Článek
Takové dítko máme doma. Dcera má ADHD. A věřte, je to náročné po všech stánkách. Proto, když jsem nedávno čekala na své děti na chodbě domu dětí a mládeže, než jim skončí kroužek, soucítila jsem s jednou maminkou takového malého neposedy. Chlapeček byl přibližně stejně starý jako moje osmiletá dcera, běhal ke schodům a zase zpátky k mámě a bylo vidět, že má dobrou náladu. Čekal na kroužek s názvem Neposední, který je již podle svého názvu a popisu pro hodně živé děti. Kroužek je zaměřen na „vybití“ se prostřednictvím intuitivního tance. Tedy přirozený způsob, jak ze sebe dostat všechny emoce a možnost projevit svůj temperament bez omezení a odcházet domů bez starostí s elánem do dalšího dne. Je zde důraz na spontánnost a přirozenost. Na stejný kroužek chodí mé dcery, jen o hodinu dříve a opravdu je to baví.
Maminka zmíněného chlapečka vypadala velmi unaveně, nicméně se snažila chlapcovu divokost usměrnit tak, že mu z běhání zkusila udělat hru. Tedy že má běhat k čáře na zemi a pak zase zpátky. Na chodbě spolu s námi čekali i jiné děti s doprovodem, jako jedna upravená holčička v šatičkách, která zde čekala zřejmě se svou babičkou. Ta si neodpustila směrem k rozjařenému chlapci pár jízlivých poznámek. Samozřejmě to sdělila způsobem, aby to slyšela i chlapcova maminka. „Takového zlobivého kluka bych čapla za uši a vyprovodila ven!“ Maminka ovšem nereagovala, dělala, že nic neslyší. Možná už je na podobé „chytré řeči“ zvyklá. Já myslím, že se na to zvyknout nedá.
Další týden, kdy jsme opět čekala na své děti, zde opět byla ona maminka se svým „zlobivcem“. Takovým dětem, říkám „ádéháďátka“. Taková divoká háďátka, se kterými šijí všichni čerti. Tentokrát zde nebyl nikdo, kdo by ji měl potřebu kárat. Pousmála jsem se na ní a zkusila se s ní dát do řeči. Řekla jsem jí, že koukám, že má malého neposedu, že to znám, že něco podobného máme doma. Byla na ni znát mírná úleva, že nemám potřebu se do ní strefovat. Odpověděla mi, že jo, že je to neposeda a že je ráda za tento kroužek. Je to prý pro ni jediná možnost, kam jej může dát. My to máme podobně. Tyto děti, trpící poruchou chování, nejsou nikde moc vítané. Jsou to malí narušitelé, ale nedělají to schválně. I já mám problém vybrat pro dceru vhodnou smysluplnou aktivitu, vždy beru v potaz, že budeme nejspíše zase někomu vadit a budu muset s někým řešit, jak mám nevychované dítě. A mnoho lidí si to dle mého názoru i myslí, že vlastně žádné ADHD neexistuje, že je to jen výmluva neschopných rodičů na to, že neumí správně vychovat své dítě. Dříve přeci tolik případů ADHD nebylo, dnes jsou takového děti snad skoro v každé třídě. A mají s nimi problém i učitelé. Ve třídě, kde jsou taková „ádéháďátka“ se špatně pracuje. Když máte dítě se zrakovou/ sluchovou vadou, dáte mu kompenzační pomůcku, se kterou může fungovat dál a práce s ním pak není tolik náročná. U „ádéháďátek“ to ale takto nefunguje. Jediné, co může pomoci je medikace, což ale také není záruka úspěchu a nese to s sebou také riziko nežádoucích účinků. Pokusy o jejich integraci naráží na nevůli je integrovat. Je s nimi moc práce. Neustále, aby jim byl někdo za zadkem a hlídal je.
Anketa
Věřte, že my maminky takovýchto dítek víme, jak je to s nimi náročné. Ale kam je tedy máme dát? Na jaká místa, aby se vzdělávala a smysluplně trávila svůj čas, když jsou všude tak „vítané“? Je těžké pokoušet se začleňovat do společnosti někoho, koho společnost mezi sebou nerada vidí. Ideální je s nimi běhat někde po lese, na čerstvém vzduchu, nicméně oni společnost také potřebují, naučit se, jak ve společnosti fungovat. Až někde na takové „ádéháďátko“ narazíte, zkuste prosím těch pár minut přetrpět bez hodnotících soudů. To je to poslední, co jejich rodiče potřebují slyšet. Oni ví, že projevy jejich dětiček nejsou vhodné, a ví, že ostatní chtějí mít svůj klid. Však až se tohle „tornádo“ kolem vás přežene, vy ten svůj klid mít budete. Kdežto rodiče „ádéháďátek“ ne.
