Článek
Jak čtivo, zase tu je jeden článek, no možná, že to bude člán, ještě netuším, jak to bude dlouhé n´est pas comprendes amigos, pranýřuji jiné cestující, tak je čas na můj pranýř. Určitě chceš zase lokaci.
7,33h. místního času, Země, Evropa, Česká republika, tentokráte bus zastávka a lehce líznutá místem D4, bus.
Zatáhlo se a začal padat sníh. Žmoulala jsem v ruce samé kovy, celkem několik desítek Káčé bez písmene -s-, ve dvackách, desetikačkách a pětikorunách, stojící v dlouhém kabátu a dlouhé sukni na zastávce autobusu a čekám, kdy se přiřítí dopravní prostředek nebo protistředek, vem to čert. A teď si představ, čtenáři…už si představuješ, doufám, že si chci vyměnit sluneční brýle za dioptrické (abych vás lépe viděla Karkulky a Karkulíni a mohla o vás psát). Operace vytáhnout dioptrické brýle zpod krku, kde byly zapasované za mikinu - poudro nemaje - se podařila, dokonce jsem to zvládla jednou rukou. Šikulkááá. Za zatáčkou se vyloupl autobus cca 100m od zastávky, na který jsem čekala.
Dokončovala jsem operaci „vyměň brýle“, už už jsem měla tentokrát sluneční brýle zapasované za mikčou a nepřišla šikulkaaa, ale hlupkaaa. Rukou mi proletěla malá křečka ( ne křeček,ale malá křeč, víme?) a všechny ty kovové mince mikinou projely jak telefonním automatem - starší už vědí- a rozsypaly se pode mnou.
„No skvělý, do ř.ti“, ulevila jsem si. Slyším posměšek, pohihňání od dalších ehm "čekávivších"-to je slovo, cestujících. Protože mě bolí v kříži, pomalu se ohýbám a bus se kvapem blíží. Stihnu to? a zrychlím ohyb, běda, běda, vystřelí mi bolest do zad, snažím se ukočírovat, lehko řekne, hůře udělá, když mám ke všemu problém s rovnováhou.
Inu, končím rozpláclá na zemi, spíš klečím na kolenou a „pasu koníčky“ jak batole. Bžunda, bublavě hýkám smíchy, sbírám mince. „Probůh, vona je snad vožralá“, povídá stojící pán opodál.Autobus přijíždí, zvedám se , nedaří se,ještě jednou, teď už jedno koleno převzalo vládu, zachraňuje situaci a klečím před autobusem jako rytíř, čekajíce na pasování. Výsledkem bylo pasování na ochmelku a už nastupuji do autobusu vítězně máchající rukou s penězi. Řidič kouká a zvažuje,zda jsem způsobilá přepravy. Nasazuji masku „já nic, já muzikant“, jasně a nahlas artikuluji cílovou stanici, čímž procházím testem způsobilosti. O pět minut později už si mě nikdo neprohlíží, vše zapomenuto…snad a jede se do pracovního procesu.
Pěkný den všem pracujícím, nepracujícím cestujícím a příští týden se všichni můžeme těšit na oooopravdu šťavnatou historku lechta(i)vou…a příště mě někdo zvedněte z té země, prosím:) Díky
