Článek
V deset večer najednou zvonění telefonu. Byli jsme s mužem na chatě a pomalu usínali, zmoženi po celodenní práci kolem chaty. Byla sice sobota, ale čerstvý vzduch a práce nás na chatičce vždy zažene brzy na kutě.
„Haló mami?“
„No, Petře, táta je na tom v nemocnici špatně. Zítra tam budu volat na výsledky krve,“ trochu se jí pletl jazyk.
„Mami, díky, že mi to voláš. Zítra mi prosím dej vědět, jak to dopadlo.“
„Volám ti hlavně proto, že Pavel mi nebere telefon. Je možné, že si mě zablokoval? Co si o tom myslíš? A ta jeho…káča pitomá (následoval výčet hnusných nadávek). To všechno ona! Ona za to může!!“
„Mami, uklidni se. To není pravda. Ona za to rozhodně nemůže!“
Na to tchyně položila telefon.
Pavel to mému muži (svému bratrovi) nedávno volal. Jejich máma se s ním pohádala kvůli prkotině a pořád mu vypisovala a posílala škaredé vyčítavé smsky, kde hlavně pomlouvala svojí novou snachu. Něco jí na ní nesedělo. Co, to ví jen ona sama. Došlo to tak daleko, že si Pavel svoji matku na pár dní zablokoval na telefonu. Nechtěl poslouchat urážky na adresu svojí ženy. Navíc urážky, které neměly žádné rozumné opodstatnění.
Znovu zvoní telefon.
„Ano, mami?“
„Tak na čí jsi teda straně?“ tchyni se o trošku víc pletl jazyk. Zřejmě popíjela, jak to měla ve zvyku.
„Maminko, nejsem na ničí straně. Jste oba dospělí, tak si to dospěle vyřešte, a mě z toho prosím vynechejte. To zvládnete!“ radí trpělivě a laskavým tónem můj muž a já obdivuji jeho klid. Večerní hodina ještě více pokročila a jeho maminka nás zastihla už spící.
„Ale musíš být přece na něčí straně!“ zdůrazňuje mužova matka nařizovacím tónem.
„Maminko, nemusím. To, že si tě zablokoval, má možná nějaký důvod. To musíš vědět ty, jestli ano nebo ne. A já přece neztratím matku nebo bratra? Proč bych si měl vybírat? Mám vás rád oba,“ vysvětluje můj muž a já na něj do tmy koukám obdivně, i když ho nevidím, protože v chatě je tma a venku taky. Jsme tady na samotě.
Tchyně opět zavěsila. Asi si to vše musí rozmyslet. Zavěsila bez rozloučení. Nejsem naivní. Vím, že zavolá minimálně ještě dvakrát. Čekám, kdy v mém muži bouchnou saze a vyletí jako čert. Kupodivu se to zatím nestalo.
Celé ty roky, co jsme spolu, mě nenáviděla. Proč, to ví hlavně ona, mě už přešla touha to zjišťovat a hlavně mě přešla chuť se s ní sbližovat. Nešlo to. A teď po letech, kdy se bratr mého muže rozvedl a našel si jinou ženu, své chování opakuje na novou snachu. Jako přes kopírák.
Zřejmě se nepoučila.
Za dalších dvacet minut znovu telefonát.
„Ano, mami?“
„Co kdyby táta umřel? On se to (Pavel) nedozví! Když mě má zablokovanou a nemůžu mu zavolat!“, říká do telefonu už v značně podroušeném stavu.
(Proč ho pohřbívá? Můj tchán je sice momentálně v nemocnici, ale rozhodně neumírá!!). V tichu noci slyším totiž každé slovo, které mužova maminka v telefonu vysloví.
„Kdyby táta umřel, tak mi to snad zavoláš a já to bráchovi hned řeknu, mami. Ale on přece neumírá. Jen se mu teď trochu přitížilo.“
„Já už na to nemám!! Já se zabiju. Kdyby se mi něco stalo, neber si to osobně. Spolykám prášky!“, začíná opět manipulativně tchyně. Tohle za ty léta už známe. Teď je ale v nemocnici její manžel a místo, aby myslela na něj, zabývá se sebou, protože se s ní její druhý syn nebaví (i když k tomu má důvod). Vždycky myslela hlavně na sebe.
Další telefonát.
„Petře, já už na to nemám! Já to nedávám! To ta jeho….“ následují další peprné nadávky na adresu nové snachy.
„Ale, mami!“ vysvětluje můj muž svojí mamince. „Ta je v tom přece úplně nevinně!“
„Ale rodina je nejdůležitější!“ oponuje mu ona.
„Ano, to máš pravdu. Pro mě je moje rodina taky nejdůležitější,“ říká můj muž a její syn.
„Myslíš mě, že? To já jsem nejdůležitější ve tvém životě!“, odtuší tchyně.
„Ne, maminko. Myslím tím moji ženu a moji dceru.“
Telefon opět oněměl. Bez rozloučení. Snad už nás nechá spát. Je půlnoc a mám toho dost, ale nahlas neříkám nic. Obdivuji svého muže, že tohle všechno snese. Celé ty roky se ho snaží jeho matka manipulovat a až teď se dokázal tomu zcela vzepřít. S klidnou hlavou a nadhledem. Je starší a rozumnější.
Tchyně zavolala potom ještě jednou. Můj muž jí sdělil, že už chceme spát a popřál jí dobrou noc. To už jsem slyšela zpovzdálí. Usínala jsem a hřál mě pocit, že to můj muž zvládl…
