Článek
Výlet do Svaté Kateřiny
Je prodloužený víkend a my s mužem jedeme zase na naši chatičku. Chtěli jsme sice vyrazit už včera a mít jeden den navíc k dobru, ale i když byl včera čtvrtek a plánů bylo hodně, padli jsme odpoledne po práci do postele a jali se odpočívat až do rána. Práce na chatičce musí počkat. Ta neuteče.
Máme tu výhodu, že už máme veliké děti. Syn bydlí už z domu a daleko a dcera je sice náctiletá, ale téměř dospělá. Je buď ve škole, nebo na brigádě, nebo venku s kamarádkami. Doma se skoro nevyskytuje, a pokud ano, předstírá, že se učí, nebo spí. Takže většinou spí. Když je vzhůru, hledá něco k snědku a před otevřenou ledničkou prohlašuje, že tam nic není.
Takže děti vyrostly, a my můžeme naše zbývající síly věnovat něčemu jinému. Psovi, chatě a sobě. Nebo v jiném pořadí.
Hurá na chatu!
Honza spokojeně hlásí, že sehnal konečně hřebenáče na náš přístřešek. Střecha je krásně pokrytá bobrovkou a jen úplně nahoře je táhlá škvíra, kam patří ony půlkulaté pálené tašky, na vrchol střechy.
„Představ si, dává je za odvoz jedna paní na bazaru. Bydlí ve vesnici s takovým poetickým názvem Svatá Kateřina“, hlásí mi můj muž z kraje týdne.
„Je to jen pár kilometrů od naší chaty.“
Svatá Kateřina, hm, to je ale krásný název. Není to nějaké město v Itálii? Že bychom měli v naší republice i takové vesnice? Krása.
Ještě mi líčí, že mu paní do telefonu vyprávěla, jak se za komunistů víska nesměla jmenovat Svatá Kateřina, ale jen Kateřina. Ještě že už máme tuto politickou éru za sebou.
Tak tedy jedeme a cestou to vezmeme přes onu obec a vyzvedneme hřebenáče od hodné paní, které je líto je jen tak vyhodit, i když je to jen pár kusů a dá si tu práci, že je snese z půdy, nafotí a nabízí na internetu.
Jedeme a cestou si povídáme a těšíme se, jak nám zase na chatičce bude dobře. Na displeji v autě svítí Honzou navolená navigace. Chci po cestě o té vesnici něco přečíst nahlas. Mám to ráda. Často si zajímavé místo vyhledám na internetu a čtu si o jeho historii. Baví mě to.
Napíšu do vyhledávače Svatá Kateřina a ne a ne onu vesnici v ústeckém okrese najít. Pořád mi to nabízí ostrov Svatá Kateřina v Chorvatsku, nebo město v Itálii. Nechápu to.
„Zkus to zadat přímo do navigace, jakoby si tam chtěla dojet“, radí Honza. Zkouším to, ale stále mi to nabízí vesnici u Blanska, nebo rotundu Sv. Kateřiny u Moravské Třebové. My ale jedeme dál, až za Ústí nad Orlicí. Dokonce mi Honza prozradí i číslo popisné. Zadám i to číslo a navigace mi nabídne město v Německu. Divná věc.
„Paní ještě říkala“, pokračuje za volantem Honza „že když nabízeli jejich sousedi za odvoz klasické pálené tašky z celé střechy, nikdo to prý nechtěl“.
To my bychom zájem měli. Vloni jsme si takto dovezli bobrovku, tašku, která vypadá jako perníčky na perníkové chaloupce. Máme ji už nad přístřeškem a zbývaly nám jen ty hřebenáče, které nešly doposud sehnat, ale pro které si teď jedeme.
A jedeme pro ně do vesnice s nejhezčím názvem.
Navigace ukazuje dojezd za 15 minut. Za chvíli už budeme na místě.
Když je na displeji pouhých 450 metrů do cíle, všimnu si cedule, kolem které projíždíme. Ta cedule hlásá název obce a stojí na ní Svatý Jiří. To je divný. Kde je moje Svatá Kateřina? Bude to další vesnice v pořadí? A v tom mi to dojde.
Podívám se na svého muže, ten tu ceduli asi zahlídnul taky, protože se tváří provinile a křečovitě svírá volant. Jenže metry cesty rychle ubíhají a my už jsme v cíli. Projeli jsme kolem okna, ze kterého nám mává paní. Zřejmě nás čekala a my přijeli přesně, jak jsme v smsce slíbili.
„To snad není pravda!“, neudržím se a vykřiknu na svého muže v autě. Paní stojí na chodníku před domem, my vylézáme z auta a já se snažím krotit.
„Manžel z vašeho Svatého Jiří udělal Svatou Kateřinu!“, neodpustím si před paní. Ale paní jen nechápavě zvedne obočí a začne vysvětlovat: „Za komunistů se vesnice směla jmenovat jen Nový Jiří. Svatý bylo zakázané.
Hodná paní si musela pomyslet něco o buranech, když viděla můj nasupený obličej. Dusila jsem v sobě vztek a taky se v duchu bila do hlavy, za to, že jsem Honzovi zase naletěla. Tentokrát to nebylo kvůli jednomu z jeho nespočetných vtípků, pomocí kterých se nás doma vždy snaží napálit. Teď to bylo myšleno vážně.
Poděkovali jsme za hřebenáče a vyrazili na chatu. Cestou jsme mlčeli. Honza mlčel omluvně a tvářil se za volantem nezvykle mile a uculoval se. Já mlčela zuřivě. Hlavou mi šly naše občasné debaty, kdy jsem se snažila mu něco vyprávět a třeba zapomněla, že jsem mu tu historku už povídala a on mě tolikrát zpražil, když tvrdil, že jsem mu to už přece ŘÍKALA!!!
„Ty si to jako nepamatuješ, nebo co?“, tak zněla jeho obvyklá věta.
Vjíždíme do Srnovského údolí, kde stojí naše chatička a já s kroutící se hlavou občas pohlédnu na mého muže a nejde mi do hlavy, jak mohl ráno před naším domem navolit do navigace Svatý Jiří s číslem popisným a pár minut poté mi tvrdit, že se vesnice jmenuje Svatá Kateřina, že hledám na mobilu špatně a dělat tak ze mě blbce!
Pochopila bych, kdyby ze Svatého Jiří udělal třeba Svatou Jiřinu (a tím by dokázal, že na mě stále myslí), ale Kateřinu?
Omlouvá ho jen ten fakt, že máme kolem sebe samé Kateřiny. Katka je moje kamarádka, Katky jsou švagrové na obou stranách rodiny, v kabinetu ve škole mám kolegyni Katku a také moje učitelka ve třídě je Katka. Prostě překatkováno.
Večer přišel na pokec soused Míra. Přišel Honzovi říct, že ta bobrovka za odvoz, kterou mu slíbil od dcery na naši střechu chaty, letos asi nebude. Budou ji shazovat možná až příští rok.
„To nevadí“, říkám, když Míra odejde.
„Seženeme jinou. Pojedeme si pro ni do Svaté Kateřiny!“
