Článek
Jak vidno, stále je o čem psát, jak jste již uvykl čtenáři můj, začnu lokací.
6,36 h. místního času, Země, Evropa, Česká republika, dálnice D5, bus.
Je mlhavé ráno, 3 °C ještě nad nulou. Jedu pracovně do Prahy a vypadá to dobře, sem tam místo k sezení. Uvelebím se v sedačce a počnu se připravovati k dospánku. Konečně, ještě poslední zastávka a pak až za 50 min. bez zastávky. Zavírám oči a řidič dveře. Poněkud záhy se dostaví přistoupivší cestující a sedne si za mě. Něco se mi nezdá a pak to přijde. Cestující za mnou sedící mi vrazí ruku do krku a tahá mě za žaludek, no jasný, obrazně, ta cestující za mnou neuvěřitelně páchne po přepáleným oleji, jako by teď dosmažila kopec hranolků, co kopec, horu hranolků (aha, právě vykrádám pohádku, dobře?) v nějaké místní hranolkárně, s čímž můj nasnídaný žaludek nesouhlasí a chce si tou cestující promluvit osobně. No „sqělý“, pomyslím si , v čemž mu zabráním ucpáním svého nosu do šátku. Po několika dlouhých minutách se pokusím sundat šátek, bóže na nebesích, to je strašný, pomalu upadám do komatu, kam se hrabe rajský plyn, znovu dýchám do šátku a odsunu spánek na večer. Ale asi se to budu snažit pochopit, že nemají v práci sprchy.
Cestující přes uličku mě se zájmem pozoruje a usmívá se… Nicméně po další minutě mu začne tuhnout úsměv. To koukáš panáčku, no spíš - to čicháš panáčku, viď?
Exkluzivní ráno v autobusu, kde to vypadá na zájezd bandy lupičů s šátky přes obličeje, jednu velkou, mastnou hranolku - bez šátku ovšem a přiotrávení lidé smradem, kteří se „dotráví“ v zaměstnání, jo jo, jen někteří, pardon, někteří z nás svou práci milujeme, se ví, ne?
O několik desítek „smrdutých“, nebo „smrplných“ (chápeš, ne?) minut později v tramvaji je půlka osazenstva opět za lupiče z divokého západu. Silně to tu páchne močí, věru, luxusní začátek pracovního týdne.
Voňavý den všem a v „hromadě“ buďme ohleduplní.
