Článek
Jezdím dlouhá léta pracovně k sousedům do Německa a aby cesta nebyla jednotvárná a nudná, volil jsem různé cesty. Šumavské hvozdy, nádherné divoké louky a krásné bystřiny, to vše lahodí oku nejen trampům, turistům, ale i člověku pouze projíždějícímu a spěchajícímu do práce. Mimo těchto statických monumentů, které dokreslují kouzlo tohoto území, se všude pohybuje také množství rozličné havěti, od malých exemplářů, jako ježků, lasic, kun, lišek, zajíců, přes až poněkud, aspoň při náhlém a nečekaném střetu, vzrostlejších jedinců. Tím myslím srny, divoká prasata, muflony a občas majestátní jeleny.
To, co mi onen podvečer při návratu do republiky, pár kilometrů za Železnou Rudou ve směru na Hartmanice, v bývalém vojenském prostoru, překřížilo cestu, se vymykalo mým představám o tuzemské fauně, a to jsem před mnoha lety maturoval z biologie. Byl krásný letní večer, slunce už zapadlo, ale tma ještě nebyla. Pár desítek metrů před autem se z levé strany doprava pohybovala ladným krokem majestátní samice něčeho, co mi vzezřením připomínalo losí samici, neboť lopaty nebo paroží to nemělo. Vysoká, na štíhlých dlouhých nohách s výrazně velkými kolenními klouby, protáhlým čumákem a i typickým zabarvením. Výškou to laň jelena být nemohla, bylo to až nadpřirozeně veliké.
S tímto zážitkem jsem se svěřil pouze manželce a i z její reakce jsem usoudil, že si ten exponát, jež jsem viděl, uchovám radši jen pro sebe. A tak čas plynul a po několika málo letech slyším horlivý rozhovor mezi hosty u sousedního stolu v jedné kavárně v malém bavorském městečku. Tématem hovoru byl novinový článek v místním plátku, který informoval o autonehodě jedné řidičky, jež cestou do práce srazila mládě losa! Samozřejmě s patřičným komentářem o vandrování těchto velkých savců, povětšinou z Polska či Běloruska, až do našich šumavských hvozdů. Od té doby jsem i já mohl oficiálně přiznat a dosvědčit, že mi bylo už před pár lety ctí se s tímto krasavcem setkat.
