Článek
Mám kamarádku Sabinu. Je ze Slovenska, vlastně „zo Slovenska“. Vidíme se tak třikrát čtyřikrát do roka, většinou na celý víkend, protože spolu děláme dálkově školu, ale naše setkání bývají dost intenzivní. Cestou v autě do Orlických hor a zpět a při pobytu v malebném srubu s dalšími spolužáky.
Ještě dlouhé hodiny poté, co mě po prožitém víkendu vysadí u našeho domu, s ní v duchu mluvím po slovensky, nebo se o to pokouším. Konverzace v mé mysli jede naplno. Slyším její slova, její odpovědi a směju se společným vtípkům. Slovenský jazyk je tak krásný, tak měkký a lahodný uchu a tak sexy.
Napadlo vás někdy, že Slováci možná rozpad naší bývalé společné země berou nebo brali stejně tragicky jako my? Nevím jak dnes, ale třeba tehdy před lety? Když slyším mluvit Sabinu, kolik toho ví o nás Češích, zatím co její ruce drží volant a oči se upírají na cestu před sebou, jak se zajímá o naši zem, naši politiku, naše problémy, kolik zná českých umělců a herců a bere to jako normální, cítím se zahanbena. Kolik já znám slovenských herců, hrstku. Samozřejmě že vnímám jejich momentálně těžkou politickou situaci v zemi, nelze si nevšimnout, ale je to jen střípek toho, kolik toho ví a cítí ona o nás. Ona žije stále s námi, jakoby se nic nezměnilo, nebo spíše nezapomněla a je to pro ni přirozené. Víte, že na Slovensku mají v televizi stále česky dabované filmy? A slovenská televize vysílá pořád i vyloženě české filmy? Kolik slovenských filmů známe my, já.
Slovensko je krásná země a spolu s ní se od nás odtrhlo kus nás.
Pamatuji si jako dítě, že se v televizi vysílali československé zprávy, oba moderátoři byli vždy jeden Čech a jeden Slovák, že když začal po hlavních zprávách film a byl dabovaný ve slovenštině, občas jsme říkali: né, ach jó, teď se za to stydím, že když jsme ve škole stáli a poslouchali hymnu, mě bavila ta úderná, ta jejich. Češi možná nikdy moc nevěděli, kde je jejich domov, za to Slováci to věděli vždycky, pod Tatrami!! S nimi se od nás odstřihla ta údernost, spontánnost a živočišnost. Cítím ji, když jedu se Sabinou v autě cestou do srubu a říkáme si hlášky z českých! filmů. Najednou se cítím celistvá, s ní, takový ten normální Čechoslovák, který ví, že od Aše do Košic je to zhruba sedm set kilometrů a že jsme přeci jenom jedno tělo a duch, všichni v této kdysi celistvé zemi.
Teď už možná díky sociálním sítím naše děti rozumí více slovenštině než dříve, kdy po rozpadu společného státu jako by tento jazyk od nás odešel. Před lety jsem šla s rodinou na zahradní grilovačku mého spolužáka z gymplu, který si vzal Slovenku a můj tehdy malý syn mi pak doma řekl, že tetě Zuzce vůbec nerozuměl, že mluví nějakým cizím jazykem a já si uvědomila, že možná jenom nám dospělým se ten jazyk zdá úplně podobný našemu a že pokud naše děti odstřihneme od slovenštiny, nebudou jí rozumět. Ta doba je naštěstí už pryč a tento krásný jazyk je našim dětem srozumitelnější, našli si k němu cestu sami, přes internet.
Slováci mají temperament, Slováci jsou krásně impulzivní, jejich vyjadřování je pro mě kouzelné a vždy po Sabině potichu i nahlas opakuji jednotlivá slovíčka při našich rozhovorech a jsem velmi potěšena, když mi ona s podivem říká, že už si myslela, že zná snad všechna česká slova a přesto ji mohu překvapit slovíčkem „línat“.
U některých jejich slov mám pocit, že líp vystihují a vyjadřují danou věc nebo zvíře. Třeba slovo mačka. To slovo samo o sobě už mi mňouká mazlivě do ucha a tře se mi o nohy, než tvrdší naše slovo kočka. A nemáte pocit, že slovenské „Milujem ťa“ je vášnivější než české miluji tě?
Český jazyk miluju, je to moje mateřština, přesto cítím, že mluvit s mojí kamarádkou ve mně probouzí i jiné pohledy na věci a lidi a místa, řečeno jejím jazykem, vhodně doplňujícím ten můj. Tím vším chci říct, že jsem ráda, že je máme vedle sebe, Slováky, bratry naše. Jen za hranicí, kterou snad nikdo příliš nevnímá. A taky tím ti chci říct, děkuji. Děkuji, Sabi, že jsi moje sestra.
