Článek
Máte psa? A je vycvičený?
My psa máme.
Jestli je vycvičený, toť otázka. Našim sousedům a známým, kteří se na nás dívají z dálky, když jdeme se psem kolem, se zdá, že je vycvičený perfektně.
Vážně se jim to jen zdá. Protože pokud zrovna zahlédnou z okna, třeba sousedi v okolí, jak se blížíme se psem k lesu, vypadá to, že nás na sto procent poslouchá a že patříme mezi ty páníčky, kteří to se psy umí.
Opak je pravdou. Zblízka by slyšeli počet povelů, kterými psa udržujeme u nohy. Naše vyhrožování, láteření a náš strašně naštvaný hlas, kterým mu spíláme, slibujeme peklo a hrozíme, že pokud nepřestane laskavě tahat, nepustíme ho z vodítka ani za nic, i když je les už jen pár kroků.
Tedy, já to tak dělám. Náš pes zkrátka tahá jak najatej, i když se už třetí rok jeho života snažíme s mužem o opak. Protože tahá, když jde volně na vodítku, snažím se ho udržet povelem „k noze“ těsně u nohy, kde tahat nesmí a je v podstatě sám proti sobě, protože kdyby netahal, dala bych mu více volnosti.
Chápu tedy, že pokud mě někdo pozoruje z blízkého činžovního domu u lesa, kde bydlíme, vypadáme jako zajímavá dvojice. Velmi přísná panička a naprosto dokonale poslušný pes, který je určitě všemi litován, jakouže to má strašnou opatrovnici, protože jde slyšet, jak u poslouchání kňučí. Zatímco pár metrů nahoře v lese, kde se s dalším asi desátým povelem snažím psa přimět stát nebo sedět na místě, abych mu odepnula vodítko a mohli bychom volně dýchat, já i on, se odehrává drama. Tam kdyby oko sousedovic dohlédlo, nechápalo by, cože to tam jde najednou za člověka se zběsilým psem, který už chce být puštěn a paničkou, která je brunátná vzteky.
Ještě že les je kousek!
Navíc ho častuji nesmyslnými povely a přezdívkami. Nejsrandovnější je, když psovi něco vysvětlujete. Jako když mu vysvětlujete, proč říkáte, to co říkáte, nebo děláte, to co děláte. Že kdyby nezlobil, byli byste vy hodnější, a tak dále.
Pes je chytré zvíře. Možná i vychytralé. Moc dobře ví, co po něm chcete. Pozná to už podle tónu vašeho hlasu. Otázka výchovy spočívá hlavně ve vaší vytrvalosti a důslednosti, v okamžiku když to na vás zkouší. Pes potřebuje hranice a vy vytrvalost v soustavné výchově. Je to stejné jako s dětmi.
Nezřídka výchovu kazí druhý páníček, potažmo rodič.
Jsou ovšem plemena, která se dost dobře vychovat nedají. Tedy, námi vychovat nedají.
Měli jste už někdy Australského ovčáka? Že ne? Pak vřele doporučuji. Jsou to nádherní psi! Ano, nádherní. Pokud preferujete jejich krásu, tak jako můj muž (možná mu jde dobře k pleti), není pro vás na světě vhodnějšího psa. Pokud ovšem chcete psa klidného, trpělivého nebo dokonce poslušného, pořiďte si jiného.
Možná je to celé tím, že jsme si našeho psíčka nevybírali z jeho vrhu podle povahy, ale podle vizáže. Můj muž chtěl zkrátka psa „hnědého“, a ten byl v tomto vrhu osmi štěňat jen jeden. A proto, když jsme si pro něj přijeli, zbyl tam na nás nádherný pejsek, ale s povahou „Tutínek“, jak prohlásila majitelka jeho štěněčí maminky.
Náš Tutínek zůstal tutínkem velmi dlouho. Miloval návštěvy, všechny lidi, kolem kterých jsme procházeli, všechny pejsky a fenky, všechny kočičky a kocourky. Kohokoliv, v kom by vzbudil zájem o hru, všechny na koho by mohl skočit, olízat mu nos, nebo ho lehce štípnout do tváře, kohokoliv, kdo se na něj jen pousmál a začal žvatlat, že je „kláásnej“.
Miloval celej svět.
Neměl rád hřeben, a to vůbec. Nešel a dodnes nejde učesat dobrovolně. Pouze na vodítku. Je to naše ovce beranovitá, chlupatá a plná dredů, kterou do salonu nikdo nedostane ani heverem a která se dobrovolně nepodrobí žádnému kartáči, i kdyby stál dva a půl tisíce, protože ji to prostě bolí.
Navíc, jak šel čas a náš pes si začal uvědomovat svoji psí mužnou sílu, změnila se jeho preference z lásky ke komukoliv na lásku k fenám a nenávist k psům. Asi konkurence.
Tolikrát už jsem sama sobě i jemu slibovala, že mu přestanu říkat Magore a Debžo, když mě naštve (což činí třikrát denně), protože za chvíli bude na tyto přezdívky a nadávky slyšet víc než na svoje jméno Haruki.
Museli byste ho mít doma!
Samozřejmě, že je to miláček. Miláček celé rodiny.
I naše dcera se s ním tajně mazlí, když to nevidíme, i když by to nikdy nepřiznala.
Od té doby, co ho máme, šišláme s mužem nejen na něj, ale někdy i na sebe.
Říkáme slova jako Broučku, Milánku, Pusinko, Medvídku, Brundibáre, Mazlíku, Vlku, Hlídači, a všechny patří našemu psovi. Tyto hezká slova říkáme, když se s ním mazlíme, nebo se s ním vítáme, či loučíme.
Horší jsou slova, která používáme, když nás rozzlobí, naštve, je neposlušný nebo zlý.
„To nemyslíš vážně?“
„Neblbni!“
„Nech toho!“
„Přestaň!“
„Jseš normální?“
„Okamžitě sem pojď!“
To jsou povely, u kterých by zkušený kynolog chtěl spáchat sebevraždu. My to samozřejmě víme, ale prostě nám to uletí z pusy vždycky, když se něco děje. Nejdřív tohle a potom ten správný povel.
Když je vše v pořádku, častujeme našeho psa libými větami a slovy, u kterých se tetelí.
„Pojď za mnou miláčku!“ (takhle láká můj muž do postele psa, ne mne)
„Ty krasavče!“
„Haruki je nejlepší!“
„Dej mi pusinku!“
„Proč nechceš papat?“
„Milánku, ty jsi unavený?“
Nedivím se naší dceři, že občas žárlí. Tvrdí, že jsme na psa milejší než na ni.
To je samozřejmě nesmysl.
Můj muž a jeho hrdý páneček naučil našeho psa některým vybraným kouskům, se kterými se můžeme chlubit příchozím návštěvám. Za pamlsek náš Haruki ze sedu lehne a dělá, že je střelený a mrtvý, když mu řekneme povel „Beng“. Nebo za pamlsek umí zavřít packou dveře od balkonu. Sice je nedovře úplně, ale skoro. Hlavně že je to skvělé, roztomilé a kolem pozorující návštěvy tleskají a obdivují jeho páníčka, co všechno se psem dokázal.
Poté nám na procházce drze zdrhne. Jen tak. A nechce přijít. Nejprve voláme „Ke mně“, zuříme, běsníme, čekáme, a když dojde, podle psích příruček a mého muže, ho nemůžeme ani zbít. Magora! (To nadávám na psa)
Za aport by udělal cokoliv, dokonce by někdy, tedy většinou i poslechl.
Snad až příště budeme vybírat psa podle povahy, náročnosti péče o srst a taky naší schopnosti vydržet správnou drezůru, půjdeme zavčasu do nějakého kurzu Jak vycvičit psa a nezešílet, nebo se nerozvést.
P.S: Nudíte se? Pořiďte si mývala, nebo australáka!
P.P.S: Po přečtení tohoto fejetonu manželovi se u nás strhla vášnivá debata. Vylíčila jsem ho prý v hrozném světle (našeho psa). Ok. Přiznávám, že umí ještě sedni, lehni, zůstaň, vydrží to dvě vteřiny, a když povel vykonává, tak u toho kňučí. Poté si sám pes povel zruší. Ještě umí povel „oběhni“, to je v praxi strašně důležité! Pardon!
