Článek
„Jen jedno lůžko radši a dva kartáčky zubní. Když lůžko nepostačí, tak se má milá zhubni,“ zpíval na počátku 60. let Josef Bek Ireně Kačírkové v populárním songu Dáme si do bytu. Písnička získala na oblibě mimo jiné díky textu, který odrážel aktuální problémy tehdejší mladé generace, která řešila bytovou krizi. Poválečný nedostatek bytů představoval velký sociální problém. Uvádí se, že jen v roce 1967 bylo v Praze evidováno 45 tisíc nevyřízených žádostí o byt. Ten, kdo chtěl bydlet, šel na to přes získání státního nebo podnikového dekretu na byt anebo vstoupil do bytového družstva. To však znamenalo určitou finanční zátěž, neboť člen bytového družstva hradil zhruba třetinu nákladů na výstavbu bytu. Na další třetinu obvykle získal výhodnou půjčku, zbytek pokryl státní příspěvek. Kromě toho, že člověk musel sáhnout do peněženky se také musel obrnit trpělivostí, neboť na byty se obvykle čekalo i několik let.
Nedostatek bytů za dob komunismu vedlo k rovnostářskému přerozdělování, což značně omezovalo možnost svobodně si vybrat velikost bydlení. Po roce 1948 zavedl komunistický režim pojem „nadměrný byt“. Podle zákona č. 138/1948 Sb. (zákonu o hospodaření s byty) se za nadměrné byty považovaly ty, ve kterých byl větší počet obytných místností než počet příslušníků domácnosti. Podle pozdějších předpisů z 50. let se určovaly tzv. nadměrné metry. To znamenalo, že na jednoho nájemníka nesměla obytná plocha zpravidla přesáhnout 12 metrů čtverečních.
Pokud se někdo zabydlel ve velkém bytě (např. po odsunutých Němcích nebo perzekuovaných podnikatelích), dostal se do problematické situace. Lidé v podstatě byli nuceni svůj domov sdílet s někým dalším. Velký pětipokojový byt býval často administrativně rozdělen a žilo v něm několik rodin. Společně sdíleli jednu společnou kuchyň a koupelnou. Rakovnický deník uveřejnil vzpomínku jedné z pamětnic, které v roce 1948 byla do bytu nastěhována rodina komunistů s malým dítětem. „Nechtěli s námi dobře vycházet, skamarádit se. Ale netrvalo dlouho a najednou naše babička hlídala to jejich miminko. Nakonec jsme se všichni docela spřátelili. Tristní bylo, že jsme měli záchod dohromady,“ uvedla paní Anna Maňasová.
Když už někdo získal dekret na byt, nechtěl se jej vzdát. A tak se stávalo, že prarodiče nechávali do bytů přihlásit svá vnoučata a užívací právo se pak předávalo z generace na generaci. I tak se řešilo, zda byt není nadměrně veliký. „V devadesátimetrovém bytě nás bydlelo šest lidí a babička. Když umřela, hrozilo, že nás vystěhují. Naštěstí jsem měla známé ve zdravotnictví, kteří mi vystavili potvrzení, že jsem těhotná. Kdyby přišli, ukázali bychom jim to a museli bychom si pořídit třetí dítě,“ vzpomínala pro idnes.cz socioložka Jiřina Šiklová.
Byly situace, které přidělávaly vrásky na čele, na druhou stranu měli lidé oproti dnešku podstatně nižší náklady na bydlení. Dnes je bydlení vzhledem k příjmu několikrát nákladnější. Ve státních bytech se platilo směšné nájemné. Například v roce 1964 se platilo nájemné ve výši dvě koruny a padesát haléřů za metr čtvereční a v průběhu let se prakticky nezvyšovalo. Například byt 3+1 o 70 metrech čtverečních vyšel měsíčně na pouhých 175 Kč. K tomu tedy třeba připočíst ještě náklady na energie. I tak to bylo za hubičku. Lokalita nerozhodovala. Za byt v Praze se platilo stejně jako za byt v malém městě. Takto nízké náklady na bydlení platili lidé prakticky až do roku 1989, kdy byl průměrný plat ve výši 3170 korun hrubého.
Ilustrační foto - peníze bankovky zálohy PRE Pražská energetika energie zdražování příspěvek na energie
Ale jak se k bytu dostat? Obrat k lepšímu nastal v 70. letech, kdy se kvůli spuštění laviny porodnosti rozjela výstavba škol a panelákových sídlišť. V polovině 70. let bylo dokončeno bezmála 100 000 bytů. A tak se mnozí mohli přestěhovat do bytů s umakartovým jádrem, kde bylo slyšet každé sousedovo spláchnutí. V panelových domech bývala obvykle k dispozici společná prádelna, mandl a sušárna. Pro mnoho lidí to znamenalo zvýšení životní úrovně. Jen si vybavte Otu Rákosníka z komedie Vesničko má středisková, kterému byl nabídnut byt na pražském sídlišti, jak s úžasem koukal na splachovací záchod. Byty v panelových domech vnímal pozitivně i Václav Klaus, jehož děti strávily dětství na pražském sídlišti Prosek. Díky své osobní zkušenosti s životem v paneláku vnímal negativně výrok Václava Havla o „králíkárnách“. „Já jsem nebyl princátko z velmi bohaté rodiny, které by žilo někde na Barrandově v překrásných vilách. Já jsem žil s rodiči v miniaturním bytě na Vinohradech v pátém patře činžáku. Ten byt byl menší než ten panelákový, neměl tekoucí teplou vodu. Takže pro mě ten přechod do toho paneláku na sídliště nebyla taková urážka, jaká by asi byla pro Václava Havla. Proto se na něho za to slovo ´králíkárna´ i nadále velmi zlobím,“ prohlásil Klaus v roce 2014.
Bývalý prezident Václav Klaus
Získání bytu bylo výhrou. Mnoho lidí na ně stálo „frontu“. Přidělovaly je národní výbory podle pořadníku. Více bodů dostávaly například rodiny s malými dětmi. Svou roli samozřejmě hrála i politická angažovanost. Vysocí straničtí funkcionáři, příslušníci StB, či umělci loajální režimu měli určité výhody. Dostávali se například k bytům v historických centech měst.
Když se Jiřina Švorcová, předsedkyně Svazu českých dramatických umělců přestěhovala do vily na pražské Ořechovce, mnozí si mysleli, že bydlení na lukrativní adrese získala díky své angažovanosti. Jak však uvedla v knize Jiřina Švorcová osobně, k této honosné nemovitosti přišla díky svému druhému manželovi, výtvarníkovi Vladimíru Šoltovi. Vilu nechal postavit jeho otec, který byl vystudovaný inženýr.
Jelikož šlo o nemovitost s velkým prostorem, pronajímala zde rodina jejího muže dva byty, z nichž jeden byl rozdělen. Žili zde tedy celkem 3 partaje. To, co vybrali na činži, museli odvádět národnímu výboru, kde bylo konto jejich domu. Švorcová vzpomínala, že když pak potřebovali něco opravit, museli žádat, aby byly z konta uvolněny peníze. „V takovém obrovském baráku se každou chvíli něco pokazilo,“ popsala. „Když potom byla možnost vyměnit byt s partají, která tady bydlela, nabídli jsme jim dva byty první kategorie – Vaškův a můj, takže ti na tom skutečně vydělali.“ Nájemníci se tedy přestěhovali do hereččina zrekonstruovaného bytu na Malé Straně a bytu jejího bratra Václava, který se posléze do vily s manželi nastěhoval.
V roce, kdy herečka natáčela seriál Žena za pultem, zemřel její muž. Osudným se mu stal pád ze schodů. Švorcová posléze získala vilu v rámci dědictví. Tehdy musela řešit zvýšení náklady. „Byla to takzvaná činžovní vila, ze které jsem potom platila, když jsem zůstala bez manžela, sedm set korun z nadměrných metrů bytu,“ uvedla ve své knize. „Po listopadu se změnila situace, a protože to už byl pouze můj dům, tak teď platím už jenom daň,“ uvedla rok před smrtí. Náklady na bydlení se jí snížily i díky tomu, že vilu obývala společně s rodinou svého bratra. Po roce 1989 byla vděčná, že žije ve vlastním, neboť by ze svého důchodu vysoký nájem jen těžko platila.
Po listopadové revoluci se situace s bydlením změnila. Díky plošné privatizaci bytového fondu došlo k výraznému posunu od nájemního bydlení k vlastnickému bydlení. „Tehdejší zastupitelstva obcí se tak snažila zaprvé zbavit obce břemene renovace bytů a zadruhé získat politické body prodejem bytů za relativně velmi nízké ceny,“ popsal ekonom Michal Skořepa. Některé byty přešly do soukromých rukou také v rámci restitucí. „Zatímco po dosavadních nájemnících noví páni a paní domácí směli požadovat nájemné jen v regulované výši, v případě nových nájemníků už mohli nasadit nájemné tržní, které bylo vysoko nad regulovaným. Proto někteří původní nájemníci zakoušeli od majitelů různé, někdy i velmi nepříjemné ústrky. Nájemní bydlení tak získalo pověst řešení jen pro zoufalce,“ popsal Skořepa.
Získání vlastního bytu v „králíkárně“ představuje pro mnohé něco jako výhru. Ačkoliv panelákovým bytům mnozí predikovali zánik, tak se tak nestalo. Zatímco někteří se nad panelovými byty ušklíbají, pro mnohé mladé jsou tyto byty těžko dostupným snem.
Zdroje:
GRACLÍK, Miroslav; VÁCLAV V. NEKVAPIL a ŠVORCOVÁ, Jiřina. Jiřina Švorcová osobně. 2010. ISBN 9788073884048.
