Článek
Nepřehlédnutelná Irena Kačírková vdechla život desítkám divadelních rolí – od tragických postav, až po ty komediální. Filmoví diváci si však jejího talentu moc neužili. I tak mnohým uvízla v paměti jako Bílá paní ve stejnojmenné komedii Zdeňka Podskalského, či jako paní profesorka v muzikálu Starci na chmelu. K jejím nezapomenutelným rolím patří jistě také role marnivé princezny Drahomíry v pohádce Byl jednou jeden král, kde vynikla její aristokratická krása.
Hrát po boku Jana Wericha pro ni byla čest. Už před touto pohádkou se těšila na jejich spolupráci, ta ale nevyšla. Irena se měla v roce 1951 stát jeho partnerkou ve filmu Císařův pekař a Pekařův císař, roli Sirael už dokonce zkoušela, jenže pak došlo ke změně.
Jan Werich si během natáčení nepadl do noty s režisérem Jiřím Krejčím, který si stěžoval na to, že Werich má na jeho vkus velmi „rozvolněnou“ pracovní morálku. Zdálo se mu, že více než práce jej zajímají vnadné manekýnky v rolích dvorních dam. Vadilo mu, že si Werich neodpustil bujaré večírky, po který se ráno dostavoval před kameru nevyspalý s oteklýma očima. Neshody panovaly i co se týká obsazení. Magistra Kelleyho měl ztvárnit Karel Höger, záhadnou dívku Sirael měla hrát Irena Kačírková. To se ale Werichovi nelíbilo. Údajně tvrdil, že Kačírková nemá smysl pro humor.
Jan Werich
Po převzetí filmu Martinem Fričem došlo k přeobsazení. Werich Fričovi navrhl, aby roli Sirael dostala Jana Dítětová. To ale Frič odmítl. A tak přišel Werich s nápadem, aby roli dostala Nataša Gollová. S tím už Frič souhlasil. Pro prvorepublikovou herečku to byla příležitost dostat se po letech opět na filmové plátno. To, co pro Gollovou byla velká šance, pro Irenu Kačírkovou bylo zklamání. „Prostě mě vykopli. Ale já stejně věděla, že si jednou s Werichem před kamerou zahraju,“ komentovala po letech. A měla pravdu. Po třech letech si zahrála jeho dceru Drahomíru a předvedla, co v ní je. Stejně jako Stella Májová a Milena Dvorská. „Pan Werich byl modla, ke které jsme vzhlíželi. Vedl nás, aniž bychom to sebemíň tušili, prostě to přišlo jakoby nic. A my se Stellou, přestože jsme si do té doby myslely, jaké jsme herečky, jsme se nechaly vést. A bylo to jen k dobru věci. Milena Dvorská byla tehdy úplná začátečnice. Ale když jsem s ní kdykoli hovořila, tak mi potvrdila, že to byla obrovská škola,“ uvedla Kačírková.
Nataša Gollová
Irena Kačírková se narodila do rodiny bohatého kožešníka dne 24. března 1925 v Praze. Většinu dětství však prožila v Ostravě, kam se její rodina přestěhovala. Tatínkův podnik se stal velmi rychle vyhlášeným salonem, nouzí tedy rodina rozhodně netrpěla. O hereččině mamince se říkalo, že je nejkrásnější ženou v Ostravě. Zdálo se, že její rodiče mají vše. Přesto Irenina maminka nesla v sobě velké trápení. Pár měsíců po porodu přišla o malého synka, celkem sedmkrát potratila. Vytouženou dcerku si proto patřičně hýčkala.
Jistě z holčičky, která ráda zpívala, tančila, chodila na balet a gymnastiku měli rodiče velkou radost. Když prohlásila, že chce k divadlu, plně ji podporovali. Čím byla starší tím více ji herectví přitahovalo. Nepřipouštěla si, že by v životě dělala něco jiného. Jen co odmaturovala na reálném gymnáziu, začala hrát v Českém divadle moravskoslezském v Ostravě. To jí ale nestačilo. Krátce po osvobození se přihlásila na Státní konzervatoř, kam se bez problémů dostala hned na poprvé. „V přijímací komisi seděl herecký bard Ladislav Pešek, známý svojí slabostí pro něžné pohlaví. Navrhl, aby součástí přijímaček byla promenáda v plavkách. Irena to odkoukala od maminky, manekýny ostravských módních přehlídek. Ladně vešla do učebny, odložila kabátek – a bylo rozhodnuto,“ vzpomínala jedna z jejích spolužaček. Dramatické oddělení konzervatoře se přeměnilo na divadelní fakultu Akademie múzických umění, tudíž Irena absolvovala už na DAMU.
Po ukončení svého studia nastoupila do prvního angažmá v pražském Realistickém divadle. Nicméně dlouho se tam neohřála. Po první sezóně zakotvila u Městských divadel pražských, kde působila po celou svou kariéru.
Koncem 40. let se její rodina ocitla v tíživé životní situaci. Po Únoru 1948 přišel její tatínek o svou živnost a neměl ani nárok na důchod. A tak Irena vzala na svá bedra starost o finanční zajištění rodiny a stala se hlavní živitelkou rodiny. Naštěstí se jí v té době dařilo, krásné herečky si začali všímat filmoví režiséři.
Když natáčela svůj třetí film Svědomí, podlehla kouzlu rozvedeného spoluscenáristy J.A. Novotného. Po dvouleté známosti si v roce 1950 řekli své ano, posléze se jim narodila dcera Kristina, ze které vyrostla scénografka a kostýmní výtvarnice.
Bohužel manželství nemělo dlouhého trvání. Irena po rozvodu vychovávala dceru sama. Toužila po spokojené rodině, ale na muže štěstí neměla. Její další partneři byli převážně ze světa filmu a divadla.
„Byla tak krásná, až z toho byla nešťastná. Lidé si mysleli, že má kvůli tomu všechno zadarmo, že jí muži leží u nohou… Oni leželi, ale chtěli od ní někoho na efekt, nechtěli ji jako ženskou,“ prozradila po letech její dcera Kristina Novotná. „Žila třeba s Jiřím Šlitrem, ale jen chvilinku, to jsem byla malinká. Ovšem největší láska mojí maminky byl režisér Ladislav Rychman. S ním byla dlouhá léta a byla s ním šťastná. Úplně zářila, jak byla zamilovaná. Ale on nedokázal tolik milovat jako ona…“ dodala.
Jednu dobu se také spekulovalo o jejím vztahu s francouzským hercem Gérardem Philipem, představitelem Fanfána Tulipána. Seznámili se v polovině 50. let při jeho pražské návštěvě. Jelikož šarmantní herečka mluvila skvěle francouzsky, často jej provázela po Praze. A dle pamětníků si očividně velmi rozuměli.
Gérard Philipe, 1955
Svůj jazykový talent mohla uplatnit v roce 1958 jako konferenciérka programů na Expo v Bruselu. Podmínkou však bylo podepsat spolupráci s StB, což herečka rázně odmítla. Její herecká kariéra pak začala upadat. U filmu dostala stopku, v televizi dostávala jen malé a záporné role. „Pamatuji si, že se mnou řešila, jestli má vzít roličku v seriálu Třicet případů majora Zemana. Samozřejmě měla hrát buržoazní paničku. Nakonec se rozhodla, že to vezme. Bavilo ji, že může v rámci role nahlas říct, co si o komunistickém režimu myslí,“ uvedla její dcera.
Těžiště její práce zůstalo v divadle, na jevišti Městských divadel, kde si zahrála například Alžbětu v Marii Stuartovně nebo Jeffersovu Medeu. V sedmdesátých letech tlak StB rostl, ona však své zásady neporušila.
Na počátku 80. let se začaly projevovat její zdravotní problémy, i tak se nedokázala vzdát svých cigaret. „Kdekoli nemohla kouřit, měla pocit, že nežije. Vždyť i když dostala první infarkt, tak měla cigarety u sebe a hned si zapálila,“ vzpomínala její dcera. I když se dozvěděla, že má rakovinu žaludku, nechtěla svůj boj vzdát. Těšila se z narození vnuka, bohužel jeho pátých narozenin se už nedožila. Zemřela v Praze 26. října 1985 ve věku 60 let.
Zdroje:
REMEŠOVÁ, Michaela a SCHUSTER, Roman. Princezny českého filmu: …a také ty televizní. 2016. ISBN 978-80-905355-8-9.
ROHÁL, Robert. Lesk a bída slavných českých žen. Praha: Petrklíč, 2002. ISBN 8072290746.
