Článek
Štíhlý herec přišel o svou kštici poměrně mladý. Když mu v 26 letech začaly nápadně řídnout vlasy, netušil, jak velký vliv tento aspekt bude mít pro jeho profesi. Lysá hlava a přísný pohled jej předurčovaly k rolím despotických autorit, jako tomu bylo v komedii Cesta do hlubin študákovy duše, kde ztvárnil přísného francouzštináře Šedu. Třiatřicet let by mu jistě v této roli tipoval málokdo. Byl stejně starý jako Ladislav Pešek, který v populární komedii ztvárnil septimána Vojtěcha Kulíka.
Ladislav Pešek
Vytvořil typ nesympatického respekt budícího muže. Na role romantických milovníků mohl zapomenout. Ačkoliv mu jeho škatulka nevyhovovala, stal se díky ní jednou z nejvýraznějších tváří českého filmu 20. století.
Ztvárnil desítky filmových rolí. K těm nejvýraznějším patří hlavní role v dramatu Svědomí. Postavu muže, jenž uteče od dopravní nehody, měl původně hrát Karel Höger. Ten se však stal jednou z obětí prvotních represí, které začaly na Barrandově v roce 1948, a tak jeho postava musela být přeobsazena. Režisér Jiří Krejčík proto oslovil Miloše Nedbala, který byl z této příležitosti nadšený. Kvůli roli nejenže nosil paruku, ale také podstoupil drobnou plastickou úpravu odstávajících uší.
Karel Höger
Uplatnění našel také u televize. Diváci si jej jistě pamatují ze seriálů Sňatky z rozumu, F. L. Věk, Nemocnice na kraji města, Byl jednou jeden dům, či Dobrá voda. Za vrchol jeho televizního herectví se považuje výkon v televizní inscenaci Nezralé maliny, kde ztvárnil nerudného důchodce Šantrocha přezdívaného Šána. Vedle svého dlouholetého kolegy Ladislava Peška sehrál herecký koncert. Předvedl stárnoucího muže mstícího se za svůj neúspěšný život. Vytvořil jakýsi protiklad svého bývalého spolužáka Pinďase (Ladislava Peška). Příběh o setkání přátel, kteří se kdysi rozhádali kvůli společné lásce, je konverzační komedií, ze které vykrystalizuje excelentní drama, které končí smířlivým koncem na zvonici.
Doménou Miloše Nedbala bylo divadlo. „Nedbalovo herectví se opíralo o jadrnou, zvonivou sílu hlasu – sytého, jenž jako by se vznášel do prostoru divadla, do všech jeho nejzazších koutů,“ popsal svého kolegu František Filipovský ve svých vzpomínkách, které s ním sepsal Jiří Tvrzník. „Na jevišti si získával sympatie diváků svým zvláštním, někdy šibalským, jindy přitlumeným humorem a také svým maximálním zaujetím pro každou roli. Jeho poctivost pak motivovala všechny kolem. Myslím, že i já jsem byl po svém příchodu jeho pozorným a učenlivým žákem,“ dodal.
Vlohy pro herectví nejspíše podědil po svém otci Václavu Nedbalovi, který se sice živil jako učitel kreslení, nicméně ve volných chvílích se proměňoval ve vášnivého ochotníka a loutkáře. Když roku 1906 přišel na svět jeho prvorozený syn, měl jistě velkou radost. Od útlého dětství v něm pěstoval lásku k loutkovému divadlu a poezii.
V roce 1918 se Nedbalovi přestěhovali do Prahy, kde Miloš nastoupil na gymnázium. Studoval na stejné škole jako Jiří Voskovec a Jan Werich. Brzy se zrodilo přátelství, které bylo osudové.
Po maturitě sice Miloš zamířil na práva, nicméně po dvou semestrech přerušil studium na Právnické fakultě Karlovy univerzity a přešel na dramatické oddělení Státní konzervatoře. Ještě před dokončením školy jej v roce 1927 Voskovec s Werichem přivedli do Osvobozeného divadla, kde hrál s výjimkou jedné sezony až do roku 1933. „Měl ohromný smysl pro nadsázku, která se stala přímo stylotvorným prvkem poetiky Osvobozeného divadla, neodmyslitelnou součástí jeho humoru. A měl ohromný cit pro zkratky, aniž zamlžil podstatu či charakter a poslání své postavy. Její kontury v Milošově podání bývaly přesné a výstižné. Jiří Voskovec a Jan Werich potřebovali Nedbalovu „hru na druhou“, jak jsme říkali, snad jako protiváhu svému hereckému temperamentu, který se samozřejmě bez specifikace, pro ně příznačné nadsázky neobešel,“ popsal Filipovský ve svých pamětech.
Osvobozené divadlo - hra Svět za mřížemi
Voskovec s Werichem začali psát pro svého kamaráda role, které měly groteskní nádech. A tak Miloš Nedbal hrával nejrůznější nadutce a žlučovité autoritáře. Dvojice V +W jej přivedla také k filmu. Roku 1931 jej obsadili do svého filmu Pudr a benzín, kde Nedbal ztvárnil ředitele Čedoku. V tom samém roce se také poprvé oženil. Vzal si Vladimíru Volnohovou, která mu posléze porodila dvě děti – syna Petra a dceru Janu.
Když se roku 1933 Nedbal rozhodl legendární scénu k lítosti Voskovce a Wericha opustit, odešel nejen z divadla, ale také z Prahy. Vystřídal celou řadu různých scén, hrál a režíroval mimo jiné také v Ostravě a v Brně.
Ve válečném období už ale zase hrál v Praze. Na scéně vinohradského divadla se blýskl v roli Hamleta. Poté dosáhl na největší metu českého herectví, angažmá v Národním divadle, kde ztvárnil řadu dramatických rolí. Na přední pražské scéně působil od roku 1945 až do svého oficiální odchodu do důchodu v roce 1976.
Národní divadlo, Praha
Uplatnil se také jako pedagog. Nejprve na konzervatoři a od roku 1947 na nově založené DAMU. Mezi jeho studenty patřil např. Josef Abrhám, Petr Čepek, či Ladislav Mrkvička a Regina Rázlová. Býval přísný, pro ostré slovo nešel daleko. Studenti jej ale měli rádi. „Ti, kteří prošli jeho hereckou výchovou, rádi vzpomínají na jeho svérázný způsob pochvaly ,Bejku, je to dobrý´, anebo naštvání, kdy vykřikoval, Zapálím ti pod zadkem!´ Měli z něj legraci, ale i respekt,“ prozradil Filipovský.
Profesně se mu sice dařilo, odnášel to však jeho soukromý život. První manželství mu nevydrželo. Zřejmě se s manželkou nerozešel v dobrém, neboť po rozvodu udělal tlustou čáru nejen za jejich vztahem, ale také za rodinným životem. Odstřihl se od svých dětí, přestaly pro něj existovat. Co jej k tomu kroku vedlo si nechával pro sebe.
Podruhé vlezl do chomoutu ve svých pětačtyřiceti letech, a to s Janou Moravcovou. Stalo se tak roku 1951 krátce po rozvodu s první ženou. „On byl sám se sebou nespokojený a potřeboval k sobě někoho, s kým by se mohl radit, kdo by mu mohl dělat jakousi supervizi, a to jeho druhá žena splňovala. Byla velmi intelektuálně vytříbená,“ prozradil divadelní historik Pavel Jiras. Jejich domovem se roku 1953 stala vila v Barrandovské čp. 46.
Nedbal ve své druhé ženě nalezl přesně to, co hledal. Štěstí ale utnula manželčina předčasná smrt. Zemřela při banální operaci žlučníku, což jej velmi zasáhlo. Podle Luby Skořepové si prý dokonce přinesl manželčinu urnu do práce. Uložil ji do své divadelní skřínky a povídal si s ní. Byl to jeho způsob, jak se vyrovnat s velkou ztrátou.
Zůstal sám v neuspořádané domácnosti. Nejspíš už ani nečekal, že jej v podzimu života ještě něco překvapí. A přeci se jednoho dne stalo něco, co mu vykouzlilo úsměv na tváři. V lázních Karlova Studánka se seznámil s o dvacet let mladší Zdenou, která jej okouzlila svojí bezprostředností a veselostí. „Požádal ji o ruku a chtěl, aby se nastěhovala k němu na Barrandov. Když přišla poprvé k němu domů, byla tam patrná echt mužská domácnost. Plíseň v hrncích, totální nepořádek. On třeba nemyl nádobí, kupoval si nové. Nepral oblečení, kupoval si nové. Takhle začal jejich vztah,“ prozradil syn Nedbalovy třetí ženy v televizním dokumentu o slavném herci.
Na sklonku života začal Nedbal nevysvětlitelně hubnout. Teprve po jeho smrti 31. října 1982 se ukázalo, že trpěl rakovinou jater. Výrazný a osobitý herec s hlubokým hlasem se dožil 76 let.
Zdroje:
HEDBÁVNÝ, Zdeněk; PEŠEK, Ladislav. Ladislav Pešek - skutečnost a sen. Praha: Columbus, 1997. ISBN 8085928612.
TVRZNÍK, Jiří. Komik se vrací: ze vzpomínek Františka Filipovského. V Praze: XYZ, 2007. ISBN 9788073880286.
