Článek
Olga Havlová, první žena prezidenta Václava Havla, byla jeho parťákem do nepohody, jeho životní kotvou. „Nevím, čím bych byl a jak bych skončil, kdybych Tě neměl téměř celý život (nebo aspoň celý tvořivý život) vedle sebe jako svou sebekontrolu, oporu, vzpruhu a autocenzuru, své permanentní ‚uzemnění‘ a zároveň svůj ‚sytič‘ , jako jakési zrcadlo, které mi pomáhá ověřovat si sebe sama,“ napsal Havel v Dopisech Olze.
Olga Havlová s maželem Václavem Havlem
Své ženy si velmi vážil. Byla jeho první pozornou čtenářkou a kritičkou jeho esejistických i dramatických děl. Ve chvílích, kdy se začal Havel chovat pateticky, vracela jej zpět na zem. Povahově se sice lišili, pocházeli z rozdílného prostředí, sdíleli však podobné hodnoty. Havlovy disidentské aktivity u ní měly naprostou podporu. Stala se mu oporou a spolupracovnicí v těžkých letech Charty 77. S grácií ustála výslechy StB a četné domovní prohlídky.
Musela se vyrovnat i s jeho přelétavostí a zraňující upřímností. „Na Václavovi není nejstrašnější, že má ty svoje ženský, ale že mi o nich musí hned povědět. Tentýž den,“ svěřila se prý jednou kamarádce Olze Stankovičové. Byla zkrátka ženou, která byla jeho pevným bodem. Podpořila jej i v době, kdy se začalo hovořit o jeho prezidentské kandidatuře, ačkoliv s ní ze začátku nesouhlasila.
Václav Havel
Vlivem událostí v roce 1989 se z hubaté holky z Žižkova stala první dáma. Olga, rozená Šplíchalová, pocházela z dělnického prostředí a prožila drsné dětství. Otec rodinu opustil v jejích šesti letech a ona pak vyrůstala se svou matkou a dvěma sourozenci. Byla zvyklá na to, že je neustále potřeba každé ruky a nikdy není peněz nazbyt. Přesto si její maminka, která pracovala jako dělnice, každou neděli oblékla sváteční šaty a spolu s dětmi vyrážela do kin a divadel, aby alespoň na chvíli unikla od reality všedních dní.
Podmínky, ve kterých Olga vyrůstala byly tvrdé, což formovalo její nezdolnou a praktickou povahu. Musela rychle dospět. Když se její starší sestře narodilo v rychlém sledu pět dětí a její muž ji opustil, nabídla sestře pomocnou ruku. Tehdy se v Olze vypěstoval smysl pro odpovědnost. Jistě by z ní byla dobrá máma, jenže později se ukázalo, že nemůže mít děti.
Hrála s kartami, které jí byly rozdány. Věděla, že se rodině hodí každá koruna, a tak šla po měšťance do učení v žižkovské pobočce Baťových závodů. Tam se stalo něco, co ji poznamenalo po zbytek života. Jednoho dne se zasekl lis a ona se jej pokoušela opravit. Jenže lis se nečekaně rozběhl a usekl jí čtyři prsty na levé ruce. V pouhých šestnácti letech, kdy měla celý život před sebou skončila v invalidním důchodu. Svůj hendikep následně maskovala šátkem nebo rukavicemi.
Se svým zdravotním poškozením zvládala i náročné činnosti jako pletení svetru nebo psaní na stroji. Nechtěla strávit život pouhým koukáním z okna. Vystřídala řadu různých zaměstnání, pracovala mimo jiné jako účetní, skladnice, či prodavačka.
V šedivém světě pro ni bylo jediným světlým bodem divadlo. Navštěvovala herecké kurzy profesorky Lydy Wegenerové a vystupovala v ochotnickém divadle. Hrávala ale většinou spíše okrajové role. Začala se pohybovat v pražském intelektuálním prostředí, ve kterém se dokázala rychle zorientovat. Díky divadlu se seznámila i s Václavem Havlem, kterého poprvé viděla v roce 1953 v kavárně Slávie, ve které se scházeli různí umělci. Sedmnáctiletý mladík z bohaté rodiny, který šel místo studií dělat chemického laboranta, tehdy dvacetiletou Olgu zprvu až tak neuchvátil. Byla navíc zadaná. Prožívala známost s hereckým partnerem Ladislavem Trojanem.
Olga s Václavem na sebe stále častěji naráželi, a tak se navzájem pozvolna začali oťukávat. Chodili spolu do divadel, na procházky a postupně mezi nimi vzniklo silné pouto. Havlovi se líbila její hubatost, to, že si na nic nehraje a nenechá si od nikoho poroučet. Byla jiná než dívky, které znal. Jeho nadšení však nesdíleli jeho rodiče.
Václavova matka Božena Havlová zpočátku na Olgu koukala spatra. Na výtvarnici, která studovala na Filosofické fakultě Univerzity Karlovy a která vkládala energii do výchovy a intelektuálního rozvoje svých dvou synů, neudělala Olga dobrý dojem. Působila stroze, zdvořilostnímu tlachání se vyhýbala a neměla potřebu se své budoucí tchýni podbízet a lichotit jí. Byl to zkrátka její styl. Navíc nebyla studijní typ. Svůj nedostatek vzdělání však vyrovnávala svým intelektem a sečtělostí.
Božena Havlová, matka Václava Havla
Žena úspěšného kapitalisty si přála pro svého prvorozeného syna lepší partii, než „holku ze Žižkova“. Dá se říci, že vztah k Olze byl vlastně Václavovou revoltou proti prostředí, ve kterém vyrůstal. Není divu, že si tyto dvě ženy k sobě jen těžko hledaly cestu.
Když se koncem padesátých let vrátil Havel z vojny, nastoupil jako kulisák v pražském Divadle ABC. Po pár měsících přestoupil do Divadla Na zábradlí, kam nastoupila také Olga na pozici biletářky. Během 60. let se Havel propracoval od kulisáka a osvětlovače po autora světoznámých her. V té době se Havel seznámil s energickým hercem Pavlem Landovským, se kterým si velmi rozuměl. Olga si však od něj držela odstup. „Kdykoli jsem se objevil Na Zábradlí, byly v jejích očích blesky. Bála se, abych Vaška někam neodtáhl. Považovala mě za vometáka, jakých je Praha plná, a až později se ukázalo, že nás spojuje nenávist k režimu,“ vzpomínal Landovský.
Pavel Landovský, 2011
I když jí byl Václav nevěrný, byla v té době šťastná. Šedesátá léta byla ve znamení naděje, dařilo se jim i finančně. Hra Zahradní slavnost se stala hitem. Havel se stal známým dramatikem, měl příjem ze zahraničí. Jeho měsíční apanáž byla dle Havlova životopisce Daniela Kaisera ve výši sedmi až desetinásobku průměrného platu. Za vysoký životní standard vděčil Havel spisovateli Pavlu Kohoutovi, který mu poradil, jak obejít likvidační devizovou vyhlášku, podle které se značná část západních příjmů musela odvést státu.
Bylo to poprvé, co Olga nemusela řešit peníze. Zbývalo už jen to poslední, stvrdit jejich vztah svatbou. A tak se na její popud v roce 1964 vzali. Šlo o skromný obřad na žižkovské radnici. Olga obřady nesnášela, šlo tedy jen o formální akt. Večer šli jako obvykle pracovat do divadla.
To, že se vzali, se Havlovi rodiče dozvěděli až posléze. Václavova matka byla postavena před hotovou věc. Musela vzít na vědomí, že se Olga stala součástí její rodiny a začít ji respektovat. Olga se přestěhovala do bytu Havlovy rodiny na Rašínově nábřeží, leč společné soužití bylo problematické.
Vysoký příjem umožnil novomanželům koupi venkovské chalupy v podkrkonošském Hrádečku. Během normalizace si z chalupy udělali své stálé bydlení. Zároveň se toto místo stalo jedním z azylů pro disidenty a členy undergroundu.
Po roce 1968, kdy se Havel ocitl na černé listině a jeho hry byly staženy z divadel, mu byla Olga velkou oporou. Díky finančnímu zajištění nemusela chodit do práce. Havlovi si tak mohli dovolit uchýlit se do izolace na Hrádečku.
Psychicky náročné období, kdy byli sledováni StB, snášela Olga lépe než Václav. Aspoň tak působila. Řešila praktické záležitosti, starala se o dům a zahradu, hlavu si čistila během dlouhých procházek se psem. Trpělivě snášela Václavovy melancholické nálady, večírky s uměleckými přáteli i jeho milostné avantýry. S některými jeho milenkami měla dokonce přátelský vztah. Například s Annou Kohoutovou, bývalou manželkou Pavla Kohouta. Staly se z nich přítelkyně v době, kdy byl Havel v roce 1979 uvězněn. Navzájem si prý předčítaly Václavovy dopisy z vězení.
Opět byla Olga svému muži oporou. Navštěvovala jej ve vězení, spravovala všechny jeho záležitosti a pokračovala i v některých disidentských aktivitách. Nezapomínala však sama na sebe. V době, kdy byl její muž ve vězení, začala chodit s hercem Janem Kašparem. Když pak Havla v roce 1983 propustili z vězení, Olga mu vše přiznala. Sdělila mu, že se nechce rozvádět a že také nechce, aby jejich život byl stejný jako doposud. To Havla velmi ranilo. Záhy však našel útěchu v náručí Jitky Vodňanské, se kterou ho seznámil její bývalý manžel, signatář Charty 77 Jan Vodňanský.
Jitka Vodňanská, 2017
Vznikl zvláštní čtyřúhelník, kdy Havlovi žili spolu a zároveň každý z nich se svým druhým partnerem. Olga brala Jitku trochu jinak než Annu. „Do odkapávače jsem dávala obráceně talíře. Olga je dávala jednou stranou, ale já je dávala tou druhou, velkej problém. Ale to nebyl boj o talíře, to byl boj o teritorium. Já ani nevím, jak je možný, že jsem to necejtila. Nedovedu si představit, že bych jela do domu svýho milýho, kde je jeho žena. Tak to mi přijde zvláštní, že mi to nepřišlo zvláštní. Jsem z rodiny, kde se to fakt nepěstovalo, moji rodiče si byli šedesát let věrní. Ale to je holt drama života,“ vzpomínala v roce 2013 Jitka Vodňanská, která v té době doufala, že bude mít Havla jednou sama pro sebe. „Ale Olga byla vždycky jeho součást, mateřská figura. A s tou se nerozvedete, tu neopouštíte, tak to je.“
Václav o rozvodu neuvažoval ani v době, kdy Jitka otěhotněla. Tehdy se Olga zachovala nekonvenčně, nabídla Jitce život v komuně. Avšak Václavovi se tento navrhovaný model zřejmě nepozdával. Napsal Jitce dopis, ve kterém jí vysvětlil, že by bylo lepší jít na potrat. A tak se i stalo. Havlova reakce Jitku zklamala. Rozhodla se podstoupit přerušení těhotenství, čehož pak v budoucnu litovala.
V době, kdy Jitka řešila své těhotenství, se Olga rozhodla ukončit svůj vztah s Janem Kašparem. Přesto i nadále zůstali přáteli. Když v roce 1988 po úrazu páteře Jan Kašpar ochrnul, pomohla mu sehnat invalidní vozík.
Potřebu pomáhat hendikepovaným pak naplno uplatnila po roce 1989, kdy byl její muž zvolen prezidentem Československé republiky. Musela se chopit reprezentativní funkce, přesto nepřestávala být sama sebou.
Zaměřila se především na charitu. Hned v roce 1990 založila nadaci Výbor dobré vůle. „Přáli bychom si, aby právo na důstojnou existenci měli i ti, kteří žijí s postižením, nebo duševní nemocí, lidé opuštění a staří, ti, kteří mají jinou barvu pleti nebo jiný způsob života, ti, kteří se ocitli v nouzi nebo je zastihla zákeřná nemoc,“ uvedla. V pomoci potřebným našla svou seberealizaci. Svými aktivitami si získala mimořádný respekt a popularitu, nezávislou na svém manželovi, a to i v zahraničí.
Bohužel v roce 1994 si od lékařů vyslechla zdrcující zprávu. Byla jí diagnostikována rakovina. I v této chvíli zůstala pragmatická. Když cítila, že se blíží její konec, uvedla své věci do pořádku a vše zbytečné vyhodila. Vánoční svátky strávila doma. Pozvala přátele a rozdávala dárky. O měsíc později, v sobotu 27. ledna 1996, vydechla naposledy. Poslední poctu jí přišly vzdát tisíce lidí. Neodradilo je ani mrazivé počasí. Na Hradě proběhlo rozloučení s první dámou, která si u nich získala respekt.
Zdroje:
KOSATÍK, Pavel. Devět žen z Hradu. Praha: Mladá fronta, 1999. ISBN 8020417766.
