Článek
Zale Parry se narodila 19. března 1933 v Milwaukee ve Wisconsinu jako jedno ze sedmi dětí a její pozdější životní dráha jako by byla předurčena prostředím, ve kterém vyrůstala. Když jí byly pouhé tři týdny, rodina se přestěhovala k jezeru Pewaukee.
Už jako dítě trávila ve vodě tolik času, že si k ní vytvořila vztah, který ji měl provázet po celý život. V dospívání závodně plavala a věnovala se vodnímu baletu, později se dostala k profesionálním vodním show a několik let cestovala po Spojených státech jako členka vodní revue.
Byla sportovkyní, která se nebála vystupovat před lidmi, a zároveň ženou, která měla k vodě přirozeně mnohem blíž než většina její generace. V době, kdy se ženy ve Spojených státech teprve postupně prosazovaly v některých sportovních oborech, měla před sebou Parry svět, který byl stále ještě téměř úplně neprozkoumaný. Pod hladinou.
Když bylo potápění ještě dobrodružstvím
Na začátku padesátých let se Zale Parry přestěhovala do Kalifornie a začala pracovat jako stenografka u společnosti Douglas Aircraft. Její život mohl pokračovat poměrně obyčejným směrem, jenže právě Kalifornie tehdy představovala jedno z center nově se rozvíjejícího přístrojového potápění.
Moderní SCUBA byla stále velmi mladou technologií. Aqualung, který umožnil potápěčům dýchat pod vodou bez hadice připojené k hladině, existoval teprve několik let a odborníci stále zjišťovali, jak se lidské tělo chová v rostoucím tlaku, jak bezpečně provádět dekompresi a jaké vybavení je možné používat ve větších hloubkách.
Parry se do tohoto světa ponořila nejen doslova, ale také profesně. Začala testovat potápěčské vybavení, spolupracovala s lidmi zabývajícími se fyziologií potápění a postupně se vypracovala mezi průkopníky, kteří pomáhali určovat pravidla nového sportu.
V době, kdy bylo hluboké potápění především doménou mužů, se stala jednou z prvních žen, které získaly profesionální kvalifikaci pro výuku potápění. Nechtěla však zůstat pouze u sportovního výkonu. Zajímalo ji, co se skutečně děje pod hladinou a jak lze potápění udělat bezpečnější. A právě tato kombinace odvahy, technického zájmu a zkušeností ji měla přivést k ponoru, který jí změnil život.
63,7 metru pod hladinou
Bylo 22. srpna 1954 a u kalifornského ostrova Santa Catalina se připravoval ponor, který se později zapsal do historie. Zale Parry měla sestoupit do hloubky 209 stop, tedy přibližně 63,7 metru.
Dnes může údaj 64 metrů vypadat jako další číslo v potápěčské statistice, ale v roce 1954 znamenala taková hloubka úplně jinou úroveň rizika. Potápěči neměli k dispozici moderní počítače, současné dekompresní algoritmy ani dnešní vybavení a řada fyziologických účinků hlubokého potápění byla stále předmětem výzkumu.
Navíc je důležité vědět jednu věc, která se v pozdějších stručných životopisech Parry někdy ztrácí. Zale Parry se do této hloubky původně nevydávala proto, aby překonala rekord. Hlavním cílem ponoru bylo otestovat nový bezpečnostní prvek potápěčského regulátoru, takzvaný Hope-Page non-return valve, který měl zabránit vniknutí vody do dýchacího systému v případě, že potápěč uvolní náustek.
Během ponoru se dostala do hloubky 209 stop, tedy 63,7 metru, a pod vodou strávila přibližně 23 minut. Stala se první ženou, která se dostala pod hranici 200 stop, a vytvořila nový ženský světový rekord v hloubkovém potápění. Předchozí ženský rekord, který držela Esther Lorenz, činil 185 stop, tedy přibližně 56,4 metru. A přestože se později stala slavnou právě díky tomuto výkonu, rekord byl vlastně vedlejším výsledkem experimentu.
Na dně byla plechovka piva
Když se Zale Parry dostala do hloubky téměř 64 metrů, ocitla se v prostředí, do kterého se v té době vydávalo jen minimum lidí. Pod hladinou viděla písek, chaluhy a také něco, co by člověk na místě tak vzdáleném od běžného života možná vůbec nečekal. Na dně ležela obyčejná plechovka piva Schlitz.
Je to drobný detail, který se v jejích vzpomínkách zachoval jako připomínka toho, že ani rekordní ponor nedokáže z oceánu odstranit stopy lidské přítomnosti. Ještě podstatnější než plechovka však bylo to, co se během experimentu odehrávalo s lidským tělem.
Ve velké hloubce začíná zvýšený tlak výrazně ovlivňovat způsob, jakým tělo reaguje na vdechované plyny, a potápěči mohou za určitých podmínek zažívat takzvanou dusíkovou narkózu. Ta může způsobit změny v úsudku, koordinaci, vnímání času nebo schopnosti správně vyhodnotit situaci.
Dnes tento fenomén známe poměrně dobře, ale v padesátých letech byly znalosti o hlubinném potápění stále ve fázi intenzivního výzkumu. Každý podobný ponor proto znamenal nejen sportovní výkon, ale také další kousek skládačky, ze které se postupně rodila moderní potápěčská medicína.
Rekord přivedl Zale Parry do Hollywoodu
Po rekordním ponoru se o Parry začala zajímat média a její fotografie se objevovaly v časopisech. Byla mladá, atraktivní, fyzicky zdatná a především nabízela něco, co bylo pro tehdejší filmový průmysl mimořádně cenné. Uměla se skutečně potápět.
Její filmový debut přišel už v roce 1954 ve snímku Kingdom of the Sea a brzy se ukázalo, že její schopnosti mohou být v Hollywoodu mnohem užitečnější než běžné herecké nadání. Podvodní natáčení bylo v té době technicky komplikované a nebezpečné a nebylo možné jednoduše očekávat, že herečka zvládne dlouhé scény pod hladinou.
Zale Parry to zvládala. A tak se postupně stala něčím, co bychom dnes označili za kombinaci herečky, potápěčské specialistky, kaskadérky a podvodní dublérky. Hollywood měl své hvězdy. Ale když bylo potřeba poslat ženu pod hladinu, často potřeboval Zale Parry.
Dublérka Sophie Loren
Jedním z nejznámějších okamžiků její kariéry byla práce na filmu Boy on and Dolphin z roku 1957, kde hrála hlavní ženskou roli italská hvězda Sophia Loren. A právě v podvodních scénách Loren zastupovala Zale Parry.
Parry se objevovala také v dalších filmových a televizních produkcích a postupně se stala jednou z nejvyhledávanějších žen pro podvodní scény. Její kariéra tak spojovala dva světy, které spolu na první pohled příliš nesouvisely.
Sea Hunt změnil všechno
Největší popularitu jí však přinesl televizní seriál Sea Hunt, který se začal vysílat v roce 1958 a v hlavní roli představil Lloyda Bridgese jako potápěče Mikea Nelsona.
Seriál byl na svou dobu výjimečný nejen tím, že se velká část děje odehrávala pod vodou, ale také dokázal udělat z potápění dobrodružství, které mohli sledovat lidé po celé Americe ze svého obývacího pokoje.
Později o Sea Hunt mluvila jako o jakémsi „westernu pod vodou“. Přirovnání je překvapivě přesné. Stejně jako kovbojové v klasických westernech vstupovali do neznámého prostředí, kde na ně čekalo nebezpečí, hrdinové Sea Hunt se každý týden vydávali do míst, která většina diváků nikdy neměla možnost navštívit.
Seriál pomohl udělat z potápění fenomén populární kultury a přispěl k tomu, že se SCUBA začala v očích veřejnosti měnit z experimentálního dobrodružství v atraktivní sport a způsob poznávání podmořského světa.
Zale Parry zemřela 19. července 2026 ve svém domě v Tillamooku v Oregonu. Bylo jí 93 let. Za sebou měla život, který by vydal na několik různých kariér. Byla závodní plavkyní, členkou vodní revue, instruktorkou potápění, rekordmankou, fotografkou, herečkou, hollywoodskou kaskadérkou i ženou, která pomáhala utvářet podobu moderního potápění.
ZDROJE:
- Women Divers Hall of Fame – Zale Parry – životopisný profil a informace o jejím působení v historii potápění.
- TDI/SDI – Zale Parry: First Lady of Diving – rozsáhlý rozhovor s Parry a podrobnosti o jejím rekordním ponoru, vybavení i začátcích kariéry.
- Academy of Underwater Arts & Sciences – Biographies – biografické informace o Zale Parry a jejím významu pro podvodní svět.
- DIVE Magazine – Zale Parry, First Lady of Diving – informace o jejím životě, rekordu a významu pro historii SCUBA.
- DIVER Magazine – Thrill of the Hunt – historie seriálu Sea Hunt a role Zale Parry a Lloyda Bridgese.
- Divernet – Screen diver Zale Parry remembered – vzpomínka na Zale Parry publikovaná po její smrti v červenci 2026.
