Článek
Máte rádi přezdívky? A dáváte je lidem kolem? Kdysi dávno jsme to tak dělali s mým mužem. Některé lidi kolem sebe, naše známé a třeba kamarády jsme si hezky opřezdívkovali, tedy, měli jsme na ně vymyšlená jména, naše tajná jména. Většinou srandovní a taková, která bychom jim nemohli říct osobně, protože by se na nás urazili. Ale trefná. My to ale nemysleli vůbec špatně. Dělali jsme to třeba i na dovolené. Člověk někde pár dní nebo týden, v hotelu, kde se nachází zároveň s jinými lidmi, spolustolovníky restaurace a prostoru hotelu a potkává stejné lidi. Nás bavilo jim říkat pracovními názvy. Třeba pána, který nosil béžový plášť, jsme přezdívali Baloňák a paní, která měla velké oči, Okatá.
Když jsem byla malá, bydleli v našem činžovním domě v přízemí sousedi, které moje maminka nazývala strašnou přezdívkou. Myslím, že to tak nemyslela, tak doslova, ale přezdívka se holt ujala a už to nešlo změnit. Vždycky, když jsme o nich chtěli mluvit, nazvali jsme je jistým způsobem. Mamka tehdy v zápalu boje utrousila o sousedovi (otec rodiny), že je „pitomec“ a skončilo to tím, že jsme jim vyloženě léta říkali Pitomec, Pitomka a Pitomci, ti poslední byly jejich děti. Ale pozor! Toto hrozné oslovení jsme říkali s náležitou úctou. Tudíž to byl pan Pitomec, paní Pitomka a jejich děti – Pitomci. A když takovou přezdívku říkáte často, už vám ani nepřijde, že je to sprosté. Je to jako byste říkali pan Novák, paní Nováková a jejich ratolesti. Je to tak, je to děs a doufám, že to nikdy nezjistili. Dodnes nevím, jak se jmenovala tato rodina oficiálně.
Přezdívky jsou super věc. Jsou to zkratky a přesmyčky jmen nebo vymyšlené názvy, které sednou přesně na člověka a většinou všichni kolem vědí, o koho jde. Pokud to tedy není domácí pracovní a tajný název.
Jako náctiletá jsem jezdila s bráchou na vandry a každý člen party měl svoji přezdívku, na kterou byl náležitě hrdý. Až na mě. Mně se ta moje nelíbila. Vysloužila jsem si ji na jednom vandru, kam jsme jeli v době, kdy se předělával čas ze zimního na letní.
Celá parta jsme to netušili a nesledovali to, bylo nám to jedno. Spali jsme v lese, pod širákem a celý víkend jsme se společně toulali přírodou a nic neřešili. V den odjezdu jsme ale na nádraží zjistili, že vlak, kterým jsem měla jet já sama domů, protože ostatní mířili do jiného města, mi ujel. Jel v jiném čase. V tom novém, letním.
To bylo první ujetí vlaku. Za to jsem moc nemohla. Šli jsme všichni do nádražní hospody, přečkat tu dobu, než pojede další, mně i ostatním. Jenže já se tam s nima nějak zakecala nebo co a když jsem se potom se všemi rozloučila, všechny objala a vyšla na perón, zjistila jsem, že vlak opět ujel. To bylo podruhé. Mojí blbostí. Vrátila jsem se tedy za ostatníma do hospody zpět, a ti, když mě viděli, tak se řehtali a na rozloučenou, když už jsem potom odcházela v pořadí na třetí vlak, mi při zalomení palce řekli „Ahoj Popletko“. Ach jo. Do té doby jsem totiž přezdívku ještě neměla. Proč jsem prostě nemohla mít jméno „Indiánka“? Nebo „Nšoči“? Ale Popletka, no, asi mi nechtěli rovnou říkat „pitomče“, tak zvolili jemnější verzi. To mám za ty sousedy z dětství (ale v tom jsem nevinně).
Snad každý manželský nebo partnerský pár má nějaké svoje intimní oslovení, kterým se oslovují doma. Někteří si říkají miláčku, jiní zase čumáčku. Divili byste se, co všechno jsou v intimním šišlajícím a zamilovaném rozpoložení lidi schopni v oslovování zplodit.
Moje sestra se švagrem si kdysi říkali „Ťapko“. To byl náš pes v dětství, fenka Ťapka, tak možná to Romča vymyslela kvůli tomu. Ale Ťapko je fajn, je to milé, představuju si u toho malé psí ťapičky, tlapičky. Moje kamarádka Andrejka se s manželem oslovovala „Myško“. Taky dobrý, takový dobře šišlavý. Ale její brácha si se ženou říkali „Ňaňo“. Jako hezký, ale zkuste si to vyslovit. To nejde.
Sranda byla, když vás třeba na chatu nebo na společný velký vandr jelo dost lidí a některé páry měli stejné intimní přezdívky. Tak se mohlo stát, že jeli dvě Myšky, čtyři Ťapky a dva Broučci, plus ostatní. Ťapky to měli na té společné dovolené těžké. Když jeden z nich zavolal „Ťapko“, otočili se tři lidi.
Nejlepší jsou zkráceniny příjmení. Ty mám ráda. Takže pak vznikají přezdívky typu Maty, Hory, Vychoš, nebo Zatliš. Můj muž kdysi patřil do party, kde část kluků měli přezdívky ze zkrácenin svých příjmení, jeden přejal přezdívku od svýho dědy (děda ji měl v mládí) a další měl přezdívku vymyšlenou, podle svého účesu. Jejich parta tehdy skýtala lidi jako Duši, Rosi, Suki, Elvis a Saly. Hezké, že? Když byla Sofinka malá, chtěla je vždycky všechny po sobě vyjmenovávat, tak se jí to líbilo. Další jejich kámoš měl přezdívku zděděnou. Kdysi dávno jeho děda dostal přezdívku Kapsa a ta se pak dědila, až k vnukovi. Ale s jejich příjmením nesouvisela.
Zmínila jsem tu vandry a dobu, kdy se jezdilo do přírody a na folkový festivaly. Mezi vandráky byly super přezdívky. Miláno, Popel, Pazourek, Šešejko, Šeredka (to byla moc hezká holka, to jméno byl opak skutečnosti), Mamin, Cinda atd. No a já. Popletka. Každý podle svých zásluh nebo momentálního nápadu kamarádů. Ale to jeho nové jméno se s člověkem tak sžilo, že už mu neřekl nikdo jinak. I mimo vandry. Dokonce Popela snad prý oslovovala „Popel“ i jeho mamka doma. A když šel člověk zazvonit na kamarádku přezdívanou Bulka, aby šla ven a otevřela dveře její maminka, řekli jsme: „Dobrý den paní Bulková, může jít Bulka ven?“ Přitom se jmenovali Nejeschlebovi, ne Bulkovi.
Někdy lidi udělají přezdívku z příjmení tak, že řeknou jeho opak. Když se tedy někdo jmenuje příjmením Noha, přezdívají mu Ruka. Nebo člověk s příjmením Velký, může mít přezdívku Malý (pivo).
Ale některá příjmení jsou vyloženě složitá a nejde s nimi nic dělat. Když se vaše mistrová v práci jmenuje Šoustalová, a při představování vám podává ruku a vy to její příjmení nečekáte a neznáte, pochopíte, že jí kolegové nekřivdili, když řekli jedno určité slovo. Že „Šoustalka“ se tak zkrátka jmenuje.
Lásko, miláčku, drahý…mohou být oslovení párů, kteří jsou spolu chvíli, nebo jim to zůstalo z dob jejich zamilovanosti.
Zlato, puso, nebo micino…ti už jsou spolu déle.
Mamko, taťko…tak si někdy říkají dlouholetí rodiče.
A když si někdo říká Maruno a Jaryne…tak ti už jsou možná spolu tolik let, že už ani neví kolik.
Nejsrandovnější je, když na dovolené potkáte manželský pár a jejich oslovení vás odrovná. Muž je velký, urostlý a svalnatý, takový ten alfa-samec a jeho žena jemná a drobná. Když ona jeho osloví: „Pojď pusíku“, nevěříte svým uším. Na takového muže by se spíš hodilo „Igore!!!“(Hnízdo!), ale proti gustu…
Tak a dopsáno. Ještěže tak, spěchám totiž mému Medvídkovi ohřát večeři.
Pa, Tygřice!
