Článek
Desítky žen mu svěřily své největší životní problémy. Věřily, že jim pomůže zachránit manželství, otěhotnět nebo prolomit smůlu. Domů už se nevrátily. Příběh Ahmada Suradjiho dodnes patří k nejděsivějším případům světové kriminalistiky.
Muž, kterému věřily celé vesnice
Více než deset let za ním přicházely ženy, které hledaly naději. Některé chtěly zachránit manželství, jiné toužily po dítěti nebo věřily, že jim pomůže zbavit se dlouhodobé smůly. Ve vesnicích na severu indonéské Sumatry měl Ahmad Suradji pověst člověka, který dokáže vyřešit problémy tam, kde už běžný život selhává. Lidé o něm mluvili s respektem. Nebyl podivínem stojícím stranou společnosti ani samozvaným prorokem, kterému by se ostatní vyhýbali. Naopak. Byl vyhledávaným duchovním léčitelem, za nímž přicházeli lidé z širokého okolí s přesvědčením, že právě on jim může změnit život. Nikdo tehdy netušil, že muž, kterému svěřovali svá největší trápení, se jednou zapíše do dějin jako jeden z nejhorších sériových vrahů Asie.
Když byl v roce 1997 zatčen, policisté postupně odkryli hrůzu, která neměla v novodobé historii Indonésie obdoby. V okolí jeho domu nalezli ostatky dvaačtyřiceti žen. Může být obtížné pochopit, jak mohl jediný člověk po tolik let získávat nové oběti, aniž by vzbuzoval podezření. Odpověď se však skrývá v samotné indonéské kultuře. Suradji nebyl obyčejným šamanem v představách západního světa. Byl takzvaným dukunem, tradičním léčitelem, jehož postavení je v Indonésii zakořeněno po staletí. Dukunové dodnes pomáhají lidem při zdravotních potížích, provádějí očistné rituály, radí při rodinných krizích nebo hledají duchovní příčiny životních neúspěchů. Mnoho Indonésanů nemá problém navštívit dopoledne nemocnici a odpoledne právě dukuna. Jedno nevylučuje druhé.
Ahmad Suradji si na této důvěře vybudoval pověst respektovaného muže. Žil se svou rodinou, měl tři manželky, vychovával děti a lidé jej znali jako člověka, který dokáže naslouchat. Nikdo z jeho sousedů netušil, že jen několik desítek metrů od jejich domů se postupně hromadí hroby žen.
Respektovaný léčitel skrýval děsivé tajemství
Podle vlastní výpovědi se jeho život změnil po zvláštním snu. Tvrdil, že se mu zjevil duch jeho zesnulého otce a přikázal mu zabít sedmdesát žen. Jen tak měl získat mimořádnou duchovní moc. Vyšetřovatelé nikdy nedokázali zjistit, zda této představě skutečně věřil, nebo ji používal jako zástěrku pro své zločiny. Jisté však bylo, že po každé vraždě zmizely také šperky, peníze a další cennosti jeho obětí. Vedle údajného mystického poslání tak existoval i zcela obyčejný motiv – chamtivost. První vraždy se dopustil pravděpodobně v roce 1986. To, co následovalo, připomínalo dokonale promyšlený rituál, který po dalších jedenáct let téměř neměnil.
Ženám vysvětloval, že očista musí proběhnout daleko od lidských obydlí, kde nebude nic rušit působení duchů. Když dorazili na předem vybrané místo, požádal je, aby vykopaly mělkou jámu. Tvrdil, že země pohltí všechno zlé, co se v jejich životě nahromadilo. Klientka si do jámy stoupla a Suradji ji začal pomalu zasypávat hlínou. Ujišťoval ji, že právě tento okamžik je nejdůležitější součástí obřadu.
Ve skutečnosti se žena postupně ocitla v pasti, z níž nebylo úniku. Právě v tu chvíli se z léčebného rituálu stala poprava. Jakmile zůstala téměř bez možnosti pohybu, Suradji přistoupil zezadu a elektrickým kabelem ji uškrtil. Poté tělo zcela zahrabal a z místa odešel. Rodinám později nezůstalo nic než otázky, proč se jejich dcera, sestra nebo manželka nevrátila domů.
Hrůzu celého případu ještě umocnila výpověď samotného vraha. Policistům tvrdil, že každou oběť pohřbíval stejným způsobem – s hlavou otočenou směrem ke svému domu. Věřil, že tak bude jejich duchovní síla proudit právě k němu a učiní jej mocnějším léčitelem.
Jedenáct let beze stopy
Nejděsivější na celém příběhu však nebyla samotná metoda vraždění, ale ticho, které po každé oběti zůstalo. Ženy mizely postupně, během dlouhých jedenácti let. Nepocházely z jedné vesnice ani z jednoho města. Přicházely z různých částí provincie, často samy a bez doprovodu. V době, kdy Indonésie neměla propojené databáze pohřešovaných osob ani možnosti dnešní kriminalistiky, působilo každé zmizení jako samostatný případ.
Zlom přišel až v roce 1997. Nebyl výsledkem mimořádného policejního pátrání ani náhodného objevu. Celý případ začala rozplétat rodina jednadvacetileté Sri Kemaly Dewi, mladé ženy, která se stejně jako mnoho dalších rozhodla vyhledat pomoc u známého duchovního léčitele.
Než odešla z domu, svěřila se svým blízkým, kam má namířeno. Když se ani po několika dnech nevrátila, rodina začala pátrat na vlastní pěst. Právě tato zdánlivě obyčejná informace změnila celé vyšetřování. Vyšetřovatelé poprvé získali konkrétní jméno člověka, který byl posledním známým kontaktem pohřešované ženy.
Pak přišel okamžik, který otřásl celou Indonésií. V okolí jeho domu policisté odkryli první lidské ostatky. Krátce nato našli další hroby. Každý nový nález potvrzoval, že nejde o ojedinělý zločin, ale o systematické vraždění, které trvalo dlouhé roky.
Sen o duchovi, nebo promyšlená lež?
Při výslechu se Ahmad Suradji ke vraždám přiznal. Vyšetřovatelům podrobně popsal svůj způsob jednání i údajný sen, který měl odstartovat celou sérii zločinů. Tvrdil, že jednal na příkaz ducha svého otce a že pouze plnil nadpřirozené poslání.
Kriminalisté ale zároveň zdokumentovali, že oběti po smrti pravidelně okrádal. Právě tento rozpor vedl mnoho odborníků k přesvědčení, že mystické vysvětlení bylo především prostředkem, jak ospravedlnit činy, jejichž skutečným motivem byla kombinace touhy po moci, pocitu výjimečnosti a zisku.
Soudní proces přitahoval mimořádnou pozornost veřejnosti. Suradji byl uznán vinným z mnohonásobných vražd a odsouzen k trestu smrti. Poprava zastřelením byla vykonána v roce 2008.
Mohlo by se zdát, že tím celý příběh skončil. Ve skutečnosti ale otevřel otázky, které v Indonésii rezonují dodnes. Případ Ahmada Suradjiho totiž neotřásl pouze důvěrou v jednoho člověka, ale znovu rozproudil debatu o postavení tradičních léčitelů v moderní společnosti. Miliony Indonésanů se na ně stále obracejí s důvěrou a většina z nich skutečně pomáhá lidem tak, jak velí místní tradice.
Největší zbraní byla důvěra
Možná právě v tom spočívá skutečná síla tohoto příběhu. Když se mluví o sériových vrazích, většina lidí si představí násilné únosy nebo útoky na neznámé oběti. Ahmad Suradji nic z toho nepotřeboval. Stačilo mu, aby si celé roky budoval pověst člověka, který umí naslouchat. O zbytek se postarala důvěra těch, kteří k němu přicházeli v nejtěžších chvílích svého života. A možná právě proto zůstává jeho případ tak znepokojivý i po téměř třech desetiletích.
Ve chvíli, kdy člověk uvěří, že před ním stojí autorita, která mu chce pomoci, přestává být obezřetný. A právě tehdy vzniká prostor pro manipulaci. Ahmad Suradji se nestal jedním z nejhorších sériových vrahů proto, že své oběti pronásledoval. Stal se jím proto, že za ním přicházely samy. Věřily, že jim zachrání život.
