Článek
Dokonalý muž
Vždycky si takového muže přála. Světlé vlasy, pronikavé oči, svůdný úsměv, dokonalá postava svalovce. Přitažlivý. Vizáží trochu jako Brad Pitt, charisma jako George Clooney a neodolatelný jako Jude Law.
Jen ty oči, jeho pohled, ten patřil jenom jí. Díval se pouze a výhradně na ni. Jen na ni. A viděl jen ji.
Hltal ji očima. Svlékal ji pohledem. Chtěl ji.
Může vůbec existovat dokonalé štěstí? Může. A ona ho má, ona ho zažívá.
Každý den ji po probuzení políbil na tvář a řekl: „Dobré ráno, miláčku.“
Vstával dříve, aby vyvenčil psa. Aby ona už nemusela. Když vstávala ona, on už v bytě nebyl, ale čekala ji na stole čerstvě uvařená káva. Tak jak ji měla ráda.
Odpoledne jí většinou kupoval květiny. Věděl, které miluje. A pokud nepřinesl květiny, tak alespoň nějakou malou drobnost. Kamínek, který našel u cesty, když na ni myslel, nebo její oblíbenou čokoládu. Zkrátka, aby věděla, že je s ním neustále, v jeho myšlenkách. Že celý den myslí jen a jen na ni.
Naslouchal jí.
To bylo příjemné. Když mu líčila trable z práce, buď jen tak poslouchal a přikyvoval, nebo dokončoval její věty, jakoby ani nebyli dva jedinci, ale jeden symbiotický organismus. Věděl přesně, jak se cítí a uměl ji utěšit těmi správnými slovy.
Byla přijata taková, jaká byla. Ať byla veselá, smutná nebo melancholická, on tady byl pro ni. Připraven se s ní smát nebo plakat. Přivinout ji do své nikdy nekončící náruče, ochoten čelit všem jejím steskům a být nápomocen. Vždycky.
Milovali se podle chuti. Vlastně hlavně podle její chuti. Nespěchal, nenaléhal. Byl ohleduplný a něžný. Vždy připraven ji obejmout a čekat na ni hodiny a dny.
Cítila se jako královna.
Je tohle štěstí? O tom byla přesvědčená. Prožívala ho každý den. Sen, o kterém sní každá žena a nemá ho, je nedostupné. Ona ho měla v takové porci, že se jí z toho občas zamotala hlava.
Někdy se štípala do tváří. Jestli se jí to jen nezdá.
A jindy se zalykala strachem, že to nemůže trvat věčně a všechno jednou skončí. Možná náhle, a když ne náhle, tak pozvolna a pomalu, tato blaženost, kterou prožívala denně, přejde ve všednost a nudu a ona si bude muset přiznat, že prohrála. Tak jako její kamarádky prohrály a promrhaly svůj čas a život po boku někoho, kdo jim nerozumí.
S ním to bylo zkrátka dokonalé.
V létě jezdili na kole a v zimě se procházeli zasněženým parkem. Stále ruku v ruce. Její malá ruka v jeho velké dlani. Nepustil ji. Za živý svět by nedopustil, aby nebyla jeho, aby se jí proboha něco stalo. Byl její ochrana, útočiště, čistá a tryskající láska. Byl její život.
Podporoval ji. Povzbuzoval ji a byl připravený jí ve všem pomoci. Napomáhat ji ve všech jejích nápadech. Ona zatím žádné neměla. Stačil jí on. Byli propojeni. A čas trávený s ním byl nasycen plností bytí. Stačilo jí to. Nechtěla víc. Nechala se vést.
Byla jako dítě, které mohlo spočinout v peřinách chlácholení a být ukolébáno jistotou. Nechtěla se dělit. Ani o něj, ani o svůj čas s nikým jiným. Chtěla jen jeho, chtěla jen, aby to neskončilo. Nikdy neskončilo.
***
Probudila se.
Peřina odkopaná, hruď zpocená. Celá byla zchvácená.
Vstala a šla se napít. Úplně jí vyschlo v krku.
Musela otevřít okno v kuchyni, i když venku bylo dost chladno. Rozevřela obě křídla dokořán a sedla si na parapet, aby se zhluboka nadechla čerstvého vzduchu. To jí udělalo dobře.
Co se jí to jen zdálo?
Pomalu se jí myšlenky začaly vracet s útržky snu, který ji vzbudil. A když se poskládal téměř celý, otřásla se. Hrůzou.
Možná i zimou.
Měla by to okno zavřít. Dřív než se on vzbudí a vynadá jí, že zase větrá. Že pouští teplo pánubohu do oken.
Nechtěla se s ním uprostřed noci pouštět do křížku. Na to bude dost času ráno. Pomalu a potichoučku okno zavřela a zatáhla opatrně záclonu.
Naštěstí si byla jistá, že ho tentokrát slabý hluk neprobudí. Vrátil se dost pozdě a táhlo z něj. Zastavila se, aby se ujistila, že se stále z boku postele ozývá jeho pravidelné chrápání.
Je to dobrý. Lehla si vedle něj a s úlevou usnula klidným, bezesným spánkem.
