Článek
Na deváté narozeniny mé nejstarší dcery nám zemřel dědeček, můj tchán. Manžel to obrečel, ačkoliv se poslední cca 3 roky s otcem nevídal. Přeci jen to byl táta, měl ho rád.
Po operaci výměny srdeční chlopně se u tchána objevily komplikace, které vedly k jeho pozdějšímu úmrtí. Jak jsme se celkem nedávno od švagra po telefonu dozvěděli, stihl tchán před operací ještě sepsat závěť, v níž vše odkazuje švagrovi. Aby si pojistil, že můj manžel nic nedostane, protože je ze zákona nepominutelný dědic, nechal sepsat i listinu, ve které jej i s jeho potomky vyděďuje.
A přitom je můj muž člověk, na kterého by v jiných rodinách byli pyšní. Zvládl VŠ technického směru s červeným diplomem, pracuje, nebyl nikdy trestně stíhaný, žije spořádaný rodinný život, vychovává 4 malé dcery, z nichž má jedna zdravotní hendikep. Když ještě studoval, dělal rodičům kasičku. Od svého nevlastního dědy se naučil hospodařit, takže když jeho rodiče nevycházeli s penězi, věděli, že se na něj mohou obrátit. Půjčil i svému bratrovi, když potřeboval peníze na auto. A když bratr zavolal třeba o půlnoci, že potřebuje někam zavézt, nikdy neřekl ne a nic za to nechtěl.
Aktivně pečoval také o svého nevlastního dědu, který bydlel sám v malém bytě. Při pravidelných návštěvách mu poklidil, uvařil, ostříhal, oholil atd. Právě děda byl člověk, který mu vštěpoval, jak je důležité mít o svých financích ucelený přehled a nežít z výplaty do výplaty. Naučil ho to, co u rodičů neviděl.
Když manžel vidí, že někdo potřebuje pomoct, pomůže. Jako tomu bylo třeba v létě na koupališti, kdy vytáhl malého kluka z vody, který volal o pomoc. Křečovitě se držel nafukovacího kruhu cizí holčičky, která ho od sebe zarputile odstrkovala, takže reálně hrozilo, že se malý neplavec utopí. Malý ustrašený chlapec po vytažení z vody pak s brekem běžel za rodiči, pro které to byl samozřejmě šok. Následně pak opakovaně chodili manželovi děkovat a hledali způsob, jak se mu odvděčit. Manžel nic nechtěl, považoval to za samozřejmost. Na rozdíl od jiných lidí, co stáli ve vodě kousek od vyděšeného chlapce a nepomohli.
Výčet skutků, ilustrující, že můj manžel si nezaslouží vypálený cejch vyděděnce, by byl dlouhý. Myslím, že je to dostačující. Vrtá vám hlavou, proč byl tedy spolu se svými malými dětmi vyděděn? Paradoxem je, že jako oficiální zákonný důvod pro vydědění tchán uvedl, že neprojevoval o otce dostatečný zájem. Je pravda, že se poslední 3-4 roky nevídali, právě na přání tchána. Po smrti tchýně a babičky zůstal tchán ve velkém dvougeneračním domě sám. Jelikož měl manžel zkušenost se špatným hospodařením svého otce, znal jeho finanční toky, měl zkušenost s péčí o starého člověka, věděl, že takový stav, kdy je starý člověk sám ve velkém domě, je dlouhodobě neudržitelný, nabídl mu, že mu zařídíme menší byt, aby měl nižší náklady (hradil by jen energie) a v případě potřeby byla péče o něj jednodušší. Byl by i v lepší dostupnosti služeb. On se urazil. Nebral ohledy na to, že my máme nějaké omezené možnosti, bydlíme cca 200 km daleko, nemůžeme jezdit pravidelně na pomocné údržbové práce na domě a vypomáhat se zahradou, tak jako to dělal švagr. Prý jsme si neměli dělat tolik dětí. Po telefonu mému muži jednoho dne sdělil, že mu už nemá volat, že si nepřeje další kontakt. Manžel respektoval to, že dědeček nemá zájem o něj a o vnoučata. To, že jej nenavštěvoval, neznamená, že by mu bylo jedno, co s ním je. Informace o jeho zdravotním stavu dostával čas od času od svého bratra, který začal poslední roky vyvíjet směrem k tchánovi větší iniciativu.
Přesto, že tchán o své vnučky nestál, nejevil o ně zájem, my mu alespoň posílali jejich fotky. Na které nereagoval. Na Vánoce jsme posílali přání, obrázky, které mu holky namalovaly. A dědeček nic. Nikdy jim nezavolal, nepopřál k narozeninám. Ačkoliv měl auto a dostatek času, vnučky navštívit nepřijel. Mé děti znají dědečka jen z fotografie. A dědeček si na ně vzpomněl jen v okamžiku, kdy sepisoval listinu o vydědění.
A tak se nestačím divit nad bizarností této situace. Dědeček vydědil také vnučky (nejmladší byl pouhý 1 rok), za to, že o něj nejeví dostatečný zájem. Jak se definuje dostatečně projevený zájem u batolete? Dědeček si zákony vyložil tak, že on nemá povinnost zajímat se o vnoučata, kdežto malé děti tu povinnost mají. Hrozí jim totiž jinak vydědění. Tady je navíc absurdní i fakt, že má nejstarší dcera trpí Aspergerovým syndromem, který má vliv na její schopnosti v sociální oblasti. A on jí vydědí, že o něj neprojevuje dostatečný zájem. To je jako byste trestali vozíčkáře za to, že neběhá dostatečně rychle. Naše možnosti jsou omezené, roky jsme v sociální izolaci, nestýkáme se ani se svými přáteli. Pomoc u svých příbuzných, krom mé maminky, bychom hledali marně. Naopak jsme ještě trestáni. Manžel, který se roky zajímal o to, jak na tom jeho rodiče jsou, aby jim v případě potřeby mohl pomoci, je vyděděn za to, že neprojevoval dostatečný zájem. A k tomu ještě i se svými dětmi, které se přeci ničím neprovinily.
Smutné je i jednání švagra. Jako řádný a vlastně jediný dědic se může zachovat velkoryse, shledat postup dědečka jako přísný a nespravedlivý, sejmout z bratra a jeho dětí cejch vyděděnců a domluvit se na spravedlivém vypořádání. Ale nečiní tak. Manželem navrhovaný kompromisní návrh respektující poslední vůli zůstavitele shodil švagr ze stolu. I když má švagr (úspěšný manažer) možnost pomoci bráchovi, který jemu nikdy pomoc neodmítl, nepomůže.
Kvůli posledním rokům vymazal dědeček dlouhé roky, co byly předtím. Aktivity se chopil švagr, který za ním jezdil a pomáhal mu s domem a zahradou. Aby taky ne, když bydlí blíže než my a má už velké děti. Ten čas se potom hledá snáze. A tchán jej odměnil závětí.
Mnoho lidí jistě namítne, že člověk si se svým majetkem přeci může dělat, co chce. Ano, jsou různé způsoby, jak dědictví ošetřit. Ale zrovna takovýto extrémní postup zahrnující vydědění je docela nešikovný. Místo vydědění by bylo elegantnější zkrácení dědického podílu závětí. Vydědění potomci jsou totiž tzv. nepominutelnými dědici, kteří podle zákona musí dostat aspoň něco z toho, co jim má náležet. Dle občanského zákoníku má zletilý nepominutý dědic nárok na ¼ svého zákonného podílu a nezletilý na ¾ z podílu. A k tomu, aby byl potomek vyděděn, musí být dle zákona závažné důvody. Potomek má možnost namítat neplatnost vydědění a v soudním řízení ho popřít.
O rodinném majetku, dvougeneračním domě, na jehož výstavbě a financování se podílelo několik generací, bude muset nejspíš rozhodnout soud.
Celou záležitost s námi na dálku prožívá moje máma, která nad tím jen nevěřícně kroutí hlavou. Právě proto, že mého muže zná, ví, jak to máme těžké a také proto, že si prošla ztrátou svého syna. Můj brácha umřel jako voják z povolání. Máma se s tím podle mě nikdy pořádně nevyrovnala. I když bylo období, kdy můj bratr s rodinou nekomunikoval, nikdy by mé rodiče ani nenapadlo jej vydědit. Ale každý máme jiné hodnoty.
Když potkávám dědečky, kteří vyzvedávají svá vnoučata ze školky, je mi z toho smutno. Mé děti se od dědečka jakéhokoliv zájmu nedočkaly. Jediné, čeho se od něj dočkaly, je zbavení jejich dědických práv. Dědeček mohl vydědit jen syna, pak by dědily alespoň vnučky. On však měl potřebu zvolit velké, pro mě těžko pochopitelné a amorální gesto.
