Článek
Natáčkový den
Dnes v práci (ve škole) jsem se naklonila nad sešit jedné holčičky ve třídě, abych jí upozornila na chybu. Něco mě zatáhlo na zádech, tak jsem si na záda sáhla. Přes tenký svetr jsem ucítila něco kulatého a měkkého. Lekla jsem se, že mi tam spadly ponožky (i když je to nesmysl, kde by se tam vzaly ponožky, že?). Sáhnu tedy pod svetr a objevím natáčku. Natáčku???
Aha! Ráno jsem si natáčela vlasy a jedna natáčka mi při jejich sundávání musela skočit za svetřík. A protože je ta natáčka jakoby na suchý zip, přichytila se pod svetrem na tom místě, kam spadla.
Zůstala tam celou cestu z domu na vlak, potom celou cestu vlakem, posléze v tramvaji a skoro celou první vyučovací hodinu, než jsem ji objevila.
Občas člověk ve spěchu něco přehlédne a tím se může stát trapas.
Kdybych ten den šla na kontrolu k lékařce a ta by mi řekla, ať si vyhrnu vzadu svetřík, že si mě chce poslechnout, asi by se hodně podivila, kdyby mi na zem vypadla natáčka. Natáčku na zádech své pacientky by asi nečekala.
Jednou se mi stalo, že jsem si pod halenku, která má trošku větší a odchlipující výstřih nevzala tílko, které pod ni normálně nosím. Uvědomila jsem si to až v okamžiku, kdy mi kolegyně, která seděla naproti mně v kabinetu, řekla: „Máš hezkou podprsenku.“
Špatně se obléct, nebo si něco zapomenout vzít na sebe, to je noční můra, obzvlášť pro člověka, který v těch svých šatech musí být celý den v práci. Třeba na úřadě, nebo ve škole. Když pracujete ve fabrice, zachrání vás to, že se v práci převléknete do montérek.
Další trapas se mi ve škole stal, když mi jednou děti řekly: „Paní asistentko, máte roztrhnutou sukni.“ Kouknu a vidím, že moje dlouhá barevná sukně je ve švu roztrhnutá víc než dvacet centimetrů. Ach jo. Toho jsem si nevšimla, když jsem si ji ten den ráno oblékala.
Budu se muset více prohlížet, než vyjdu z domu na vlak. Děti jsou velmi všímavé, možná více než my, dospělí. Aspoň tedy, co se do oblečení týče.
Když si v dnešní době člověk vezme každou ponožku jinou, tak je to jakžtakž v pořádku. Může předstírat, že je to schválně. Prostě Dědoles. Firma, která propaguje a vyrábí ponožky tak, že na každé je jiný obrázek. Určitě jste to někdy na někom viděli, nebo sami máte doma. Tedy, pokud si člověk vezme ráno do práce každou ponožku jinou, může to být naoko v pořádku. A přitom ví, že ponožky v šuplíku mu došly. Dost jich je ve špinavém prádle a hodně jich je taky mokrých na sušáku. A protože není léto a člověk nemůže jít naboso bez ponožek, musí sáhnout do tašky, kde schraňuje jedno párové ponožky. To jsou ty, které čekají na toho druhého do páru (někdy i několik měsíců, až je Lichožrouti propustí ze svých spárů).
Každopádně pozor na to, co si na sebe berete, když jdete ven, třeba jen s košem. Co když zrovna potkáte před domem (u popelnic) životní lásku a ona o vás ani nezavadí pohledem, protože máte na sobě domácí gatě, vytahané ponožky, pokapané tričko a zapomenutou natáčku ve vlasech? Navíc, byla tma, tak kdo by vás zahlídnul, že? Jenže je lepší být připraven!
Já si takové faux pas mohu dovolit. Za prvé jsem zadaná. A za druhé mi říká můj muž, že mi to sluší ve všem. Pokud to tedy neříká proto, abych si to jen myslela. A kdyby šel kolem nějaký pan Úžasňák, tak by se při pohledu na mě vystrašil. Možná s tím můj muž počítá.
Co rozhodně ale nedělejte, nejezděte autem neoblečeni. Tedy dostatečně nedooblečeni. Co tím myslím.
Já občas vozím autem dceru na nádraží třeba jen tak v županu a v papučích. Což bych asi neměla dělat. Protože kdyby se něco dělo a já musela z auta vystoupit, asi bych se cítila trapně a navíc by mi mohla být zima.
Nejhorší situaci ale zažila jedna moje známá. Vyprávěla mi, co zažila, když ji její skoro dospělý syn požádal, aby ho zavezla na vlak, který mu měl za nedlouho jet. Spala na gauči, když ji budil a poprosil o odvoz. Byl už večer a venku tma. Na sobě měla jen podprsenku a kalhotky. A protože bylo léto a venku teplo, rozhodla se, že pojede jen takto. Nádraží bylo kousek a prakticky se měla do chvilky vrátit.
Nechtělo se jí oblíkat.
Co čert nechtěl, cestou na nádraží ji zastavili policajti. Běžná silniční kontrola. Stáhla okénko a podávala řidičák a občanku a modlila se, aby ji nevyzvali vystoupit z auta. Pánům policajtům bylo asi taky trapně, protože ji s úsměvem pustili. Ani nevím, zda ten vlak stihli.
Moje rada tedy zní. Pokud se vám stane, že ve spěchu na svém zevnějšku něco zanedbáte, něčeho si nevšimnete, netrapte se tím. Nedejte na sobě nic znát. Dělejte, že to tak mělo být. Co vy víte? Třeba se další rok návrháři dohodnou a zapomenutá natáčka na temeni hlavy bude módní hit.
Tygřice.
