Článek
Ačkoliv dnes Pavel Kohout slaví 98 let, stále naráží na otázky týkající se jeho komunistické minulosti. Spisovatel, dramatik a bývalý disident bývá v rozhovorech často stavěn do situací, kdy si sype kvůli mladickému omylu popel na hlavu. „Nic nehájím, vysvětluji. Můj otec, který mluvil sedmi jazyky, byl čtyři roky bez práce. Bylo to totální selhání kapitalismu a západních demokracií,“ vzpomíná na dobu hospodářské krize, kterou jeho rodina pocítila na vlastní kůži a která měla vliv na jeho pozdější směřování ke komunistickým idejím. Stejně tak nezapomněl na moment, kdy mu maminka sdělila, že nacisté zavraždili jejich blízkého rodinného přítele, kněze a básníka, který s vírou v osvobození a vítězství stalinistického Ruska schovával partyzány.
Tyto okolnosti vedly k tomu, že z něj vyrostl přesvědčený komunista, který po skončení druhé světové války vstoupil do strany. Jako mnoho jiných v té době naivně věřil, že ze Sovětského svazu přijde do země nový, sociálně spravedlivý řád. „Emocí nabití puberťáci jako já, co po sedmi letech vylezli z krvavého tunelu války do míru, který voněl šeříkem a naftou sovětských tanků, letěli houfně k jejich vojevůdci Stalinovi jako mouchy ke světlu.“ A tak začala hojně kritizovaná kapitola jeho života.
Už v roce 1945, kdy byl ještě studentem gymnázia, vyšly jeho verše v novinách. Po nedokončeném studiu Filozofické fakulty Univerzity Karlovy začínal jako elév redakce pro děti a mládež v Českém rozhlase. Právě zde zažil, dle svých slov, nedůležitější den svého života. Byl 5. květen 1945, místo natáčení hry Daidalos a Ikaros dostal od režiséra Dismana šroubovák, aby odšrouboval všechny orientační tabule. Po poledni se poté ozvalo volání rozhlasu, které zahájilo Pražské povstání. „Takže jsem tady ještě potom několik hodin byl, až do toho slavného zásahu torpédem německého letadla. Pak jsem ještě den byl jako spojka do Husova sboru, a potom jsem se dostal přes barikády domů. A o týden později, při německé důkladnosti, jsem dostal vyúčtování, že jsem natočil hru Daidalos a Ikaros a dostal jsem deset říšských marek. To ovšem přišlo až po osvobození,“ vzpomínal.
Po válce působil rok jako kulturní přidělenec v Moskvě a počátkem 50. let byl šéfredaktorem týdeníku Dikobraz. Během té doby se stal jedním z představitelů tzv. budovatelské poezie. „Nevím už přesně, který rok to byl, ale nějaký brněnský kritik se obul do jeho poezie, tak jsme ho jako mládežníci pozvali do Prahy na besedu a za Pavla Kohouta jsme tenkrát bojovali všemi zbraněmi. Fakt je, že to jeho černobílé vidění se nám tenkrát líbilo, vyhovovalo nám a věřili jsme tomu. A postupně jsme museli střízlivět, tak jako střízlivěl i on, ale nezavrhli jsme myšlenku socialismu jako takovou,“ vzpomínala na Kohouta herečka Jiřina Švorcová, která byla komunistické straně věrná až do své smrti.
Pavel Kohout se v rámci strany dobře etabloval. Od roku 1952 byl členem ÚV ČSM a členem ústředního výboru Svazu čs. spisovatelů. Patřil k tzv. kulturnímu kádru komunistické strany, což neslo svá pozitiva v podobě rychlého kariérního vzestupu.
Svou dobrou pozici neváhal využít i v rámci svého osobního života, kdy se měl potřebu mstít milenci své první ženy herečky Aleny Vránové. Ta se krátce po svatbě zamilovala během natáčení pohádky Pyšná princezna do svého kolegy Vladimíra Ráže a skandál byl na světě. Kohout na nevěru své ženy reagoval napsáním divadelní hry Dobrá píseň, která pojednávala o zradě ženy. Navíc prý napsal Rážovi výhružný dopis, ve kterém stálo: „Kdo je schopen rozvracet manželství, možná nakonec zradí i svou socialistickou vlast. Píši Ti proto, abych Ti řekl jménem svým i svých vrstevníků: Tvé dny končí, Vladimíre Ráži!“ Došlo to tak daleko, že jejich vztahové patálie řešily i komunistické stranické orgány. Vránová, která byla označena za rozvracečku režimu, což mělo dopad i na její kariéru, pak od svého žárlivého chotě odešla a provdala se za Ráže. „Z našeho rozchodu je už legenda. Aleně jsem se omluvil v knize To byl můj život?? A vždycky jsem ji obdivoval jako všestrannou herečku,“ uvedl Kohout v rozhovoru pro Reflex.
Vladimír Ráž
Ten samý rok, co proběhl rozvod, se Kohout podruhé oženil. Jeho další životní láskou se stala asistentka režie Anna Cornová, se kterou měl 3 děti. Jeho nejmladším potomkem je spisovatelka Tereza Boučková, která svého otce ve své první próze Indiánský běh vylíčila v nelichotivých barvách.
Po 8 letech se manželství z popudu Kohouta rozpadlo. Prý měl potřebu svobody bez obvyklých lží. Do třetice se Kohout oženil se scenáristkou a spisovatelkou Jelenou Mašínovou. To už v jeho životě došlo k názorovému obratu a byl reformním komunistou, který dozrál do chartisty.
V té době se přátelil s Václavem Havlem, který se zamiloval do jeho exmanželky Anny. „Pokud se našla žena, která měla vůbec šanci rozbít pevný svazek Olgy s Václavem, byla to bývalka jednoho z jeho největších přátel Pavla Kohouta a tenkrát k rozvodu téměř došlo. Nebylo to v tom, že měl milenku. Nevěrný byl už dříve a často cítil jakousi povinnost o tom Olgu informovat. Tentokrát to však bylo jiné. Havel se hluboce zamiloval do Anny Kohoutové,“ vylíčil jejich vztah Havlův dlouholetý spolupracovník Michael Žantovský v knize Havel.
Václav Havel
A jak se to stalo, že se z Kohouta a Havla stali dobří přátelé? Na počátku počátku 60. let se Svaz spisovatelů začal dělit na dva proudy, na dogmatický (konzervativní/prorežimní) a reformní (liberální). Jedním z představitelů reformního křídla byl právě Václav Havel. Počátkem roku 1968 byli Kohout a Havel zvoleni do nejvyšších funkcí ve spisovatelské společnosti. „Václav Havel byl zvolen prvním demokratickým předsedou Klubu nezávislých spisovatelů a já jsem byl zvolen předsedou komunistické organizace Svazu spisovatelů. A teď se vzal v zvláštní situaci, protože jsme velmi rychle pochopili, že musíme spolupracovat v zájmu obou těchto uskupení a našli jsme k sobě velmi racionální vztah se dá říci, který se třeba projevoval v tom, že v každé z těchto organizací neboli uskupení byli samozřejmě i extremisté, byli extremisté nekomunisté, kteří chtěli urychlit běh věcí až to bylo nebezpečné a byli extremisté u komunistů, kteří chtěli prostě ty věci zastavit a zabloknout okamžitě od začátku zatípnout a naše s Václavem Havlem úloha byla nějakým způsobem obě tato extrémní křídla dostat pod kontrolu, aby ty dva hlavní proudy spolu mohly spolupracovat, to nás, myslím, sblížilo nejvíc..,“ popsal Kohout jejich sblížení v rozhovoru s Martinem Veselovským.
Jejich vtah se prohloubil v momentě, kdy Havla zastihla rodinná ztráta. Bylo to těsně po roce 1968, když potkal Havla, který byl celý v černém. „A já jsem se ho ptal, proč je tak slavnostně oblečen? A on říkal, že jde z pohřbu maminky, a tak jsem v tu chvíli nevěděl, co mu mám říct jako útěchu, tak jsem říkal nechcete si se mnou tykat? A od té chvíle vlastně začalo naše skutečně velmi intimní přátelství.“ Začali se vzájemně navštěvovat, Kohout byl v nejužším kruhu jeho přátel. Považoval se za něco jako jeho nevlastního bratra. Stal se i jedním z hlavních iniciátorů a signatářů Charty 77.
Nastal zlomový rok 1979, Kohoutovi byl znemožněn návrat z ročního povoleného pobytu ve Vídni, kde spolupracoval s divadlem Burgtheater. A tak zůstal v Rakousku, kde mu bylo následující rok uděleno rakouské občanství. Jeho emigrace některé komunisty překvapila. Mezi nimi byla i Jiřina Švorcová, která se mnohým vryla do paměti svým vystoupením na shromáždění umělců v Národním divadle, kde četla text Anticharty. „Nechápala jsem Pavla Kohouta a jeho proměnu a zdrhnutí od praporu. On byl náš vlajkonoš – košile modrá a srdce rudé. Opravdu jsem to tak vnímala a nedovedla jsem jeho emigraci pochopit. Jednou jsem o něm mluvila s jeho přítelem, rozhlasovým režisérem. A on mi odpověděl: , Pavel je ten typ, který se musí vést na vlně, která zrovna stoupá, ale ještě v té pěně nahoře.´ Taky si myslím, že trošku strádal a dával to najevo i po listopadu 1989, že čekal větší aplaus, že se mu dostane vřelejšího přivítání. Jednou si stěžoval, že si ho někde Havel vůbec nevšiml, a cítil se dost nedoceněný,“ uvedla herečka v knize Jiřina Švorcová osobně.
Vztah mezi Kohoutem a Havlem se po listopadu 1989 skutečně změnil. V době revoluce, kdy Kohout pomáhal Havlovi na Hradě, mu budoucí prezident napsal: „Tvá dobře míněná spolupráce vyvolala i negativní reakce. Prosím, vrať všechny doklady, které sis nechal vystavit, a neposkytuj o svém pobytu na Hradě žádné informace tisku.“ Tehdy prý Kohout poznamenal, že ztratil kamaráda.
Podle Kohouta se tehdy potkalo víc věcí dohromady. Panovaly prý silné tlaky, aby se moci na Hradě neujali bývalí komunisté a Havel, se dostal do pozice, kdy se z rebela stal někdo, kdo se musí podřídit protokolu vrchností a ten jej už od některých lidí oddaloval. Sám Kohout se už za bývalého komunistu nepovažoval. „Ale nicméně došlo prostě k velmi napínavým napjatým situacím, které trvaly určitý čas, než jsme si oba, řekl bych, z jeho iniciativy opět uvědomili, že to je přeci úplná blbost a že nás to přece nesmí dál rozdělovat. Samozřejmě ten úzký až skoro rodinný vztah, kdy já jsem se směl považovat v podstatě jako nevlastní bratr, aniž bych tím chtěl snižovat roli Ivana, který byl ten vlastní bratr, tak k tomu už nikdy nedošlo, ale to taky nejde, už taky proto, že staří přátelé vládců mají takový nešťastný zvyk, že jim sdělují jako dříve, co je pálí, co je bolí a co myslí, že není dobré a vládci i sebelaskavější z toho jsou už potom občas unaveni, takže opravdu se opravdu nedivím, že pak jaksi spíš dával už přednost relaxaci než dalším diskusím,“ popsal pro Radiožurnál v roce 2011.
Kohout dle svých slov pochopil, že vysoká politika je dost často hazardní hra, kde se pravda občas rovná sebevraždě. „To je ostatně hlavní důvod, proč jsem svou činnost amatérského politika v disentu neprodloužil po roce 1989 v profesionální; bylo by se mi jistě stalo totéž, protože neznám nikoho, komu se to alespoň částečně nestalo.“
Kohout, který je označován za nejhranějšího českého dramatika v Česku i v zahraničí, autor knih Katyně nebo Hodina tance a lásky zůstal u svého psaní. K jeho polistopadové tvorbě patří například román Konec velkých prázdnin, podle kterého byl natočen úspěšný stejnojmenný televizní seriál. Zfilmována byla i jeho další díla. „Říkával jsem, že vstupuji do cizích, většinou smyšlených příběhů, abych nemusel myslet na vlastní. Teď už se svému vyhnout nemohu, dostihl mě a je to vlastně on, co mi sedí na krku. Zvláštní je, že mě napadají především mé chyby, úspěchy nějak vymizely. Jako si věřím, že jsem nikomu osobně neublížil občansky, cítím teď náklad křivd, které jsem způsobil v lásce a v osobním životě vůbec. Někdy lituji, že nemám útěchu zpovědnice, k jaké se utíkali mí katoličtí kamarádi. Ale neznaboh nejsem, to mi jen brzy po válce přišlo, že církve jsou podobné partajím, a navíc nemají viditelného předsedu,“ uvedl před třemi lety muž, jehož životní příběh stále budí emoce.
Zdroje:
GRACLÍK, Miroslav; VÁCLAV V. NEKVAPIL a ŠVORCOVÁ, Jiřina. Jiřina Švorcová osobně. 2010. ISBN 9788073884048.
