Článek
Výchova potomka není snadná záležitost. Když dítko zlobí, můžeme od starších lidí slýchat, že je škoda každé rány, která padne vedle. Výchovné pohlavky mají u nás vybudovanou tradici. I ve Fimfáru Jana Wericha se bere fyzický trest jako něco prospěšného. V pohádce František Nebojsa, ve které František pomůže hostinskému, který za trest musel strašit a obsluhovat umrlé v hospodě se vypráví: „Franta mu dal právě ty tři facky, které mu chyběly do správné výchovy, a tím ho vysvobodil.“
Pohlavky se u nás vnímají jako něco, co k výchově patří. „Jsou děti, které ji nepotřebují a potřebovat nebudou. Jsou dokonce děti, v jejichž případě by takový krok byl zbytečným hříchem na jemné duši. Ale jsou i tací grázlíci, kterým by, myslím, včasný zásah tohoto typu byl lékem nejvhodnějším,“ říká psycholožka Naďa Verecká, která si facky rozdělila do několika kategorií - facka z bezmoci, facka ctižádostivá, facka dobře mířená, facka stěžovaná a facka sadistická.
Myslím, že málokterý rodič chce dítěti ublížit. Většinou, když někomu ujedou nervy a nějakou tu facku dá, pak toho lituje. Vnímám to u maminek, které tu a tam potkávám a které se občas pobaví, jak je dítko vytočilo a pak litovaly své reakce. Rodiče se většinou snaží kontrolovat a nevystavovat své děti náročným životním situací. Vždyť kolik rodičů setrvává i v nefunkčním vztahu, jen aby uchránili své děti od rozvodu.
Jenže ono nejde děti úplně od všeho ochránit. To, že je dítě svědkem rodinné nepohody pro něj může být i užitečné. Hněv i pláč. „To všechno děti posiluje, protože v dospělosti je nečeká žádná pohádka, ale normální život. A ten s sebou přináší chaos, stres, nezvládání, hádky rodičů, špatné známky. Indiáni své děti školili tak, že nejprve museli chytit králíčka, potom větší zvíře. Vždycky je to o tom, že splníte nějaký stupeň – zvládnete první třídu – a jdete do dalšího levelu. Jak rodiče, tak děti. Je to něco, co k životu patří,“ uvedla v jednom ze svých rozhovorů zkušená matka Veronika Žilková.
Snaha děti vychovat a zároveň je chránit může jít někdy proti sobě. Mnozí se snaží držet své negativní emoce na uzdě, jen aby dětem neublížili. Když jsem před pár lety pracovala s jedné soukromé školce, měli jsme tam jednoho tříletého chlapečka s ADHD. Nebyl zlý, ale byl velmi impulzivní, nezřídka jeho chování zraňovalo jeho okolí. Porucha pozornosti s hyperaktivitou se vyznačuje špatným soustředěním, zapomnětlivostí, neuváženým jednáním, či vykřikováním. Takové děti se hůře přizpůsobují kolektivu a snadno je něco vyvede z míry. Pak mají tendenci přehnaně reagovat.
Když si chlapečka ze školky vyzvedávala jeho maminka, měl stavy, kdy nebyl dobře naladěn. Nechtělo se mu přerušit hru a jít domů. Svůj hněv dával najevo po svém. Mamince nadával, jak jí nesnáší. Ta se snažila zachovat klid. Bylo znát, jak je jí ta situace nepříjemná, ale snaží se udržet emoce pod kontrolou. Věděla, že když chlapečkovi oplatí stejnou mincí, roztočí se spirála emocí, ze které bude složité vystoupit. Nejspíš mu i nechtěla dávat negativní příklad. Její chování jsem chápala, i když někdo by se asi divil, proč mu hned nevlepí facku. Bylo mi jí líto.
To jsem ještě netušila, co mě bude čekat následující roky. Mé dceři v první třídě základní školy diagnostikovali ADHD, následně Aspergerův syndrom. Tato porucha patří mezi poruchy autistického spektra a vyznačuje se potížemi v komunikaci a sociálním chování, které jsou v rozporu s dobrým intelektem. Než jsme se dopátrali diagnózy, trvalo to nějakou dobu. Dříve jsem impulzivní chování dcery přisuzovala genům. Dědeček byl cholerik, který měl problém s empatií. Kolikrát jsem si od okolí vyslechla, že její nevhodné chování je možná způsobeno tím, že jsme na ni moc mírní, že by jí prospělo pár facek.
Prošli jsme si náročným obdobím, kdy jsme běhali po vyšetřeních, ve výchově jsme to zkoušeli po dobrém i po zlém. Když jsme si u psychiatričky povzdechli, jak bývá dcera slovně agresivní, vyslechli jsme si, že její impulzivita je prostě něco, co k její diagnóze patří. Je to běh na dlouhou trať a někdy je opravdu hodně náročné to psychicky ustát.
Občas když je toho na člověka už moc, je těžké se neustále ovládat. A když jednoho rána byla na nás dcera sprostá, kvůli tomu, jaké si měla vzít na sebe oblečení, bylo mi už do breku. Člověk se snaží, jak může a ona se chová takhle zle. Sedla jsem si ke stolu a rozbrečela jsem se. Což u mě není běžné. Mám tak nějak v sobě dáno, že by se měl člověk kontrolovat, že slzy jsou známkou slabosti.
V tom ke mně přišla pětiletá dcera, objala mě a dala mi svého plyšáka. Její straší sestra, která ještě před chvílí nadávala, jak špaček se uklidnila, svěsila hlavu a bylo znát, že je smutná. V ten okamžik jsem si uvědomila, že je dobré dětem ukazovat, jak jejich slova mohu někdy zranit, že je v pořádku, když vidí, že jsme smutní. Pláč zafungoval lépe, než nějaké vysvětlování. Dusná atmosféra se rázem vyklidnila. Není dobré mít neustále vše pod kontrolou. Občasné vypuštění negativních emocí může prospět všem.
Zdroje:
1) František Nebojsa
