Článek
Ženská sportovní gymnastika se na programu her objevila teprve podruhé. V Berlíně 1936 naše závodnice skončily hned za domácím výběrem a získaly stříbrné medaile, jenže o objektivitě tehdejších rozhodčích, stranících Němcům, lze úspěšně polemizovat. Do poválečného Londýna v létě 1948 nebyl německý olympijský tým z pochopitelných důvodů pozván, což zároveň ženskému družstvu Československa otevíralo větší šance na zlato.
Už samotný předolympijský výběr těch nejlepších domácích závodnic, které se tohoto úkolu měly zhostit, byl velmi přísný a trval celé dva roky. „Zprvu nás bylo sto dvacet šest. Během té doby jsme absolvovaly množství soustředění a závodů,“ později popsala sokolská náčelnice a vedoucí družstva Marie Provazníková (druhou vedoucí byla gymnastická mistryně světa Vlasta Děkanová). Náročným výběrem nakonec prošly sestry Miloslava a Eliška Misákovy, Zdeňka Honsová, Božena Srncová, Milena Müllerová, Zdeňka Veřmiřovská, Olga Šilhánová, Marie Kovářová a náhradnice Věra Růžičková.
Již během cesty do Londýna se u některých děvčat objevily stopy nevolnosti, které se snad daly přičítat i letu samotnému. Po prvním tréninku v dějišti her u nich zdravotní komplikace vesměs zmizely, jen u jedné – Elišky Misákové – přetrvávaly i nadále. Zpočátku se zdálo, že může jít o chřipku, existovalo i podezření na zápal mozkových blan, její stav se ale začal rychle zhoršovat. Neustávající horečky, průjmy a bolesti končetin vyústily v neúprosnou diagnózu: dětská obrna. V tehdejší době fatální onemocnění, proti kterému ještě neexistovala vakcína.
Kdo byla Eliška Misáková?
Narodila se 12. října 1925 v Kojeticích u Třebíče. Vyrůstala v rodině železničního výpravčího jako nejmladší ze tří sester, v roce 1944 dostudovala na reálném gymnáziu ve Vyškově. V tamním Sokole cvičila od raného věku a brzy se zařadila mezi nejlepší závodnice. Po předčasné smrti obou rodičů se na jaře 1947 odstěhovala za staršími sestrami do Prahy, kde se záhy vypracovala mezi naše nejlepší gymnastky. Společně se sestrou Miloslavou přešla do Sokola Vinohrady a obě se kvalifikovaly do družstva Československé obce sokolské, které se připravovalo na XIV. olympijské hry 1948 v Londýně. Eliška v něm patřila k největším nadějím. Podle výpovědí kamarádek ji zdobila pracovitost, píle a houževnatost.
Po propuknutí nemoci ve Velké Británii byla nejprve hospitalizována v Northwoodu a následně převezena na infekční oddělení nemocnice v Uxbridge. Ležela sevřena v železných plících, nemohla mluvit, ochrnuly jí ruce, druhý den i nohy. Lékař výpravy MUDr. Zdeněk Hornof, který obrnu sám prodělal, jí poskytl svou krev – s vírou a poslední nadějí, že právě krevní transfúze díky protilátkám pomůže. Ve chvílích, kdy gymnastky bojovaly v Empress Hall v Kensingtonu o zlaté medaile, ona bojovala doslova o život.
Zlato – a pak jen smutek
Družstvo děvčat, cvičících pod nesmírným psychickým tlakem, dokázalo v této vypjaté situaci triumfovat, Eliška však svůj nejtěžší zápas prohrála. Zemřela v sobotu 14. srpna 1948 v 7:30 hodin londýnského času, jen několik hodin poté, co její přítelkyně získaly nejcennější olympijský kov. Gymnastky se tak vracely domů s velkým sportovním úspěchem, ale bez své kamarádky…
„Ty naše olympijské hry byly na jedné straně velká radost z vítězství, na druhé straně bolest nad ztrátou jedné z nás. Celé to bylo velice složité a těžké,“ vzpomínala v roce 2016 Věra Růžičková, která jako nejmladší členka týmu (přitom jako jediná byla už tehdy vdaná) plnila roli Eliščiny náhradnice. A zvládla ji na výbornou. „Při cvičení jsme se snažily soustředit na výkon, ale předtím jsme si řekly, že musíme bojovat. Nejen za sebe, ale hlavně za Elišku,“ líčila Růžičková. „Ale ona bohužel v té době už ani nevěděla, že závodíme. Těsně po závodě jsme se dozvěděly, že Eliška zemřela. Dekorovali nás medailemi, hrála se naše hymna – a my jsme plakaly. Diváci si přitom mysleli, že jde o slzy štěstí…“. Při slavnostním vyhlášení vítězů nesla právě Věra Růžičková československou vlajku, olemovanou černou stuhou. O úspěchu gymnastek, ani o smutném osudu Elišky Misákové, se později moc nemluvilo a nepsalo také proto, že jejich vedoucí Marie Provazníková bezprostředně po olympiádě volila emigraci.
Osudové koupání v Labi
Dodnes není s jistotou známo, kde se Eliška nakazila. Jako nejpravděpodobnější se jeví koupání gymnastek v Labi během dlouhého předolympijského soustředění v Nymburce. V té době střední Evropu zasáhla první poválečná epidemie dětské obrny, a přestože byl v horkém létě roku 1948 vyhlášen plošný zákaz koupání v přírodě (a právě v Nymburce se případ obrny objevil), dívky podle všeho nevěnovaly tomuto nařízení dostatečnou pozornost.
Mezinárodní olympijský výbor udělil Elišce Misákové, jako jedinému sportovci v historii, čestnou zlatou medaili in memoriam. O celé smutné události, i o přípravách a průběhu gymnastické soutěže žen na londýnské olympiádě, natočil režisér Miroslav Kačor v roce 2012 dokument „Zlato pro Elišku“.
Mimochodem, je velkým paradoxem, že Československo se v roce 1960 stalo první zemí na světě, kde byla obrna vymýcena na národní úrovni.
Bohužel, pro mladou Elišku Misákovou příliš pozdě…
