Článek
Ema Destinnová, vlastním jménem Emilie Pavlína Kittlová, se narodila o půlnoci 26. února 1878 v Praze do zámožné rodiny léčitele a významného mecenáše českého umění. Umělecké nadání podědila zřejmě po své matce, která bývala operní pěvkyní. Ema byla všestranně nadaná a měla štěstí, že byla odmalička svými rodiči podporována. Její tatínek ji zbožňoval a náležitě rozmazloval. Zpočátku se zdálo, že se bude věnovat hře na housle. Později ji rodiče nechali učit zpěvu u manželů Thomase Loewa a Marie Loewe-Destinn. Kromě toho měla i dramatický a literární talent. Studovala na dramatické škole Národního divadla.
Doma nedoceněná
Nakonec u ní zvítězila láska ke zpěvu. Její cesta na operní jeviště však nebyla snadná. Když se ucházela o angažmá v Národním divadle, byla odmítnuta s tím, že prý nemá hlas. Nevzdala se, zkusila štěstí za hranicemi ve dvou německých divadlech. Opět ale bez úspěchu. V jednom z nich jí dokonce doporučili, aby se o operu vůbec nesnažila – prý není muzikální a navíc je ošklivá. Ona se ale nenechala rozhodit. Věřila svému učiteli, který tvrdil jejímu otci: „Nestane-li se z ní světová veličina, dovolím Vám, abyste mi přede všemi řekl, že jsem osel!“ Nakonec ji s otevřenou náručí přijali v berlínské Dvorní opeře a ve svých 20 letech se stala hvězdou této scény. Zvolila si své umělecké jméno Ema Destinn po manželích, kteří ji učili zpěvu. Byla žádaná, společenská a inteligentní. Její nádherný hlas miloval i samotný císař Vilém II, kterému jeden čas musela téměř denně zpívat jeho oblíbenou árii z Figarovy svatby. Zprávy o jejím hlase a nesporném talentu se dostaly daleko za hranice tamní Dvorní opery. Vyprodávala sály také v Paříži a Praze, kam ji to vždy velmi táhlo. Své velké role jako byla Madam Butterfly, Carmen či Aidu předváděla téměř 10 let v Londýně. Stala se z ní světově proslulá pěvkyně, která se proslavila i na prknech Metropolitní opery v New Yorku, kde se jí podařilo prosadit Bedřicha Smetanu.
Ema Destinnová
Nekonvenční
Byla temperamentní a nespoutaná. Mnoho mužů o ni projevovalo zájem. Dvořil se jí např. slavný Caruso, který často vystupoval po jejím boku, nebo Puccini. Často prý s úsměvem prohlašovala: „Vdávat se? To mě ani nenapadne. A kdyby se tak někdy mělo stát, po mém boku musí být Čech.“ Většina jejích vztahů neměla dlouhého trvání až na takřka desetiletý poměr s ženatým barytonistou Dinhem Gillim, který pocházel z Alžírska. Jeho manželka žila v Paříži a problémy milenecké dvojci nedělala. Vztah byl velmi bouřlivý. Konec jejich vztahu nastal, když se bezhlavě zamilovala do jednoho lesního inženýra. On však její city neopětoval.
Ema Destinnová a Enrico Caruso, 1907
Její nekonvenční a výstřední povahu odráželo i to, že se jako jedna z prvních českých žen nechala tetovat. Nechala si na noze vytetovat hada, který mířil až k intimním partiím.
Vlastenecká
V 1916 se rozhodla vrátit zpět do vlasti a učinila tak i přes varování přátel, že se nebude moci vrátit a zničí si svou kariéru. Už na hranicích byla podrobena prohlídce. Následovalo obvinění ze špionáže, zabavení pasu a stanovení policejního dozoru. Údajně se angažovala v odboji a pronášela přes hranice důležité dokumenty. Po návratu žila na svém zámečku ve Stráži nad Nežárkou, kde byla pod stálým dohledem policie. Jelikož jí bylo znemožněno vycestovat, nemohla dodržet smlouvy na vystoupení, které měla uzavřeny v zámoří. To se samozřejmě brzy projevilo i na její finanční situaci.
Po válce se ještě pokoušela vrátit ke své pěvecké kariéře, svět se však mezitím změnil. Přestože její hlas byl stále stejně krásný a silný, nedosahovala již zdaleka takových úspěchů jako dříve. Pozvolna se dostávala do finanční tísně. Zájem o její pěvecká vystoupení upadal, nepodařilo se jí získat místo profesorky zpěvu na pražské konzervatoři ani dostat státní penzi. V té době se seznámila s o 20 let mladým letcem Josefem Halsbachem. Jejich vztah jí vtryskl novou energii do žil. Po krátké známosti se za něj ve svých 45 letech provdala. Nadšení z nové lásky ale brzy vyprchalo. Naplno se začaly projevovat jejich odlišné povahy a zájmy. Její manžel se ukázal jako vypočítavý a záletný muž, který své ženě dělal další starosti a dluhy. Dokonce tajně rozprodával její vzácné starožitnosti. Ona ho však neustále před okolím omlouvala.
Ema Destinnová s manželem, 1919
Osamělá
Uzavřela se před světem, věnovala se literární tvorbě. Napsala rozsáhlý čtyřsvazkový román Ve stínu modré růže. Ještě před tím však ještě napsala autobiografický román Dr. Casannova. Postupně jí ubývalo radosti i přátel. Nenaplněné manželství ji ničilo. Toužila po spříznění duši, denně psala dopisy a toužila po společnosti. Stále častěji zůstávala sama. „Hodiny vydržím bez hnutí v zátoce nad Nežárkou, týdny jsem truchlila nad stromy v parku, jež mně vyvrátila smršť. I ta nejžhavější náruč jednou zchladne, i to nejvěrnější srdce jednou zradí, nejsladší vzpomínka zhořkne a nezbude nic, jen věčně neukojená touha a žal…nevěřte lidem, stulte se v náruč přírody…,“ napsala ve svých poznámkách.
Její osamělý život vyhasl 28. ledna 1930 v Českých Budějovicích, po záchvatu mrtvice. Ema Destinnová se stala skutečně všeobecným pojmem, symbolem českého vlastenectví, vrcholných uměleckých kvalit a úspěchů. Byla to výjimečná žena, která svým hlasem získala celý svět a nakonec i svou vlast.
Zdroje:
5) Rohál, Robert: Lesk a bída slavných českých žen, Nakladatelství Petrklíč, 2002. ISBN 80-7229-074-6.
