Článek
Jiřina Švorcová bývala političkou, členkou ÚV KSČ a několikrát po sobě taky předsedkyní Svazu českých dramatických umělců. Do strany vstoupila už v únoru 1946. Idejím komunistické strany zůstala věrná i po sametové revoluci. Mnozí, kteří se k ní před rokem 1989 hlásili, jí najednou nemohli přijít na jméno. Byla svými kolegy vypuzena z Divadla na Vinohradech, nějakou dobu televize odmítala vysílat také seriál Žena za pultem, ve kterém hrála hlavní roli. Když pak v roce 2002 televize Prima seriál odvysílala, stala se Žena za pultem jedním z nejsledovanějších pořadů v historii Primy vůbec.
Postava Anny Holubové přinesla Jiřině v dobách komunismu velkou popularitu. Tou dobou už měla za sebou několik filmových rolí, role Anny však u diváků zabodovala asi nejvíce. Poprvé si ve filmu zahrála Helenku Machovcovou v dramatu Temno, rok poté (1951) ztvárnila uvědomělou traktoristku Vlastu Tomešovou ve filmu Cesta ke štěstí. Roli jí tehdy nabídl přímo režisér Jiří Sequens, tou dobou byla v angažmá v Hradci Králové. Tehdy se jí do role traktoristky moc nechtělo. Nakonec se své role přeci jen zhostila a naučila se jezdit s traktorem. Zaškatulkovala se tak do určitého typu rolí na několik příštích let. „Nalíčená jsem musela být jako obrázek, napudrovaná, vlásky upravené přímo modelově, a to v každé situaci, i když jsem se například coby Vlasta právě vracela z pole. Ale že chodím celý film v hrozných montérkách, ve kterých jsem neforemná jako sud, toho si nevšil nikdo. Podle toho si mě taky zafixovali filmaři na celé roky – jako holku z vesnice s velkým zadkem, který patří akorát tak do kravína nebo na traktor. Až teprve Král Šumavy mě zase představil v jiném světle,“ uvedla herečka ve své knize.
Jiřina se tak díky natáčení naučila řídit traktor dříve, než auto. Zvládla to za tři lekce. Později se naučila jezdit také s autem. „V sedmapadesátém roce jsme totiž dělali hromadně řidičák v divadle. Závěrečné zkoušky jsme skládali v divadelním klubu, kde jsme měli pozvané instruktory a policisty, nosili jsme jim kafe a párky, aby byli shovívaví,“ vzpomínala Švorcová na své řidičské začátky.
Auto se sice naučila řídit, nicméně nějakou dobu trvalo, než si s manželem, akademickým malířem Vladimírem Šoltou, vůz pořídili. Ono získat vůz v té době nebylo tak jednoduché. Koupě nového vozu bývala tehdy otázkou trpělivosti, času a často i známostí. Kdo si chtěl zakoupit nový vůz, nechal se zapsat na pořadník a čekal, často i několik let, než mu jej státní podnik Mototechna prodá. Poptávka totiž mnohonásobně převyšovala nabídku automobilů. Alternativou byly prodejny Tuzex, kde bylo možné koupit západní vozy či lepší modely z Východu, ale pouze za bony z černého trhu.
Nabídka vozů v Mototechně byla zpočátku výhradně československé výroby. Od roku 1954 se na československý trh začalo dostávat více zahraničních automobilů. Ze socialistických zemí se na počátku 60. let dovážely Moskviče 407, Volhy M21, FSO Warszawa a dvoudobý tříválec Wartburg, který stál na pořadník od 25 800 Kčs. Z československé produkce byla v nabídce Škoda Octavia (28 500 Kčs na pořadník), Škoda Octavia Super (38 500 Kčs na volném trhu), Škoda Felicia, která byla oblíbená u prominentů a na volném trhu se dala sehnat za 42 000 Kčs, Škoda 1202 STW a teoreticky i Tatra 603. Pro tu si ale člověk musel sáhnout hlouběji do kapsy, neboť na volném trhu ji člověk nesehnal pod 98 000 Kčs.
Pořídit si auto nebylo levnou záležitostí. Aby byl člověk zapsán do pořadníku, musel nejprve složit 20 tisíc ve státní spořitelně. Což při průměrném platu kolem 1200 korun v roce 1956 byla velká částka. Zbytek ceny vozu se doplácel při odběru.
Na počátku 70. let byly uvedeny velké novinky, a to Škoda 110 R (Coupé), VAZ 2101 Žiguli (první Lada na základě Fiatu 124), Volha M24 a dnes už zapomenutý Renault 6 TL. Základ nabídky tvořily modernizované vozy Škoda 100/110 L, které se prodávaly za 55 500 Kčs. K nejoblíbenějším vozům tehdy patřil Trabant 601, který se prodával se 35 000 Kčs a italské Fiaty 500 a 850, které byly za 49 a 69 tisíc Kčs.
A jaké auto si pořídila Švorcová s manželem? Jako nositelka Řádu práce měla sice nárok koupit si každý druhý rok nové auto mimo pořadník, nicméně tak na rozdíl od jiných neučinila. „Jeden kolega, který měl Řád práce, auto každé dva roky výhodně prodal a měl nové, šikula,“ prozradila herečka. Když totiž v roce 1970 obdržela Řád práce, byla už s manželem v pořadníku. Auto, které si pak pořídili, vyrazilo jejím přátelům dech. „Vzali jsme si růžovou volhu. Všichni se nám smáli, že jsme projeli pudingem, ale když později barva zoxidovala, byla krásná. Tenkrát byly v Praze jen dvě takto barevné volhy – jednu jsme měli my a druhou Pavel Kohout,“ vzpomínala Jiřina.
Pavel Kohout
A tak Švorcová i básník, spisovatel a dramatik Pavel Kohout, jezdili v podobném autě. Bývalý nadšený komunista, který se později stal chartistou a přítelem Václava Havla měl nejspíše rovněž slabost pro vůz, kterému se říkalo „carevna“. Vůz vynikal svou robustní konstrukcí a na svou dobu poměrně komfortním interiérem.
Volhy se u nás užívaly hlavně jako podnikové vozy, taxíky nebo služební automobily někdejší Veřejné bezpečnosti. Nešlo rozhodně o levnou záležitost. V roce 1961 stála volha vybavená rozhlasovým přijímačem 55 000 Kčs, zatímco oblíbená Škoda Octavia vyšla na 28 500 Kčs.
Za volantem byste Švorcovou ale hledali marně. Jako členka ÚV KSČ využívala služební auto s řidičem, případně jezdila MHD. Jejich auto, kterému se říkalo tank ve fraku, řídil výhradně její manžel. „Když jsem si sedla za volant, řídil mě slovy i příkazy, to prostě nešlo, takže jsem se na řízení vykašlala,“ vzpomínala herečka. Po manželově smrti si pak v 80. letech koupila škodovku. Nakonec ale řízení vzdala, protože byla po letech za volantem strašně nervózní a nechtěla rozšířit řady nebezpečných řidičů.
Zdroje:
GRACLÍK, Miroslav; VÁCLAV V. NEKVAPIL a ŠVORCOVÁ, Jiřina. Jiřina Švorcová osobně. 2010. ISBN 9788073884048.
