Článek
Mnoho z nás si to už ani nepamatuje, ale bývaly tu doby (před rokem 1990), kdy mít auto něco znamenalo. Automobilů bylo nedostatek, a tak na ně bývaly dokonce pořadníky. Můj otec říkával, že cena desetiletého trabantu ve východním Německu byla stejná jako trabantu, který právě vyjel z výrobní linky. Na auto se totiž čekalo klidně i 10 let. A možnost vybrat si barvu auta jako dnes? Tak to už bylo skoro nemožné. Člověk tehdy bral, co je k dispozici. A nějak si tu frustraci z tehdejšího nedostatku aut přenášíme dál, aniž bychom si to uvědomovali a pro mnoho lidí je drahé auto známkou jistého postavení.
Pro určitou generaci je auto prioritou. Mám na mysli zejména generaci důchodců. Alespoň z toho mám ten dojem. V době, kdy jsme řešili s manželem možnost koupě vlastního menšího bytu, nám tchán nebyl ochoten půjčit peníze, protože si prostě musel koupit své „poslední“ nové auto. Mimochodem, nebylo to jeho „poslední“. A když se občas podívám z okna na parkoviště před obchodem s potravinami, který máme naproti, většinou když zde zaparkuje novější auto, hádejte, kdo z něj vystoupí. Důchodce. A tato hodnota „potřeba vlastnit drahé auto“ se přenáší dál. Dle značky auta hodnotíme i životní úroveň ukrajinských uprchlíků. V reakcích na ně často zaznívá, že jezdívají drahými auty, tudíž někteří z nich si žijí velmi dobře a podporu ze strany našeho státu nepotřebují.
První auto, které jsem kdy řídila, byl trabant. A byla to jízda! Byl to konec devadesátek. A když jsme s mojí starší sestrou jely křižovatkou, kde se po nastartování kolem nás vytvořil dým, a nás se smíchem předjížděla parta smějících se kluků, nestyděla jsem se, bylo to pro mě celkem vtipné dobrodružství. Auto pro mě bylo vždy jen prostředkem, ne nějakou známkou statusu. Nicméně já jsem asi tak trochu z jiné planety. Moje máma, se kterou jsem vyrůstala, jezdívala trabantem, pak se auta vzdala a zvládali jsme to i bez něj. Jako to zvládáme s mou rodinou i nyní. Auto jsme mívali, nicméně během covidu jsme usoudili, že ho vlastně nepotřebujeme a jelikož už bylo staré, vyžadovalo opravy a náhradní díly se musely shánět po vrakovištích, nechali jsme ho sešrotovat. Nyní fungujeme se 4 dětmi bez auta. A občas to bývá opravdu náročné. Naše potřeby, jako rodiny, se postupně vyvíjí. Jsme početná rodina a tím je výběr vozu limitován. Schválně, dokážete si představit, že byste fungovali bez auta?
Občas mě i překvapí, že jsou lidé, kteří rozšíření své rodiny podmiňují autem. Ne bytovými podmínkami, jako kde to dítě bude spát, ale čím to dítě budou vozit. Tak prý reagovala např. Agáta Hanychová na otázku, zda bude další potomek. Reakce byla, že zatím ne, museli by pořídit větší auto. Stejně tak Micheala Salak, máma 6 dětí. Další dítě by se jim už nevešlo do auta, větší auta se nevyrábí, takže ne. Auta, jak se zdá, jsou u nás vysoko v hodnotovém žebříčku.
Lidé většinou nevnímají auto jako pomůcku. A tak asi není ani divu, že se v naší sbírce, jež byla vytvořena za účelem pořízení vozu pro naši handicapovanou dceru, vybralo zatím 0 % z cílové částky.
https://www.znesnaze21.cz/sbirka/pomozme-matylde-s-autismem-ziskat-klid-na-cestach
My nepotřebujeme auto, abychom nějak vypadali. My potřebujeme auto, abychom zvládali každodenní praktické záležitosti. Auto, které bude spolehlivé, prostorné a nebude každý rok vyžadovat nákladné opravy.
Auto je prostředek, mnoho věcí usnadní. Nemělo by být zdvihačem sebevědomí. Radost by si měl člověk dělat např. nákupem zmrzliny, a ne nákupem předraženého auta.
