Článek
Josef Abrhám patřil k nejvýraznějším hercům na naší scéně. Byl jedním ze zakládajících členů Činoherního klubu Praha. Svůj mimořádný herecký talent uplatnil také v mnoha filmech. Na svém hereckém kontě má Abrhám nespočet televizních rolí, jednou z nejvýraznějších byla postava primáře chirurgického oddělení Arnošta Blažeje v legendárním seriálu Nemocnice na kraji města. Z těch filmových rolí nelze nezmínit roli knihkupce Dalibora Vrány v Smoljakově komedii Vrchní, prchni. Zde si zahrál po boku své manželky Libušky Šafránkové.
Přitom stačilo málo a Josef Abrhám se hercem nestal. Narodil se na začátku druhé světové války v prosinci roku 1939 do zámožné rodiny. „Ve Zlíně jsem se narodil v porodnici u Baťů a moje matka dostala kytici od paní Baťové,“ uvedl v roce 2014 pro Český rozhlas. Jeho předci založili na Slovácku cihelnu, do jejich vily chodívala na návštěvy místní honorace. Cihelna jeho rodiny vyráběla cihly pro stavbu domů zaměstnanců Tomáše Bati.
Byl sice synem živnostníka, i tak měl ale blízko k herectví. Jednak mu v žilách kolovala krev jeho dědy, slovenského dramatika, prozaika a evangelického faráře Jozefa Hollého, a jednak jeho rodiče hráli ochotnické divadlo.
Jeho cesta k herectví nebyla jednoduchá. „Naše rodina měla cihelnu v Uherském Hradišti a já patřil k asi třiceti lidem, kteří nesměli po maturitě studovat dál. Dva roky jsem pracoval jako dělník u Pozemních staveb. Nebyl jsem ale technický typ, naopak mi byla blízká oblast úvah o dobru a zlu či výkladu Starého zákona. Pak jsem prošel konfirmanskou zkušeností u evangelické mládeže,“ prozradil v jednom rozhovoru v roce 2008. V té době vážně uvažoval o tom, že by se dal na dráhu evangelického faráře, chtěl následovat cestu svého děda z matčiny strany Jozefa Hollého. „Vždycky mě zaujalo, jak dobrý farář komunikuje v kostele s lidmi na určitá témata, která si zvolí, rozvádí je a aplikuje na konkrétní život a dobu. Je to tvořivá práce, ve které je důležitá schopnost komunikace. Poslouchat dobrého kazatele je pro mě radost, protože jeho myšlenky mají hlavu a patu.“
Kvůli svému kádrovému profilu usoudil, že by to nebylo dobré stát se farářem. V jeho rodině usoudili, že nejmenší ohled na kádrový profil se bere na uměleckých školách. Zkusil tedy udělat zkoušky na divadelní fakultu v Bratislavě. Prý „jen z pudu sebezáchovy a čirého zoufalství, že z něj nic nebude“. Díky zednické zkušenosti se jeho kádrový profil trochu vylepšil. Mohl si do kolonky „Původní povolání“ napsat slovo dělník. Na školu se sice dostal, jeho kapitalistický původ ho ale přeci jen dohnal. Přišel mu dopis z Krajského školního výboru v Gottwaldově, ve kterém stálo, že jelikož je kapitalistický synek, je jeho studium nežádoucí. Naštěstí se za něj tehdy postavil rektor bratislavské Vysoké školy múzických umění Andrej Bagár. Tento uznávaný herec prý pronesl, že to přece nejde, aby vnuk Jozefa Hollého, který má talent, nemohl studovat.
V Bratislavě ale nakonec Abrhám zůstal jen dva semestry, další jeho kroky mířily do Prahy, kde jeho tatínek, který byl jedním z největších cihlářských podnikatelů v období první republiky, dostal místo v pražských cihelnách. A Josef se rozhodl, že se vydá za rodinou. Zkusil přestoupit na pražskou Divadelní akademii múzických umění a vyšlo to. Jeho učitelem byl obávaný profesor Miloš Nedbal. „Celý rozklepaný jsem se mu šel představit do Národního divadla. Vstoupil jsem a on mi řekl: Tak pojď, Ambroži. Ale já jsem Abrhám! Pro mě jsi Ambrož. A budu dělat nějaké zkoušky? Zeptal jsem se opatrně. Ne! Mně stačilo, jak jsi šel po těch schodech!“ zavzpomínal herec na své přijetí na pražskou DAMU.
Dostal se k hereckým příležitostem a stal se z něj uznávaný a oblíbený herec. Po revoluci si ale dal na nějaký čas od herectví pauzu. V roce 1992 se svou manželkou odešel z Činoherního klubu. Jednak cítil, že potřebuje změnu, jednak řešil navrácení rodinné cihelny a dvou domů v restituci. „Jeden doslova na zbourání, byla to ruina. Druhý byl náš rodný dům. Z mnoha důvodů už ale nebylo možné se tam vrátit. Teď je v něm část Vyšší odborné školy. Takové využití - i vzhledem ke kunovické obci - nám připadá smysluplné a užitečné,“ prozradil detaily o restituovaném majetku Josef Abrhám v rozhovoru z roku 2001.
Rok 1993 se tak pro něj a jeho rodinu stal pořádnou výzvou. Herec se stal třetinovým vlastníkem cihelny, která nese jméno jeho rodu. Před více jak sto lety ji koupil jeho děda, který malou krachující firmu zachránil před úpadkem a pak postupně rozšiřoval. Po náhlé smrti dědečka v roce 1926, převzal podnik jeho jedenadvacetiletý syn, kterému se podařilo cihelnu zmodernizovat. Zavedl v ní výrobní linky, jezdily tam trolejbusové vozíky.
Komunistický převrat v roce 1948 ale znamenal pro rodinu Josefa Abrháma konec podnikání. Tehdy sice bylo herci 8 let, nicméně na tu dobu nezapomněl: „Pamatuju si, jak tehdy najednou visel na cihelně prapor s velkými písmeny ROH. Lámali jsme si s klukama hlavu, o jaký roh jde? Že to viselo na rohu, nebo za rohem? Nemohli jsme to rozluštit. A brzy potom přibyl ještě druhý prapor - ÚRO. To už na nás bylo moc, tak jsme šli hrát fotbal. Vzpomínám si, že jsme občas zaslechli škádlení některých dělníků - už to není vaše, už je to naše! No, když tomu věřili…“
Tatínek Josefa Abrháma mohl v cihelně zůstat. „Nechali ho tam jako národního správce a otec vedl cihelnu dál. Mohli jsme tam i bydlet. Když mě nechtěli po maturitě v roce 1957 pustit na vysokou školu - na hradišťské reálce nás bylo takto postižených asi třicet - tak napsali naši bývalí zaměstnanci dobře míněnou petici, že Abrhám žádný kapitalista nebyl, a ať udělají výjimku. Nic to nepomohlo, kádrováci na dělníky nedali. Kácely se lesy, a tak třísky lítaly!“
Trvalo to přes čtyřicet let, než se jeho rodina ke svému majetku dostala zpět. Cihelna v jeho rodných moravských Kunovicích, kterou před mnoha lety vybudoval jeho dědeček, ale potřebovala řadu investic. „Po čtyřiceti letech bolševismu došlo k jakési restituci a my museli do cihelny investovat milionové částky. Obstát na trhu v tomto oboru je ale velice obtížné. Je mi moc let, cihlář nejsem, ale nedá mi to, abych se nepokusil navázat na činy mých předků, dědy a otce,“ uvedl.
Okolnosti restituce byly dle něj skličující. „V rámci privatizačního projektu jsme získali zdevastovaný podnik a museli jsme se zavázat k zaplacení mnohamilionových částek za takzvané investice státu. Dlouho jsme zvažovali, jestli to má vůbec smysl. Jestli jsme schopni znovu oživit výrobu tak, abychom takový závazek mohli splatit.“ Se sestrou se jim podařilo najít otrokovickou společnost SMO, která byla ochotna do téhle nejisté akce jít. Jejich prvním hlavním cílem bylo z provozu splatit dluh Fondu národního majetku a pak pokud možno pokračovat dál.
Z herce se stal nadšený podnikatel, který si ale nakonec na cihelně vylámal zuby. Podnik se začal topit ve finančních problémech. „Situace odpovídala tomu, že možnosti lidí stavět si domky nebo je opravovat byly v posledních letech nedobré. Na hospodaření cihelny se to pochopitelně muselo projevit - drahé výrobní náklady i ostatní finanční okolnosti podniku byly skutečně často na hranici únosnosti.“ Cihelnu zachraňovala houževnatost zaměstnanců. Rozhodli se investovat do nové technologie za tři miliony, aby zachránili firmu, která se v té době zaměřovala na výrobu pálených tašek. Investice měla pomoci cihelně dostat se na trh obvodového zdiva s dobrými tepelně izolačními vlastnostmi, nicméně v konkurenci neobstáli. Byla to poslední snaha postavit firmu na nohy, o rok později v roce 2002 byl na cihelnu vyhlášen konkurz.
Obnovení rodinné tradice se nakonec nezdařilo, stálo ho to mnoho nervů a peněz, nicméně alespoň dle jeho slov to stmelilo rodinu.
Zdroje:
7) REMEŠOVÁ, Michaela a SCHUSTER, Roman. Herecká manželství. [Praha]: Fany, 2013. ISBN 978-80-905355-2-7.
