Článek
Chtěli bychom vědět, kdy zemřeme?
Smrt. Cíl, kam všichni směřujeme. Bez rozdílu. Ať toho cíle dosáhneme jako děti, mladí či ve stáří, všichni k němu dojdeme. Nemůžeme ho vynechat. Tato cílová stanice je obsažena ve vstupence do tohoto života.
Elixír mládí ještě nikdo nevymyslel, a pokud ano, přísně ho střeží před ostatními. Takže je to jasné. Čeká nás to jednou všechny.
Víme o tom, ale myslíme si, že máme ještě čas. Že je to daleko. Někdy. Jednou. Až zestárneme.
Mnozí v tom máme pravdu a mnozí se v tomto ohledu mýlíme. Čas smrti je pro každého jiný.
Chtěli byste vědět, kdy zemřete?
Představte si, že byste měli tu možnost se podívat na to, kdy to bude. Že byste měli příležitost zjistit, kdy se tak stane.
To je zajímavá otázka a šance.
Dokážu si představit, že kdybych znala datum své smrti, možná bych přehodnotila svůj dosavadní život. Možná bych přemýšlela, jestli opravdu žiju život, který se mi líbí, jestli si plním svoje cíle a představy, které jsem od života měla a jestli svůj život beru dostatečně vážně.
Hlavně ten čas. Čas běží. A pokud bychom věděli, že nám zbývá do konce našeho života třeba jen rok, nebo půl roku, možná bychom s ním lépe naložili. Lépe ho využili. Neodkládali důležité věci a důležité lidi.
Dokud člověk žije, může tvořit, milovat, naslouchat, objímat, být nápomocen, narovnat svoje vztahy, být oporou a přítelem.
Dokud má ještě čas.
Nevím, jestli bych to opravdu chtěla vědět. Možná ano, pokud bych dokázala nestresovat se tím a netrápit kvůli tomu, kdyby mi bylo dáno do vínku, že nezestárnu, že odejdu dřív než ve stáří. Hlavně bych chtěla umět využít zbývající čas naplno.
Protože my všichni si stále myslíme, že máme na všechno čas. A odkládáme ty důležité věci na potom. Až za rok, až dostuduju, až v létě, až v důchodu, až někdy.
Jenže protože neznáme ani dne ani hodiny, kdy si pro nás paní smrt přijde, mohlo by se nám hodit umět žít s neustálým vědomím toho, že to nastane. A my nevíme kdy.
V naší západní civilizaci se takové téma moc nenosí. My nechceme slyšet o tom, že to jednou přijde. Nejsme tak ani vychováváni, ani vedeni. Jsme vedeni ke konzumu, k užívání si času, k úspěchu, k dostatku, k zapomnění nepříjemných věcí.
Od východních civilizací bychom se mohli učit. Ti mají na zřeteli svoji smrtelnost, svůj konec. Někteří z nich se jako malí učí procházet rituálem smrti a zasvěcení smrtí. To potom dodává jejich životu větší důležitost a možná k němu přistupují zodpovědněji. Hravěji, smířlivěji, rozhodněji a s větší důvěrou v jeho smysl.
Zkusme tedy vzít v potaz, že ať už konec čeká za dalším rohem, nebo až hodně daleko před námi, že tam prostě je, pořád tam je. Kamkoliv se otočím, stále k němu směřuji. Mějme to často na paměti. Smiřme se s tím a pokorně to přijměme.
Plánujme tak, jako by smrt měla přijít za velmi dlouhou dobu.
Ale žijme tak, jako bychom měli jen tento jeden jediný den.
