Článek
Ahoj moji milý čtenáři, Karkulinky a Karkulínové. Po útrapách zádových a jiných jsem opět zde a se mnou jako vždy přišel, však to znáte. Dnes na téma nejen o vztahu a ohleduplnosti k jiným lidem, dnes též o tom, jak si vážíme - nevážíme cizích věcí.
Opět nabídnu lokaci. Mléčná dráha, planeta Země, světadíl Evropa, Česká republika, Smíchovské nádraží, 14,45 h., slunko, 15 °C. Přijela zbrusu ( nevím, ale určitě ji taky brousili, tak možná z brusu nedávno vyjela) nová, vlaková souprava „PIĎácká“ , směrem na Beroun. Nebyla jsem sama kdo konstatoval, že to tady voní novotou, lepším uspořádáním sedaček, čistotou, zkrátka úplně nová, vyvoněná, parádičková, vlaková souprava. Obrazovky udávající směr cesty ještě fugovaly, okna nebyla ještě „vyzdobena“ personalisovanou čáry - máry grafikou, bezva.
Pohodlně jsem se uvelebila u okna po směru jízdy a naproti mně proti směru jízdy, blíž k uličce…představte si…tak dál k jádru pudla, si sedla(budeme ji nazývat pracovně třeba šedou myškou bez nálepky) taková malá, no malá moc nebyla, když si to se mnou rozdala(bez karet), byla o půl hlavy vyšší, řekněme 178cm. Neslaná, nemastná, nenamalovaná, oblečení barev šedých, kávových a černých, šedé vlasy v lokýnkách, ačkoliv to bylo určitě zvířátko(spíš myš) mladší třiceti let, bez ocásku, bez hany, možná bez Hany. Popisuji, nesoudím, prostě mi tak připadala, jako někdo, kdo se ztratí v davu.
Jak je mým zvykem a to je nápověda č.2 k sestavení mého profilu, jsem si četla novou knihu bez brýlí z br,pr, dr-sného prostředí, vlak se rozjel včas(bravo, tleskám a metám kozelce), začínám se vpíjet do stránek a v tu ránu jsem na velitelství MI6, z čehož mně vrátí zpátky do reality šedá myška. Ve své zorném poli, civějíce stále do knihy, vidím zablácené, urousané „kdysi-fashion“ boty , které si tam madame myš položila, spíš si natáhla nožky na sedačku před sebou, bohužel na těch nožkách botky.
Začne mě polévat horko, zrak můj spočine na ní, jestli si dělá legraci, nebo jak? Má zavřené oči, pozpaměti si nasazuje sluchátka do uší s muzikou, která překvapivě neřve"vostosedum". Buší mi srdce v krku, permoníci buší v hlavě - jako fakt sis tam dala ty špinavý boty na tu úplně nejvíc novou sedačku?
Zpomaluji dech, rozhoduji se, že hodím mozek do stavu „nevnímám, všechno a všichni jsou mi ukradený, nezajímá mě to“. Nelze si nevšimnout, že to takhle má spousta z nás, abychom pak nedostali přinejmenším přes ústa. Avšak nedaří se mi to, ani se znovu začíst do rozjeté akce tajných služeb, stále mi tam v zorném poli svítí vykřičník, spíš ty boty.
Fajn, napočítám do padesáti a pak jí to vy-světlím, nebo vy-tmavý-i-m, no že jo?47,46,45..náhle si myš boty sundá ze sedačky. Uff, konflikt zažehnán, leč sedačka už nevoní, není čistá, spíš potřísněna lidskou d…bilností. Už se zase potápím do knihy a ta myš si je tam dá znova. Tak to si dělá "zadel"? Jednám, vidím, že má stále zavřené oči, tak nelením a poklepu jí na ty špinavé boty, jsem v bojovném postavení, spíž posezení a čekám. Myška mhouří oči , otevře dokořán, zpříma, spíš kose se na ni podívám a ve ztišeném módu jí ústy naznačím, že takhle teda ne a zdůrazním to vztyčeným ukazováčkem, kterým hýbu zprava doleva a zase zpátky. Načež výmluvně ukážu na její boty a na podlahu, aby pochopila, zač je toho Verushka. Její oči v sloup a vyplazený jazyk mým směrem asi mluví za všechno, ale ty boty sundala a až do Berouna sekala latinu(no spíš mě, podle toho, jak se tvářila).Mělo mě trknout, že to nebylo celé její představení.
Když vlak dorazil do cíle, začali jsme se všichni sbírat a já a moje grandioz chyba." No to si snad po sobě uklidíte slečno, to bláto na sedačce"! Mrkla na mně, na lidi, kteří už tu naši nonverbální situaci jistou chvíli pozorovali, zakončenou mým slovním rozhořčením. I jala se tu sedačku opucovat, lidé odcházeli. Už vystupujeme v konečné stanice a žádná myš!!! Jedule zmije a had to byl, tahle Nádhera využila mojí kolosální chyby, kdy jsem si nechránila záda a strčila do mně na posledním stupínku se slovy, že jsem bl.. kráv….., až jsem se rozplácla před nástupními dveřmi. Sbírám se, koleno naražené a už stojím vedle ní, držím ji za flígr, límec, jak chcete a zezadu jí šeptám do ucha"Zkus to ještě jednou"!, načež mě kopla do holeně a já ji poté kolenem do zadele. No chápejte, jsem mírná, ale takovou smutnou a srabskou levárnu, že mně strčí? Roky dřiny v tělocvičně ve mně zanechaly aspoň chladnou hlavu, tedy ve smyslu, že jsem jí jen nakopla a nic víc. Škobrtla, vybrala to, znovu zakopla a už se válí na peróóóně. Odněkuď vyběhl pracovník v oranžovým, čili pracovník ve službách drážních …"a přece se mi tu holky nebudete prát".O.k., jen pár slovy vylíčím, co je ta myš-had-svoloč zač panu oranžovému a že si to zasloužila, čímž se otočím a jdu pryč. Pokulhávám, na slečnu huláká pán v oranžovém a jí z roztržených kalhot na koleni teče červená. Takže full double full full, jak by řekl sportovní komentátor.
A přitom by stačilo se chovat v rámci slušnosti, ne blbosti a tenhle čláááán(jo, dnes byl delší), by ani nemusel být napsán. Jestli si myslíte, že se příště nepokusím někoho usměrnit, tak to vás zklamu. Snad to přežiju ve zdraví.
Děkuji, že se zkusíme chovat slušně. V.
