Článek
Každý máme většinou, v místě bydliště, nějaké ty sousedy. Buď jsou to sousedi za plotem, nebo sousedi na jednom patře v paneláku, nebo obyvatelé stejného činžovního domu.
Já jsem jich ve svém životě zažila a potkala spousty.
Narodila jsem se do osady Nový Žďár u Aše a tam moji rodiče pěstovali dobré sousedské vztahy. Protože, když bydlíte pět kilometrů od města a do obchodu je daleko, jste rádi, že vám sousedka půjčí vajíčko, nebo sůl, pokud vám tyto suroviny dojdou. Naši neměli auto a veškeré nákupy vozili buď autobusem v taškách, nebo když autobus zrovna nejel, tak pod dětským kočárkem, v úložném prostoru, pokud se rozhodli jít těch pět kilometrů pěšky. Na takové samotě je dobrý soused nutnost. Nejen kvůli surovinám, ale hlavně kvůli přátelské společnosti. Z té doby si nepamatuji žádné sousedské problémy, ale těžko říct, určitě se občas vyskytly.
Když jsme se později přestěhovali do Šternberka, bydleli jsme první tři roky v podnájmu u jedné paní, která obývala horní patro domu. Bydleli jsme ve dva plus kk, tak by se to dnes dalo nazvat. Mám na to hezké vzpomínky, protože jsme v našem malém bytě měli velkého psa. Nakonec jsme ho museli dát pryč. Asi pro jeho velikost. Nebo že by k tomu přispěl fakt, že jsem v té době vrzala na housle a Bojar u toho srdceryvně vyl? Možná.
Co bylo ale velmi zajímavé a občas akčně dobrodružné, byl fakt, že dole v přízemí bydleli romové. To by nevadilo. Byli fajn. Jen na dvoře toho domu stál ořešák a jedna třešeň a otec této romské rodiny tyto dva stromy chránil před naším nájezdem a nedal si namluvit, že bychom mohli aspoň někdy ochutnat jejich plody. Možná proto, že jich bylo početně víc než nás a chtěl zajistit svým dětem přísun ovoce. Kdykoliv jsme se snažili se sourozenci přiblížit k těmto stromům a uzmout si pro sebe aspoň jednu třešni v létě a na podzim jeden malý oříšek, honil nás po dvoře s lopatou a hrozil nám, že nás přetáhne. V té době jsem věřila tomu, že nás zabije a bála jsem se ho.
Po třech letech maminka dostala od města přidělený byt a opět jsme se stěhovali. Byt byl v činžovním domě, byl velký, jen měl jeden nedostatek. Koupelna byla v mezipatře. Dole v přízemí bydlela rodina s dětmi a jeden starý pán a nahoře v patře jsme bydleli my a další rodina. Kdysi dávno to byl prý jeden obrovský byt, který když rozpůlili na dva, jednomu z bytů udělali koupelnu v mezipatře. A v tom jsme bydleli my.
Mít koupelnu na chodbě znamená, že po vykoupání musíte v županu stoupat po schodech do svého bytu a občas se vám může stát, že potkáte, aniž byste chtěli, sousedy, kteří s vámi na tom patře bydlí. Často vás tak vidí v županech, v pyžamu, nebo ve spodním prádle.
Měli jsme takovou rodinnou vychytávku. Po umytí, jsme vždycky vystrčili hlavu ze dveří koupelny a větřili, jestli je čistý vzduch. A pokud bylo všude ticho, úprkem člověk vyběhl těch deset schodů a hned se schoval do bytu (který si nechal pro ty případy odemčený, aby mohl nikým nepozorován rychle zapadnout). Moje maminka ale sousedské vztahy vylepšila natrvalo, v dobrém smyslu. Jednou se jí nechtělo brát na sebe župan, ani pyžamo a rozhodla se, že přeběhne nahoru jen tak v kalhotkách. Nevím, jestli měla na sobě podprsenku, ale snad ano! No, a potkala souseda. Šel sám. Jak probíhala nahoru do bytu, a on zřejmě dolů proti ní, špitla jen: „pardon“. A on za ní rozradostněn zavolal: „mě to nevadí!“ I tak se dají pěstovat dobré sousedské vztahy.
Když jsem se ve dvaceti přistěhovala do bytu svého muže, získala jsem tím nové sousedy v trochu větším činžovním domě, než ze kterého jsem odešla. Víc bytů, víc sousedů. Víc situací, víc problémů a více srandy. Někdy.
V přízemí, kde jsme bydleli, obývali byt naproti cikáni. Tohle už jsem jednou zažila. Ale tentokrát mě nikdo nechtěl přetáhnout lopatou. Naopak, byli moc milí. Člověk mohl v chodbě nechat cokoliv a nikdy se mu tam nic neztratilo. Tato velká rodina hlídala celý dům. Tehdy jsme v bytě s manželem nebyli zvyklí zamykat a občas se nám stalo, že někdo z jejich rodiny, když něco potřeboval, prostě vzal za kliku a šel rovnou dál. To by mi zas tak nevadilo. Mně vadili jiné věci.
Štvalo mě, když některý z členů jejich příbuzenstva se k nim zastavil na kus řeči. Protože oba naše byty byly do ulice, kde pod okny byl městský chodník, ten návštěvník nešel dál, ale bavil se s nimi v okně z ulice. V létě jsme měli v horku otevřená okna a slyšeli jsme tedy celý rozhovor, který trval třeba dvě hodiny, klidně o půlnoci. Lopata by mi byla milejší, protože jsem kvůli nim nemohla spát.
Náš byt měl okna i do dvora a tam mě čekalo jiné úskalí mých sousedských vztahů. Ve vedlejším domě měli totiž malého pejska. Nevím, jestli s ním chodili na procházky, ale měli strašný zvyk ho večer, před spaním, zavřít na dvůr. Tam se měl asi vyvenčit. Jakmile ho ale na ten jejich dvorek zavřeli a odešli, pejsek začal vřískat. A právě v době, kdy už jsem chtěla jít spát, nebo když jsem sotva usnula. Rachot to byl neskutečný. Na nože mě brali. Oni ho tam takto nechali třeba hodinu, asi měli okna na druhou stranu. Můj muž mě prosil, ať to neřeším, ať nikam nechodím, ale já byla úplně na nervy. Vypravila jsem se tam (klidně v noční košili pod bundou) a zazvonila, rudá vzteky, a poprosila je, jestli by si psa mohli vzít už dovnitř, že chci spát. Většinou to udělali, ale další dny se scénář opakoval bezohledně znovu. Skočilo to tím, že jsem jim dávala sirky do zvonku, aby ten zvonek zvonil furt a utekla jsem za roh, aby mě nechytili. Holt, bylo mi dvacet a ještě jsem neuměla pěstovat ty správné sousedské vztahy.
V tomto činžovním domě se děli věci. Když jsme měli službu na chodbě a já umývala schody, pozorovala mě sousedka z nejvyššího patra. Asi se chtěla ujistit, že to dělám pořádně. Občas si něco pro sebe mumlala, ale nikdy jsem jí nerozuměla co. Manžel mi vysvětloval, že mě chce asi vyprovokovat k hádce. Protože dřív než jsem se nastěhovala, odstěhovala se z tohoto domu dlouholetá sousedka, se kterou se ona paní s chutí hádala. Nadávaly si prý i do krav. Jedna ze zdola nahoru a ta druhá z vrchu dolů.
V dalším činžovním domě (činžáky jsou nejlepší), ve kterém jsme bydleli, byl pravidelně rachot v bytě nad námi. Obýval ho starší manželský pár a pán na paní strašlivě křičel. Možná byla paní nedoslýchavá, nebo byl on prostě divný a protivný. Ale kdykoliv prošli kolem nás a stoupali do schodů, do jejich bytu, hezky pozdravili a oba se usmívali. Tak nevím. Úsměv na schodech a posléze nehorázný křik.
Je určitě praktické a výhodné být většinou s lidmi, kteří bydlí blízko vás, zadobře. Kdo by chtěl být se sousedy rozhádaný? Potkávat v blízkosti obydlí někoho, s kým se člověk nebaví, nebo dokonce nezdraví, je nepříjemné. I když, může se někdy stát. Vždycky člověk může narazit na blbce.
V našem dalším bydlení se nám, myslím, daří udržovat dobré vztahy kolem. Máme kocoura, kterého milují všichni sousedé na našem kopci a mohou si myslet, že je tak trochu i jejich. Máme krásného psa, který nám občas vyje na balkoně, ale budiž mu to odpuštěno pro jeho krásu. Zdravíme poctivě všechny sousedy (až na jednoho souseda, který mi není schopen odpovědět na pozdrav, tak toho já teda nezdravím!), dáváme se s nimi do přátelských rozhovorů a snažíme se do tohoto místa zapadnout.
Já už jsem starší a rozumnější, nad nějakým případným hlukem mávnu rukou a nasadím si do uší špunty a celkově, myslím, respektujeme náladu této části naší obce, moc nevyčníváme a nadáváme na stejné věci jako ti ostatní tady.
Máme ale jednu takovou libůstku a zvláštnost. Jednou za rok děláme drobný hluk. Ozývá se to z našeho balkonu a možná by to mohlo někomu vadit. Vždycky, když nám začíná letní dovolená, v předvečer dovolené, jdeme s mým mužem na balkon a jsme tak nadšení, že konečně budeme mít pár dní volna a voláme, vlastně vyřváváme z balkonu, posilnění vínem či pivem: „dovolenáááá“ a „volnóóó“. Hrozné, že? Nehoráznost.
Zavedl to vlastně můj muž. Jeden rok se mu tohle povedlo, když těch piv vypil víc. Seděl ve vlahém letním večeru a pořvával. A teď už z toho máme takovou sousedskou tradici. To aby sousedé nevyšli ze cviku. Zatím nám to prochází a nikdo na nás policajty ještě nevolal.
A když jsme v opravdu dobré náladě, místo „dovolená“ zazní věta: „Proletáři všech zemí, vyližte si zadek!“ To máme nejradši.
A jak to máte se sousedy vy?
Pěstujete také dobré vztahy?
Tygřice.
