nebyl v samotné otázce. Problém byl ve způsobu, jakým se ji rozhodli zodpovědět.

Podle později zveřejněných informací byli sourozenci rozdělováni záměrně. Výzkumníci chtěli sledovat, jak se budou geneticky identické děti vyvíjet v rozdílných podmínkách. Dnes by podobný postup s největší pravděpodobností neprošel žádnou etickou komisí. Dětem nebyla dána možnost souhlasu. Adoptivní rodiče neznali skutečný rozsah projektu. A sourozenci byli připraveni o možnost vyrůstat spolu.

Když se trojčata v roce 1980 našla, stali se okamžitou mediální senzací. Objevovali se v televizních pořadech, poskytovali rozhovory a veřejnost fascinovaly jejich podobnosti. Všichni tři například kouřili stejné cigarety, měli podobný smysl pro humor, stejné zvyky a často používali totožné výrazy. Novináři jejich příběh prezentovali jako šťastné shledání. Jen málokdo tehdy tušil, že pod povrchem se skrývá mnohem bolestivější skutečnost.

Po prvotní euforii začaly vyplouvat na povrch problémy, které nikdo neočekával. Přestože byli geneticky téměř identičtí, každý z bratrů si nesl vlastní zkušenosti, traumata i psychické obtíže. Všichni tři například v dětství trpěli různými formami úzkostí. Někteří odborníci se domnívají, že oddělení od sourozenců mohlo zanechat hlubší následky, než si tehdejší výzkumníci připouštěli.

Bratři se pokusili společně podnikat a otevřeli restauraci. Zpočátku se zdálo, že jejich život nabírá šťastný směr. Postupně se však začaly projevovat rozdílné povahy i narůstající napětí. Nejtragičtější okamžik přišel v roce 1995. Edward Galland spáchal ve věku 33 let sebevraždu. Jeho smrt oba zbývající bratry hluboce zasáhla a definitivně změnila jejich pohled na celý příběh.

Peter Neubauer se dlouhá léta k projektu veřejně nevyjadřoval. Když se existence experimentu dostala na veřejnost, čelil ostré kritice odborníků i veřejnosti. Neubauer tvrdil, že jeho cílem bylo získat poznatky, které mohou pomoci budoucím generacím. Nikdy však nedokázal přesvědčivě vysvětlit, proč bylo nutné sourozence rozdělovat a proč adoptivní rodiče nedostali úplné informace.

Není známo, že by se s trojčaty někdy vedl otevřený dialog o důsledcích experimentu. Pokud k osobním setkáním došlo, veřejně o nich existuje jen minimum informací. Peter Neubauer zemřel v roce 2008 ve věku 91 let. Mnoho otázek si odnesl s sebou.

Když se veřejnost dozvěděla o existenci studie, ukázalo se, že rozsáhlá dokumentace byla uložena na Yaleově univerzitě. Přístup k ní však byl výrazně omezen. Právě zde vzniká jedna z nejkontroverznějších částí celého příběhu.

Dokumenty byly zpřístupněny pouze omezeně a jejich plné otevření bylo stanoveno až na rok 2066. Rozhodnutí nevydal stát ani soud, ale správci archivu po dohodách souvisejících s uložením sbírky a ochranou osobních údajů účastníků studie.

Kritici namítají, že v době otevření archivu už pravděpodobně nebude naživu nikdo z hlavních aktérů příběhu. Právě proto se otázka roku 2066 stala symbolem frustrace všech, kteří by chtěli znát pravdu ještě za svého života.

Případ rozhodně neskončil dokumentárním filmem Three Identical Strangers z roku 2018 (Netflix), který příběh přiblížil milionům diváků po celém světě. David Kellman a Robert Shafran opakovaně hovoří o tom, že by si přáli získat přístup k dalším dokumentům a pochopit, proč byli jako děti rozděleni. Oba veřejně upozorňují na etické selhání celého projektu a na skutečnost, že účastníci studie nikdy nedostali možnost rozhodovat o vlastních životech.

Zároveň se případu věnují novináři, historici psychologie i odborníci na lékařskou etiku. Právě tento příběh bývá často uváděn jako varování před výzkumem, který upřednostní vědeckou zvědavost před právy konkrétních lidí. Ani po více než šedesáti letech od narození trojčat však neznáme všechny odpovědi.

Na první pohled jde o fascinující příběh neuvěřitelné náhody. Tři bratři, kteří se po letech našli a zjistili, že jsou si podobní téměř ve všem. Právě tak byl jejich osud dlouho prezentován. Ve skutečnosti je však mnohem temnější.

Je to příběh dětí, kterým bylo odebráno něco, co většina lidí považuje za samozřejmost – možnost vyrůstat se svými sourozenci. Je to příběh adoptivních rodičů, kteří nevěděli, že se podílejí na výzkumu. A je to také příběh vědců, kteří ve snaze najít odpověď na jednu otázku možná vytvořili řadu dalších.

Robert Shafran a David Kellman dnes mají vlastní rodiny a děti. Přesto se stále vracejí ke stejné otázce, kterou si pokládají už desítky let: proč to všechno muselo být provedeno právě tímto způsobem? Odpověď možná existuje v archivech Yaleovy univerzity. Pokud ano, většina lidí, kterých se týká nejvíce, se jí pravděpodobně nikdy nedozví.