Článek
Vím, že mnoha lidem maminky s kočárky leží v žaludku, alespoň co se cestování týče. Když jede jedna maminka s kočárkem, obvykle to asi tolik nevadí. Ale když se to tak semele a sejdou se v trolejbusu hned 3 kočárky, to je pak nadělení! Ale věřte mi, většinou to ty maminy nedělají schválně, a kdyby to šlo jinak, zvolí jinou cestu. I já někdy nastoupím do trolejbusu, kde je již jeden kočárek. Prostě proto, že mám být někde na čas a další trolejbus jede až za dlouho. A co teprve když někam spěcháte, ale přijede starý typ trolejbusu se schody. Tak čekáte dál, protože víte, že vám do schodů nikdo nepomůže a ejhle, máte štěstí, další trolejbus má opět schody. To se může stát, stejně tak jako mně, když jsem s dětmi jela s dcerou na kroužek. Když už i třetí spoj nebyl bezbariérový, řekla jsem si, že to prostě dám, musím! Naštěstí v tom voze byl zrovna revizor, který mi pomohl dostat se dovnitř. Nečekala bych, že někdy ráda uvidím revizora.
Jak jsem se již zmínila, kočárky v trolejbusu bývají problém. Zabírají místo a někdy i ty dětičky mohou být hlučné. Samozřejmě vadí cestujícím a často i samotnému řidiči, neboť takové malé dítko, které doprovází kočárek, může představovat problém. A tak je na uvážení řidiče, zda povolí jízdu více než jednoho kočárku v trolejbusu.
Už se mi i stalo, že jsem na zastávce dávala rukou signál řidičce trolejbusu, že se chystám nastoupit s kočárkem, avšak řidička mi rukou ukázala, že nemám nastupovat. Když projela kolem, bylo vidět, že by se tam další kočárek bez problémů vešel. Nezlobila jsem se. Má na to samozřejmě právo. Naštěstí jsem zrovna nikam nespěchala, počkala jsem si na další spoj. Horší to bylo v době, kdy byly mrazy a narazila jsem na spěchajícího řidiče. Poctivě na zastávce mávám, že budeme s dětmi nastupovat. Nechávám vystoupit lidi z vozu, a když se snažím nastoupit, vběhne mi do cesty jedna starší paní. V tom se nám začnou před nosem zavírat dveře a trolejbus odjíždí. Pan řidič o nás věděl, ale asi jsem měla povalit tu paní na zem a být o vteřinu rychlejší. Pan řidič prostě neměl čas a tak jsme tam s dětmi v mrazu čekaly dál.
Anketa
Mám ale i dobrou zkušenost s jedním konkrétním řidičem, který, když ho občas ráno potkáme, tak se i na nás usmívá a nemá problém na nás i pár vteřin počkat, když zrovna dobíháme. Stačí úsměv a hned mám příjemnější ráno. Asi tuší, že ty rána s tolika dětmi nebývají jednoduchá.
Ráno bývá někdy hektické. Čtyři malé děti ve věku 1-8 let dají někdy pořádně zabrat. A když ráno pospícháme, tak i já mívám někdy nervy na pochodu. A to i někteří řidiči. Na jejich stylu jízdy je to znát. Nedávno nás jedna taková jízda stála úraz dcery a nutnost pořízení nových brýlí. Ačkoliv jsem zaparkovala kočárek tak, jak se má, děti seděly blízko mně, jedna z mých dcer stála a držela se, nehodě jsme neunikly. Řidič prudce zabrzdil a letěly jsme. I já jsem se měla problém udržet, kočárek mírně poskočil a pětiletá dcera, která se sice držela, letěla na zem. Bylo to kousek před naší zastávkou. Řidič se nás přišel zeptat, zda jsme ok, dcera hodně brečela. Ostatní lidé dělali, že nic nevidí. Až venku jsem zjistila, že dceřiny brýle mají nalomenou nožičku a že má krvácející ranku nad obočím. Přes její ofinu to zprvu nebylo vidět. Nic vážného to naštěstí nebylo. Nicméně jsme museli pořídit nové brýle.
Cesty MHD s dětmi bývají prostě náročné, a to nejen pro cestující, ale i pro rodiče. Když jedu s dětmi, snažím se, abychom nikomu nepřekážely. Někdy, když je den dlouhý a jedem už poněkolikáté trolejbusem, tak je to na dětech znát a vím, že by se mohly chovat i lépe. Někdy lidem vadí už jen to, že se hlasitě smějí. Lidé jsou zvyklí na hrobové ticho a hromadný pohled do smartphonů. Jsou však i lidé, spíše starší, kteří nás i vídají rádi. Má nejmladší dcera všem rozdává úsměvy, ne jednou jsem slyšela, že je to takové sluníčko. Už potěšila ne jednoho důchodce i bezdomovce.
Trolejbusem jezdíváme téměř denně, nemáme totiž auto. Máme tedy o zážitky postaráno. Chvíle, kdy mohu jet MHD sama, bez dětí, si vážím, jsou to vzácné chvíle, kdy nemusím řešit okolí. Jako by mi narostly křídla. Auto jsme před pár lety nechaly sešrotovat, mělo své roky a nechtěli jsme již řešit opravy. Zvykly jsme si na život bez auta. Nicméně máme 4 děti, z nich jedno má handicap. Jak děti rostou, rostou i náklady a jsme si vědomi nutné změny, co se týká naší mobility. Nicméně spolehlivé, prostorné auto pro tak velkou rodinu se pohybuje v určité cenové relaci. Pokud byste nám chtěli pomoci, byli bychom moc rádi.
Smyslem tohoto článku bylo ukázat pohled maminky cestující s dětmi v MHD. Takové cestování je pro děti dobrodružné, získávají tím i určité návyky ale je to i náročné. Chápu, že pro jiné lidi, to může být obtěžující. Mé dětičky mě někdy také pěkně vytáčí, takže mám pochopení pro jiné, kterým naše přítomnost vadí. Maminky se většinou snaží nikomu moc nepřekážet, ale děti prostě někdy brečí, hlučí a i zazlobí. Jsou to prostě děti. Zkuste to prosím s námi těch pár minut v MHD vydržet.
