Článek
Často srovnáváme naše zákulisí s jevištěm někoho druhého, ale už nevidíme, kolik úsilí, slz, pochybností či strachu je jejich úspěch stál. Nevíme, kolikrát to oni už chtěli vzdát.
Ale touha srovnávat se je přirozená. Náš mozek se snaží zjistit, kam patříme a jak si vedeme. Jenže v době sociálních sítí je tato hra vlastně nevyhratelná. Vždycky se najde někdo „lepší.“ Možná bychom si ale měli připomenout něco jiného. Každý z nás běží svůj vlastní závod. Někdo startoval s větrem v zádech a jiný musel první kilometry jen nějak přežít. Skutečný pokrok není v tom být lepší než někdo jiný, ale v tom, že budeme lepší než včera.
Na naší touze srovnávat se se ale podílí několik věcí:
Evoluce
Naši předci potřebovali vědět, jak si vedou oproti ostatním. Silnější a schopnější jedinci měli větší šanci přežít a být součástí skupiny. Náš mozek si tento zvyk nese dodnes.
Hledáme vlastní hodnotu
Když si nejsme jisti sami sebou, začínáme se měřit s ostatními. Místo otázky „Jsem spokojený?“ si řekneme: „Jsem na tom lépe nebo hůř než oni?“
Chceme někam patřit
Člověk je společenský tvor. Dříve mohlo odmítnutí znamenat ohrožení života, a proto jsme tolik citliví na to, co si o nás ostatní myslí a jak nás vnímají.
Sociální sítě
Dříve jsme se mohli srovnávat možná tak s lidmi z naší vesnice nebo města, ale dnes se během pěti minut můžeme porovnat se stovkami lidí z celého světa, které ani sami neznáme. A většina z nich ukazuje ze svého života jen to nejlepší.
Pocit, že když budeme jako někdo jiný, budeme šťastnější
Štěstí ale není kopie cizího života. Často ani nevíme, co za tím „dokonalým“ životem je.
Paradox je, že srovnávání nemusí být jen špatné. Pokud nás inspiruje, můžeme se posunout dál. Špatné je ve chvíli, kdy z inspirace vznikne přesvědčení, že nejsme dost dobří. A možná právě to je největší past. Srovnávání samo o sobě není nepřítelem. Stává se jím tehdy, když z něj uděláme měřítko vlastní hodnoty. Protože hodnota člověka není něco, co se mění podle toho, jestli je někdo jiný hezčí, úspěšnější nebo bohatší.
