Článek
Mezi seniory se šíří nový trend. Stále více si chtějí dopřát, něco zažít, dohnat ty léta, kdy se museli kvůli rodině obětovat. Aktivní senioři navštěvují univerzity třetího věku, chodí za kulturou, cestují a někteří se i rozvádějí, aby potkali někoho, kdo jim vlije energii do žil.
Jak se říká, peníze si do hrobu nevezmeš, tak kdy jindy, než teď si ještě něco užít. Změna životního stylu seniorů má dopad i na jejich potomky. Ti se musí smířit s tím, že pojem „hlídací babička“ je už přežitek. Někteří musí zapomenout i na to, že by po svých rodičích něco podědili.
Přitom z průzkumů vyplývá, že většina lidí očekává, že nějaký majetek přece jen po svých předcích zdědí. Se zlepšením své finanční situace prostřednictvím dědictví počítá 6 z 10 potenciálních dědiců. Doufají, že alespoň po smrti se s nimi staří podělí o to, o co se odmítají dělit za života. Aby taky ne, když přesuny majetku mezi generacemi mají u nás tak dlouhou tradici. Jen necelá čtvrtina mladých lidí počítá s tím, že nezdědí nic. Zbytek respondentů ve věkové kategorii 18 až 26 si ohledně dědictví nejsou jistí.
Transfer majetku dědictvím se bere jako něco naprosto přirozeného. Potencionální dědici, kteří počítají s přilepšením po smrti příbuzných, občas narazí. Během dědického řízení se mohou setkat s následky filosofie „utrať co můžeš“.
Lidé, kteří sami těžili z mezigeneračního transferu majetku, se mohou najednou rozhodnout, že oni zvolí jinou cestu a svým potomkům nic nenechají. Důvody mohou být různé. Může to být například důsledek zpřetrhání rodinných vazeb, či jen pouhá touha si na stará kolena něco dopřát. Přepadne je nutkání pořídit si ještě svoje poslední nové auto, vyjet za exotikou nebo splnit si nějaký jiný dávný sen.
Aby senior získal dostatečné finanční prostředky, může svou nemovitost prodat, vystěhovat se z ní a pak si užít klidné stáří v nájmu nebo v domu s pečovatelskou službou. Další, ne tak rozšířenou variantou, je možnost prodat nemovitost a přitom v ní nadále bydlet. Senior prodá svou nemovitost specializované společnosti nebo investorovi, který zaplatí dohodnutou částku. Ta bývá obvykle nižší než tržní hodnota, protože zahrnuje právo doživotního užívání. Ono právo užívání se obvykle zapisuje do katastru nemovitostí formou věcného břemene. To zaručuje prodávajícímu bydlet v nemovitosti do konce svého života, bez ohledu na změnu vlastníka.
Finanční vyrovnání záleží na dohodě. Může být vyplacena jednorázová částka, nebo se domluví pravidelné měsíční platby. Výše měsíčních plateb se odvíjí jednak od hodnoty nemovitosti, jednak od věku a zdravotního stavu prodávajícího. Jediné, co pak senior musí platit, jsou provozní náklady, jako je elektřina, voda, plyn a běžná údržba. Pokud se kupující s prodávajícím domluví a zapíší to do smluvní dohody, větší opravy nebo investice do nemovitosti jdou za novým majitelem.
Systém věcného břemene je známý zejména z Francie pod pojmem viager. „V tomto případě hned na začátku svůj byt nebo dům prodáte investorovi, ale současně máte formou věcného břemene zajištěno, že ve své původní nemovitosti můžete bydlet až do odchodu do sociálních služeb nebo úmrtí. Pak teprve ji může používat investor,“ uvádí Martin Lux ze Sociologického ústavu Akademie věd ČR v Praze.
Investor bývá soukromá osoba, která jednorázově zaplatí prodávajícímu podstatnou část hodnoty nemovitosti a zároveň se zaváže, že mu bude vyplácet doživotně měsíční rentu, jejíž výše vychází z pravděpodobnosti dožití. Pokud prodejce zemře velmi brzy, znamená to pro investora výhodu, neboť i velmi drahou nemovitost získá za nízkou cenu. Na druhou stranu se ale také může stát, že bývalý majitel bude žít naopak velmi dlouho. Dlouhým pobíráním renty se může nemovitost investorovi prodražit. Podle francouzských zákonů, v případě, že by investor přestal vyplácet původnímu majiteli rentu, dohoda přestává platit a vlastnictví nemovitosti se vrací původnímu majiteli, který navíc nemusí žádné už vyplacené peníze investorovi vracet. Vzdáleně mi to připomíná legendární film Na samotě u lesa.
Podle výzkumu, který se zabýval pohledem české veřejnosti na francouzský systém využívající věcného břemene, by projevila zájem desetina oslovených. Respondenti vyjadřovali obavy z případných nátlaků investora na jejich vystěhování. Vyplynuly také etické výhrady k situaci, kdy si investor zjišťuje věk a zdravotní stav původního majitele, což je u nás často vnímáno jako obchod se smrtí.
Služba, která umožňuje prodat nemovitost a nadále v ní pobývat, není žádnou novinkou. Kromě Francie lze podobnou službu využít také ve Velké Británii, v Německu nebo Rakousku. Jde o řešení, které umožní seniorům zajistit finanční prostředky na zlepšení kvality života, zdravotní péči nebo jiné výdaje, a přitom jim umožní zůstat v nemovitosti, ke které je váže citové pouto. Může to být vhodný způsob řešení pro ty, kteří nemají potomky nebo nemají v plánu nemovitost předat rodině.
Tímto tématem se v roce 2022 zabýval také spoluzakladatel portálu i60.cz Jan Raška. Pod jeho článkem se rozvířila diskuze seniorů, kteří neskrývali své pochybnosti. „Diskutující jsou zajedno. Za mě… to pohodlné řešení nemusí být to nejsprávnější… ona má každá mince rub i líc. Každý by měl mít možnost o svém majetku rozhodovat sám. Nevidím v tom žádnou výhodu. Budoucí majitel dá původnímu majiteli za barák prachy. A ten původní majitel by si za ně měl koupit malý pohodlný bezbariérový byt. Tam, kde si to sám vybere. Protože doma sice je doma, ale v tom dnešním prázdném obrovském studeném baráku, kde člověk nikoho celý den nepotká, kde vše volá po opravách, se přece dnes bydlí úplně jinak, než když byl člověk mladý, plný sil a žil tam s dětmi a partnerem. Nevím, vždycky je možnost volby. A ne být závislý, trpěný a navíc už mi tam nic nepatří. Peníze jsou dobré, ale nejsou všechno. A prodat domov a být tam dál, není přirozené,“ napsala paní Eva Kopecká.
Podobný názor měla i paní Hana Řezáčková: „Být bez dědiců, mít velký dům, prodat ho a koupit malý byt, to chápu - budu mít méně starostí a nějakou korunu do rezervy, byt bude můj, to je jakási jistota, s penězi se může stát cokoli … Být „břemenem“, byť ve svém prostředí, ale vědět, že realitní společnost netrpělivě čeká až zaklepu bačkorama, aby „můj“ dům prodala za víc peněz než mi dala, to by se mi tedy nelíbilo …“
Na kritické reakce diskutujících reagoval pan Raška: „Ano, ti, co mají rodinu, děti, vnoučata, to nechápou. Ale osobně znám starší paní, bydlí nedaleko, která tuto možnost využila. Vdova, bez dětí, která si za získané peníze domek nechala upravit tak, že má všude bezbariérový přístup, novou rozšířenou koupelnu, zateplení. Chce být ve svém domku a na své zahrádce, dokud bude soběstačná, třeba dalších deset let. Je spokojená…“
Výkup nemovitosti s dožitím je u nás ještě v plenkách, postoje se mění. Pro někoho může být tato služba řešením, jiný to může odsuzovat a někdo by to i zkusil, ale má obavy. Někdo by peníze využil na přilepšení svým dětem ještě za života, jiný by to použil naopak jako trest pro nezbedné potomky. Proč řešit vydědění, když se jeví jako výhodnější vše zkonzumovat a nezbedníkům nenechat nic? Zkrátka motivy mohou být různé.
Je dobré mít na mysli, že takové rozhodnutí není jen o jednom člověku, má přesah i na další členy rodiny. Když takto bude uvažovat více lidí, bude to mít i společenský dopad – zvýší to majetkovou nerovnost ve společnosti.
Zdroje:
