Článek
Dorazila jsem k mamce domů celá mokrá, i když jsem měla deštník.
„Hmm, čvachtá mi v botách“ řekla jsem a mamka odpověděla: „Vezmi si moje boty, jsou nové, nesedí mi. A víš co, klidně si je nech!“
Byly to černé kožené lodičky s páskem na platformě. Nevypadaly špatně. A než být nemocná, raději jsem se rozhodla jít do restaurace v máminých nových suchých botách.
Vyrazily jsme.
Botky pěkně pružily. Povídám „Hmm, super odpružené botky, asi zdravotní, že? Takové jsem ještě nikdy neměla. Díky!“ a usmála jsem se na ni.
V restauraci jsme si daly výborný oběd a užívaly si společné chvíle.
Když jsme byly na odchodu říká mi moje skoro 77-ti letá maminka (mě bylo v té době 47): „Ty jsi ale čuně, podívej se pod sebe, odpadlo z Tebe bláto a kolik!!!“ (začala jsem se červenat. Pro rodiče budete vždycky dítě, a budou s vámi i tak mluvit, ať je vám 20,30, 40 nebo 50).
Vytřeštila jsem na ní oči a divila jsem se, proč mi to říká. Podívala jsem se pod sebe a viděla na podlaze hromádky něčeho černého. „Raději rychle pryč z restaurace, zaplaceno už je, tak jdeme !“ šeptla jsem na ni.
Venku před restaurací jí říkám: „Mami, ale my jsme z domu nešly přes žádné bláto. Šly jsme po chodníku.“
Nedalo mi to a zvedla jsem pravou nohu ať vidím na podrážku. Ohh, moje holá pata. Vykulila jsem na mamku oči.
„Co to je?“
„Nové body od Deichmanna!“ říká mamka s překvapením a posléze se smíchem.
Podívala jsem se na druhou botu a viděla jsem to stejné, jen mi navíc začínaly z levé boty lézt prsty ven.
Podrážka byla z nějaké napěněné černé hmoty nevalné kvality.
„Hmm, tak bahno!“ povídám se smíchem.
„Teď to bude výzva, jestli domů dorazím s botama nebo bez.“ a už jsme se smály na celé kolo.
Cesta domů byla necelý kilometr.
Šly jsme šnečí chůzí, protože s každým krokem odpadával další kousek a další.
Boty přestaly pružit.
Už jsem cítila jen plácání nohou o chodník. Mezi prsty mi protékala studená špinavá voda, protože na chodníku byly pořád kaluže po dešti a bouřce. Zbytky bot vyluzovaly čvachtavé a nelichotivé zvuky. Chechtaly jsme se jako nepříčetné.
Dámičky pěkně oblečené a jedna z nich stojí každých pár metrů a modlí se, aby boty vydržely aspoň k popelnicím u mámina domu.
Než jsme dorazily k domu, už jsem měla prsty venku z obou bot, podrážka zmizela úplně a boty už visely jen na páscích kolem nártů a na nohách plandaly.
Připadala jsem si, že mám místo bot ploutve. Snažila jsem se při nejisté chůzi neupadnout a vypadat normálně, jelikož kolem nás chodili další lidé, kteří se na nás zvědavě dívali.
Před domem jsme potkaly souseda a ten se nás zeptal: „Co se stalo, že se tak smějete?“ Ukázala jsem prstem na moje nohy. Když to nadělení viděl, začal se smát na celé kolo taky. Asi jsem musela vypadat hrozně. Elegantní šaty a na nohou boty jak z popelnice.
Později jsme mu ve výtahu povykládaly celý příběh od začátku - o daru nedaru - bahně - a ke konci jsme se lámali v pase smíchy všichni tři.
Doma jsem mamce řekla: „Děkuji moc za nové boty, stály za to! Už se těším, co mi daruješ příště!“
Podívaly jsme se na sebe a zase jsme vybuchly smíchy. To víte, že mě napadlo boty sundat, ale dáma přece nechodí naboso.
Řeknu Vám, že takhle dlouho jsem se nikdy v životě nenasmála. A když na to vzpomínám, směju se i teď. Byl to fajn zážitek, na který určitě nikdy nezapomenu… až na ty studené špinavé nohy, které musely snést každou louži, žížalu jako za mého dětství, když jsme zkoušeli venku kde co.
Přeji i Vám ať se máte čemu smát. Smích je zdravý a pěkně nakažlivý.
Smějte se, brečte smíchy, co to jde, lámejte se smíchy v pase, když to stojí za to a máte s kým! Protože takových veselých chvil moc v životě není.
Za pár let se tomu zasmějete znovu a vzpomínky na pěkné chvíle s maminkou Vám nikdy nikdo nevezme.
Není nad to být v suchých botách darovaných od maminky ;-)
Konec příběhu.
Vaše Veverka dohopkala
