Článek
Psal se rok 1935, když na svět poprvé vykoukla malá Janička, dcera Jana a Zdeny Werichových. Stalo se tak po 8 letech jejich soužití. Veselá holčička s dolíčkem ve tváři byla v srdci Američanka. Taky aby ne, když zde strávila část svého bezstarostného dětství. Když během války žila s rodiči v Americe, prožívala krásné období. Werichovi si žili ve svém vlastním světě, který byl plný her a vtipů. S tátou trávila dlouhá odpoledne. Jezdili na výlety, na ryby, hodně si povídali. Na první pohled idylický vztah táty a dcery měl ale také své trhliny. Werich měl tak trochu posunutou představu o tom, co dítě vydrží. To co jemu přišlo vtipné, pro dceru bylo až tak hrozné, že i v dospělosti z toho mívala děsivé sny. Zdávalo se jí o bezhlavé želvě, která chodí po garáži a naráží do zdi. Děsivý výjev se opravdu stal a Werich jej s pobavením v rozhlasovém pořadu Táto vyprávěj, připomněl. Stalo se to jednoho dne na rybách, kdy se jim omylem na udici chytila želva. V panice vylezla z vody. Werich se vydal za ní, chtěl z ní vyndat svůj háček. Želvu nakonec zahnali do garáže, kde Werich želvě vytáhl hlavu z krunýře a uřízl ji, aby si z ní udělal želví polévku. Všude tryskala krev. Bezhlavá želva se pohybovala dál ode zdi ke zdi. Její máma křičela, že je Jan vrah.
Když bylo Janě 10 let, válka skončila. Werichovi se velmi stýskalo po jeho vlasti a tak se vrátili. Ačkoliv byl Werich ve svém živlu, jeho dcera si na Prahu zvykala těžce. Nejraději byla doma s rodiči. Musela se naučit česky a zvyknout si na českou mentalitu. Ve vzduchu byla cítit ustrašenost, na kterou nebyla zvyklá. Naučila se tajit, že má ráda Ameriku. Nerozuměla zdejším zvyklostem, kdy lidé něco jiného říkali veřejně a něco jiného v soukromí. Jako Werichova dcera se cítila pod tlakem, měla pocit, že se od ní neustále cosi očekává. Vnitřně se srovnávala také se závistí ostatních. Do prostředí skrytých kulturních aktivit neměla přístup, byla přeci dcerou režimního umělce. Možná by to vše snášela lépe, kdyby neměla pošramocené sebevědomí.
Ačkoliv to její rodiče s ní mysleli dobře, bezděčně si na ní vybíjeli své frustrace. Sice chtěli, aby se měla dobře a byla samostatná, ale nedali jí svobodu. Když se pokoušela vylétnout z hnízda a okusit reálný svět, nakonec ji přitáhli zpět. Nenechali ji jít vlastní cestou, byla tam jistá dávka manipulace.
Vystudovala DAMU, a ačkoliv jí její otec od této dráhy odrazoval, táhlo ji to k divadlu. Na prknech, která znamenají svět, měla možnost ukázat svůj komediální talent. Byla vtipná a okouzlující vyprávěčka. Po otci zdědila leccos z jeho šarmu i smysl pro humor. Co jí ale chybělo, byly ambice. Její kamarádka Jiřina Bohdalová na ni vzpomínala ve své knize - Měla jsem štěstí na lidi jako na někoho, kdo byl něčím mimořádný. Nebýt Jany, nepoznal by Bohdalovou Werich, který ji angažoval do svého divadla a pomohl jí tak v začátcích herecké kariéry. „Dnes, s velkým časovým odstupem, mi připadá, že Jana měla veškeré předpoklady velmi dobře se u divadla uplatnit v takřka jakékoli pozici, zejména jako režisérka nebo dramaturg, ale zrovna v herectví asi ne. Příliš o sobě pochybovala, málo si věřila.“ Podle Bohdalové byl v Janě někde hluboko skrytý určitý komplex z geniálního otce. Chtěla se hlavně zavděčit každému, koho milovala. Jako právě například svému otci, který byl nejdůležitějším mužem jejího života.
V roce 1966 prožívala Jana velkou lásku. Měla vážnou známost s doktorem Jiřím Kvapilem, budoucím otcem její jediné dcery Zdenky. Znali se již roky. Avšak až když jim bylo přes třicet, zamilovali se. Byl okouzlující. Nicméně Werichovi vadilo, že byl vyléčený alkoholik, měl 2 děti a za sebou již 2 rozvody. Jak bylo Werichovým zvykem, měl potřebu svou dceru chránit. Kvapil mu by sice sympatický, ale… Nad nápadníkem své dcery se ušklíbl a Janě řekl: „Je ti jasné, že když se rozvedl dvakrát, tak se s tebou rozvede potřetí?“ Nu, nemýlil se. Manželství jeho dcery opravdu po letech skončilo rozvodem. Nicméně jsou chvíle, kdy by rodič do jistých věcí neměl strkat nos a nechat svého potomka, aby si na některé věci přišel sám. Vědělo to i jeho „dvojče“, nejlepší přítel Jiří Voskovec, který mu v jednom dopise napsal: „V posledním dopise máš jakési nevyjádřené, nicméně naznačené výhrady oproti „zeťákovi“, ale to je až příliš klasická normálka. Smím-li ti radit, nedělej zbytečné vlny a dej tomu vůli a klid. Jsi příšerný otec a tyran, i když si to tak sám v hloubi nemyslíš. Ale užs to tý svý krásný, chytrý dceři za ta léta zavařil dost, tak se uklidni a v této ošemetné éře jejího života čistě drž hubu a nech si všecko pro sebe. …Se svou pravou a nespornou moudrostí a citem dej Janě i tomu jejímu hodnou chvíli pokoj. To mi slib. Slíbils? Dobře.“
Jan Werich a Jiří Voskovec při sté repríze hry Rub a líc
Mamince Jany se Kvapil líbil. Věřila, že si její dcera našla toho pravého. Svým způsobem si užívala jeho snahu zalíbit se. To se však Werichovi nelíbilo. A ačkoliv se Kvapil velmi snažil, přesto vždy bylo nějaké to „ale“. Jak později říkal, „tam jim nebyl nikdo dobrý“. Jejich svatba byla skromná, bez přítomnosti rodičů, květin a parády. Když se jim narodila dcera Zdenka, přezdívaná Fanča, Werich pookřál. Vnučka dala jeho životu nový smysl.
Vše se ale začalo pomalu postupně hroutit. Janin manžel začal pít. Fanče byly 3 roky, když manželství jejich rodičů bylo před krachem a do toho ještě měli Werichovi zdravotní problémy. Jana sháněla doktory a služby pro své rodiče, hledala opilého manžela, bylo toho na ni moc. V této mizérii obviňovala svého tátu, Jana Wericha, že jí odchodem z Ameriky zničil život. Manžel Jany, jenž se vrátil k alkoholu, musel čelit Werichově nevoli. V jeho očích selhal a dával mu to patřičně najevo. Werichovy zdravotní obtíže se stupňovaly, měl deprese z tvůrčí nečinnosti.
Když se rodiče zeptali Jany, zda by nechtěla pečovat o svého otce, souhlasila. S manželem a dcerou se přestěhovali do domu na Kampě, kde bydleli její rodiče. Tento šlechetný krok ale zabil poslední zbytky jejího manželství. Kvapil nevydržel Werichovy nenávistné poznámky. Našel si jinou ženu a k Werichově úlevě se odstěhoval. Pocitu prohry a selhání se už Jana nezbavila. Musela se starat o nemocné rodiče, byla bez práce, pod drobnohledem StB. Sužoval ji pocit, že kdyby byla v Americe, nedopadla by takto zle. Čím dál častěji se uchylovala k pití alkoholu. Své povinnosti si však svědomitě plnila.
Vztah Jany s otcem se s jejím pitím vyhrocoval. Werich si zaznamenal své selhání, kdy ji uhodil. Stalo se tak jednoho večera, kdy mu opilá Jana vyčítala svůj zkažený život. Udělala mu scénu. Měla dojem, že se proti ní rodiče spikli. „Do smrti si to budu vyčítat, protože jsem uhodil nemocného člověk. Ale stalo se, bohužel. Jsem nešťastný natolik, že bych uvítal, kdybych nějak skončil…Jana má pozítří narozeniny,“ poznamenal si sklíčený Werich.
Její záliba v pití jí dostala jednoho dne až na psychiatrii. Jana měla zápal plic a přehnala to s pitím: „25. 12. se napila většího množství alkoholu, ohrožovala rodiče a snad zdemolovala byt,“ stojí mimo jiné v lékařské zprávě. Jana pak šla do sebe. Když měl její táta 75. narozeniny, dala mu ten nejlepší dárek. Oznámila mu, že zahájí protialkoholní léčbu v Bohnicích. Po 14 dnech byla zpátky doma. Nebyla typickou alkoholičkou. Její útěky k flašce byly reakcí na nesnesitelné situace. Svých problémů si byla vědoma, chtěla v léčbě pokračovat. Jenže při preventivní gynekologické prohlídce se zjistilo, že má nádor.
Jany maminka umřela, pár měsíců po ní jí následoval také její tatínek. I v takto tíživé situaci se Jana chovala zodpovědně. Obstarala pohřby a do toho ještě řešila, komu svěří svou 14letou dceru. Pragmaticky se připravovala na to nejhorší.
Fanča svou maminku Janu viděla naposled v nemocnici. Ačkoliv měla třísla zničená od ozařování a chůze jí tím pádem dělala obtíže, dokázala vtipkovat a dodávat dceři odvahu. Zemřela ve věku 45 let, necelý rok po smrti svých rodičů. Jiří Voskovec zemřel na infarkt, 6 neděl po Janě.
Jan Werich byl geniálním umělcem. Jeho humor a moudrost formovala nejednu generaci. Svou dceru miloval, ale míval problémy se s ní dorozumět. Byl přehnaně ochranářský, nedokázal se od ní odpoutat. Žila v jeho stínu a věru, ten stín byl tak velký, že se jí z něj nedařilo vystoupit. Byla svázaná pocitem povinnosti vůči svým rodičům a své potřeby byla nucena často upozadit. Nedostala příležitost se plně osamostatnit, všichni věděli, že je Werichová. Svého tátu milovala a zároveň byli i chvíle, kdy jej nenáviděla. Komplikovaný láskyplný a zároveň zničující vztah s otcem se jí stal osudným.
Zdroje:
1) BRDEČKOVÁ, Tereza. O Janě a Zdenkách kolem Jana Wericha. 2. vydání. [Praha]: Limonádový Joe, 2022. ISBN 978-80-908444-1-4
2) BOHDALOVÁ, Jiřina a HORA-HOŘEJŠ, Petr. Měla jsem štěstí na lidi. Praha: Mountfield, 2006. ISBN 80-903837-0-X.
