Článek
Já jsem Velikonoce nikdy moc neslavila. Ale co máme děti, tak se o tyto svátky začínám trochu víc zajímat. Nikdy jsem horlivě nevyráběla kraslice a jen výjimečně mě přišel vyšupat koledník s pomlázkou. Jsem prostě holka, co vyrůstala ve městě. Tyto svátky jsem více jak náboženský svátek, vnímala spíše jako svátky alkoholu, který bývá odměnou pro dospělé koledníky.
Nikdy jsem nechápala, proč bych se na tyto svátky vlastně měla těšit. Ženy pečou beránky, zdobí kraslice, dělají se s výzdobou a to vše, aby se pak ochotně nechaly vyšupat pomlázkou a ještě koledníkovi poděkovaly vajíčkem, dobrůtkou nebo frťanem. Když jsem se kdysi pokoušela jednomu známému cizinci vysvětlit, jaké máme velikonoční tradice, že kluci jdou vlastně holkám nasekat na zadek vrbovým proutím, vypadal trochu zděšeně.
A ono je to vskutku trochu brutální zvyk. Korunu ještě tomu dává to, že někteří muži si ani ty své pomlázky nevyrábí. Tedy alespoň takový mám dojem po jedné velikonoční akci pro děti, kterou jsem nedávno navštívila.
V jednom obchodním domě probíhala akce Velikonoční cesta kolem světa. I já jsem se šla se svými holkami podívat, aby nasály trochu té velikonoční atmosféry. Byly zde nejrůznější úkoly pro děti. Vše se neslo v duchu seznamování se s velikonočními zvyky z jiných zemí. Třeba z Austrálie, Švédska, USA nebo Německa. Holky si vyzkoušely běh s vajíčkem, slalom s koštětem, kutálení vajíček nebo celkem vtipnou střelbu z obřího praku. No a nechyběly ani ty klasické české tradice jako zdobení vajíček a pletení pomlázky. U pomlázek jsme se zdržely nejdéle.
Dcery nervózně přešlapovaly, jedna se čím dál tím hlasitěji projevovala, že už se nudí. Lidí zde bylo hodně a pletení pomlázky nějaký čas zabere. Ale co bych přeci jen pro ty své dětičky neudělala. Ono jim taky neuškodí, když se naučí, že nemůžou mít vše hned, jak by si přály. I jiné děti měly dlouhou chvíli a i jiným rodičům to očividně nebylo příjemné. Když jsem se rozhlédla kolem sebe, zjistila jsem, že vidím obdobný scénář ve vztahu k pletení pomlázek. Role v rodinkách byly obdobně nastavené. Tatínci přešlapovaly z místa na místo a otráveně koukali kolem sebe. Maminky se vrhaly na pletení pomlázek, aby s rodinkou mohli co nejrychleji pokračovat v cestě za dalšími úkoly. Pán, který distribuoval proutí, se vždy ptal, na jak velký počet proutků si troufají. Jedna paní celkem vesele zvolala: „Mně je to jedno, já umím plést i z dvanácti ! Doma jsem to byla vždy já, kdo pletl bráchovi pomlázku.“ Do toho vedle mě jedna paní akorát dopletla svou poměrně velkou pomlázku, načež její muž očividně ožil a náležitě ženu pochválil: „Teda, ty jsi šikovná!“.Až sem se cítila trochu zahanbeně, že já pomlázku nikdy nepletla. Jinde je to zdá se běžné, že se toho jako všeho ostatního kolem svátků chopí žena.
Tak si říkám, jaké povinnosti vlastně zbydou na ty muže? Na ně zbývá asi to nejdůležitější. Náležitě zapít to zmrtvýchvstání Ježíše Krista a následně úspěšně zase najít cestu domů, ke své milující omlazené ženě, která si může oddychnout, že jsou za nimi další svátky a pomalu se může začít chystat na další.
