Článek
Současná seniorská generace žije aktivním stylem života. Mnozí jsou ještě ekonomicky aktivní, někteří studují, mají své zájmy, které nehodlají omezovat jen proto, že si jejich děti pořídily děti. Na toto téma se starší generace čile vyjadřuje například na webu i60.cz, který je určen především pro aktivní seniory. „Žena, i když je starší, není otrokyní svých dětí a vnoučat. Hlídat děti musí rodiče. Proto je měli, ne? Svoje děcka jsem vychovala k zodpovědnosti a samostatnosti. Rozhodně jim nebudu hlídat jejich malé nemocné děti. Od toho je matka a otec,“ vyjádřila názor jedna z diskutujících. A není jediná, kdo nehodlá přiběhnout k vnoučatům na zavolání a hlídat. „Možná mě většina lidí odsoudí, ale myslím si, že jsem se nadřela dost a svůj důchod, i když ne v plném zdraví, mám právo prožít po svém. Evropa by si měla vzít příklad z asijských národů. Ty pečují o staré rodiče, ne naopak,“ myslí si další seniorka.
Trend, kdy prarodiče necítí povinnosti vůči svým vnoučatům, potvrzuje také spoluzakladatel portálu i60.cz Jan Raška. „Samozřejmě, pro většinu vnoučata představují především velkou radost, ale zároveň se ukazuje, jak se styl života seniorů změnil. Mají své zájmy a plány, mnozí mají plné diáře stejně jako v době, kdy pracovali. Nesedí u televize a nemají čas pohlídat vnoučata, kdykoliv je o to mladí požádají. Mnozí to neberou jako povinnost a samozřejmost, ale jako radost, o které rozhodují sami.“
Životný styl seniorů se posunul, dokládají to výzkumy veřejného mínění. Z výzkumu, který mapoval, nakolik lidé vyššího věku pomáhají svým dospělým dětem, například jak často hlídají vnoučata a jak se podílejí na jejich výchově, vyplynulo, že v roce 1991 přes 72 procent českých seniorů souhlasilo s výrokem: „Rodiče musí pro své děti udělat všechno.“ O 17 let později, v roce 2008, si to myslelo už jen něco málo přes polovinu seniorů.
Onoho posunu v ochotě pomáhat s vnoučaty si všímají nejen sociologové ale samozřejmě i samotní rodiče. Někteří neskrývají své zklamání na sociálních sítích. „Jedni pohlídají, jen když nutně potřebujeme a na nezbytnou dobu. Druzí vůbec. Je to sobecké. Mě i ženu naši udávali po babičkách na víkendy i na celé prázdniny. Dnes vám prarodiče klidně řeknou, že nemají čas. A pak čekají, že se o ně budeme starat, až budou nemohoucí,“ povzdechl si jeden tatínek.
Generace současných rodičů to má poměrně náročné. Být v situaci, kdy se očekává, že si zajistíte bydlení, vyděláte dostatek, abyste zajistili rodinu a také se zajistili na stáří, není jednoduché. Do toho se staráte o děti a někteří také o své rodiče. V situaci, kdy děti onemocní, nebo jsou prázdniny, se mnozí rodiče dostávají do svízelné situace. A když potřebují pohlídat, zjistí, že prarodiče vyráží někam na dovolenou. Přitom na tu dovolenou by prarodiče nemohli, kdyby jejich děti nepřispívaly do průběžného důchodového systému svými odvody.
To, že se rodiče nemohou stran hlídání vnoučat spoléhat na prarodiče, potvrzuje výzkum socioložky Lucie Vidovičové, která se zabývá stárnutím společnosti. Zkoumala, co pro lidi znamená stát se babičkami a dědečky. „Pouze patnácti procentům prarodičů tato role zabere v běžném týdnu nejvíc času. Největší podíl prarodičů, dvacet šest procent, označuje za časově nejnáročnější svou roli vázanou na ekonomickou aktivitu a dvacet dva procent svou manželskou či partnerskou roli.“ A ještě jedno zajímavé zjištění: „nejméně se angažují dědové žijící bez partnerky. Muži ovdovělí nebo rozvedení v rolích dědů zcela selhávají, nějakou formu péče o vnoučata projevuje jen 29 procent z nich.“
A přitom čas strávený s vnoučaty prospívá nejen vnoučatům, ale i prarodičům. „Nedávné výzkumy naznačují, že starat se o vnoučata alespoň jednou týdně prospívá jak duševnímu, tak fyzickému zdraví prarodičů,“ tvrdí doktorka psychologie Marta Gonzalez Catalanová. „Hlídání dětí posiluje seniorům i mozek. Musejí totiž vykonávat další mentální aktivity, více používat paměť a rychle zvládat staronové úkony,“ dodává. Když péči o děti senioři zvládnou, dodá jim to také větší sebevědomí. Navíc to má i další bonus, pomoc s vnoučaty upevňuje rodinná pouta.
Čas strávený s vnoučaty nemusí být vnímán jako oběť. Jsou lidé, kteří jsou za tento čas rádi. Třeba herečka Veronika Žilková o sobě tvrdí, že je lepší babičkou, než byla mámou. Nyní s vnukem klidně vyrazí na ryby, někam pod širák, ačkoliv to nenávidí. Říká, že to je přesně to, co by měly babičky s vnoučaty zažívat. „Matky na to nemají čas. Pamatuji si, na kolik věcí jsem já neměla čas, a jsem vděčná tátovi a mámě, že si moje děti hodně brali. Táta je denně učil na flétnu, všechny děti k němu povinně chodily. Samozřejmě to nenáviděly, ale já jsem byla šťastná, že mám kroužek zadarmo,“ vzpomíná. „Babičkovství je jako pevný přístav, protože rodiče honí kariéru, honí čas a logicky i vlastní zábavu. Ve třiceti až padesáti letech se pořád hledají, kdežto my 60+ už jsme se našli, a proto si myslím, že právě svět babiček a dědečků je pro děti moc důležitý,“ dodává.
Stále více rodičů zažívá na vlastní kůži fakt, že hlídací prarodiče nejsou samozřejmostí, nemohou se na jejich pomoc spolehnout. Řada rodičů to může vnímat jako nespravedlnost. Mají ještě v živé paměti, že když byli dětmi, prázdniny u babičky nebývaly problém, kdežto současné babičky už pro vnoučata ve svém diáři nemívají místo. Zatímco současným babičkám bylo v rámci rodiny pomoženo, když potřebovaly, sami už pomáhat další generaci nechtějí. Solidarita v rámci rodin se tak nějak vytrácí.
Samozřejmě je na prarodičích, aby se svobodně rozhodli, zda chtějí svým dětem s vnoučaty pomoci. Každý to cítí jinak. Se změnou životního stylu se posunul i hodnotový systém. Kéž by prarodiče mezi důležité hodnoty řadili i čas strávený s vnoučaty, prospělo by to všem.
Zdroj:
