Článek
Mezi sousedy může dojít k situaci, kdy nejsou jasně vymezené hranice pozemku, a v rámci uchování dobrých vztahů se některé věci prostě neřeší. A tak například pan Peisker užívá kousek zahrady pana Nídla. Děje se tak dlouhé roky, pan Nídl to toleruje, nečiní žádné kroky, aby v takovém jednání sousedovi bránil. Po letech pan Peisker daruje svůj pozemek synovi, který pokračuje v užívání pozemku tak, jak je to v jeho rodině už roky zvykem.
Jednoho dne u něj zazvoní pan Nídl, že užívá kus jeho zahrady a že má na své náklady zbourat ten skleník, který si tam jeho rodina postavila. Chce zkrátka kus své zahrady zpět. Svou zahradu chce totiž prodat a tak potřebuje jasně vytyčit hranice pozemku. Pan Peisker junior jen vyvalí oči, myslel si, že skleník stojí na jeho pozemku. Doplatil na to, že si dříve nezjistil reálnou lokaci darovaného pozemku. Věc nakonec skončí u soudu.
Peisker junior nechce o kus zahrady přijít a tak podá žalobu na určení vlastnického práva. Pan Peisker je v takovém případě držitelem, který po uplynutí určité doby může vlastnické právo tzv. vydržet. Roky používal pozemek v dobré víře, že patří jeho rodině, nyní jemu, dříve jeho otci. Občanský zákoník k tomuto přihlíží a umožňuje změnu majitele v případě, kdy tento svůj majetek ignoruje a nakládá s ním někdo jiný v domnění, že je jeho.
Institut vydržení mění faktický stav na legální. Jedná se o zákonnou ochranu toho, kdo se stará o určitý majetek jako o svůj, na rozdíl od jeho skutečného vlastníka. Při uplatňování institutu vydržení ale musí být splněné určité podmínky.
Držba určitého pozemku musí být poctivá, tedy s nefalšovaným přesvědčením o právním důvodu. Pan Peisker junior může u soudu doložit darovací smlouvu jako nabývací titul. Musí být také pravá, tedy nezpůsobená lstí. Důležitou roli hraje i doba držení, která musí být nepřetržitá a trvat nejméně 10 let. Do této doby se zahrnuje i doba, kdy kus zahrady užíval i otec pana Peiskera, tedy poctivého předchůdce. Pokud se nemovitost drží v rodině více jak 20 let, jedná se o mimořádné vydržení. V takovém případě nepotřebujete dokládat žádný dokument vysvětlující vaše poctivé přesvědčení, že vám zmíněný kus zahrady říká „Pane“.
Takových případů, kdy se sousedé přeli o hranice pozemku, bylo díky digitalizaci katastrálních map povícero. Někteří vlastníci najednou zjistili, že roky užívají kus pozemku někoho jiného. To, co dlouhá léta považovali za své, jim vlastně nepatří. Mohou se tedy obrátit na soud a klidně se bránit i neplatnou smlouvou. Důležité jsou jejich úmysly, že pozemek užívali otevřeně a veřejně v dobré víře, že na něj mají nějaký nárok. A pokud to majitel pozemku trpěl, nečinil žádné kroky ke změně, může držitel pozemku uspět a majitel pozemku přijít o svá vlastnická práva na daný díl pozemku.
Jde o možnost, jak napravit situaci, kdy se realita rozchází s formálními právními tituly. A pozor, vydržet se dá nejen vlastnické právo, ale také právo odpovídající věcnému břemeni. Tedy např. právo cesty přes cizí pozemek. Pokud si například cestu k domu krátíte roky přes pozemek souseda. Může se zdát, že když to neřeší, není problém. Ale co když daný soused například umře a jeho potomci s tím budou mít problém? No, pokud je ona cesta využívána už více než 20 let, můžete zkusit uplatnit mimořádné vydržení u soudu. V tomto případě by šlo o uplatňování práva na cestu, tedy vydržení věcného břemene. U soudu by pak bylo nutné dokázat, například pomocí svědků, že je cesta roky využívána a to bez zlých úmyslů.
Vydržení je kontroverzním tématem, vyvolává mnoho právních, etických a sociálních otázek. Mohlo by se zdát, že je tak trochu v rozporu s článkem 11 Listiny základních práv a svobod, ve kterém píše, „že vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu“ a že „vyvlastnění nebo nucené omezení vlastnického práva je možné ve veřejném zájmu, a to na základě zákona a za náhradu.“ V tomto kontextu je ono vydržení diskutabilní. Stačí, že někdo užívá váš majetek v dobré víře, že je jeho a po letech také může být jeho i fakticky. Aniž by si jej od vás koupil.
Ano, mohlo by se říci, že každý vlastník má znát hranice svého pozemku a pokud se o jejich průběhu nepřesvědčí a drží tak i pozemek cizí, nemůže být objektivně v dobré víře. Nicméně dle názoru Nejvyššího soudu ČR „je též třeba přihlédnout k postoji vlastníka takto držené části sousedního pozemku; pokud léta užívání části svého pozemku držitelem trpěl, je třeba vyjít z toho, že ani on nepředpokládal, že předmětem držby souseda je i část jeho pozemku.“ Přihlížet se má dle Nejvyššího soudu k tomu, že držení může vzniknout v důsledku omluvitelného omylu. Tedy, že někomu byl předán pozemek v hranicích, jak jej předchůdce sám užíval. Pokud tak došlo k držbě sousedního pozemku a vlastník sousedního pozemku nekoná, pak je držení oprávněné. Nejvyšší soud ČR se tak kloní k zásadě, že práva náležejí bdělým.
Zdroje:
